Arančin blok
O BLOKU

2022
2021
2019
2018
2017
2016
2015
2014
2012

rss
Simons Institute for the Theory of Computing 24.9.2022

Deset let se sešlo s deseti lety a už jsem zase v Bay Area, v téměř osmimilionové oblasti rozkládající se kolem sanfranciského, sanpabloského a suisunského zálivu v západní Kalifornii. Tentokrát ale nejsem od San Francisca na jihovýchod jako když jsem byla na Stanfordu, anóbrž na severovýchod, konkrétně v Berkeley. Má se to tak, že někdy po Vánocích 2020 dorazil do Budapešti nový student jménem Vilas, se kterým jsme se spřátelili a založili YouTube kanál Spectral Collective. Pro účely tohoto vyprávění je ale hlavní to, že Vilas přiletěl do Maďarska už přijatý k doktorskému studiu na University of California in Berkeley, ke kterému před měsícem tedy konečně nastoupil. Díky němu jsem se dozvěděla o existenci Simonsova ústavu, a hlavně o tom, že má pro tento semestr zvolené téma grafových limit, to jest téma, kterému se podle všeho věnuji během svého doktorátu.

Simonsův ústav je jednou z několika matematických výzkumných institucí, která dlouhodobě nezaměstnává (téměř) žádné badatele, pouze administrativní a podpůrné pracovníky, a místo toho se soustředí na pořádání kratších či delších konferencí, sympozií a tématických semestrů, v rámci nichž nejrůznější matematiky hostí – tu na týden, tu na půl roku. Asi nejznámějším z podobných takových míst je německý Oberwolfach, ale hlavně nemůžu nezmínit nově založené budapešťské Erdősovo centrum, o kterém možná ještě bude řeč. Simonsův ústav je zčásti přidružený k UC Berkeley, zčásti je na ní nezávislý – tohle polopropojení mi není technicky zcela jasné, ale zatím je pro mě hlavní to, že budova ústavu se nachází v univerzitním kampusu a že některé byrokratické záležitosti musím řešit s univerzitními úředníky. Méně podstatné aspekty pak zahrnují třeba přístup k celé řadě softwarů, na které má UC Berkeley licenci, nebo to, že s trochou extra snahy si člověk může zařídit přístup do cvičeben nedaleké Katedry hudby.

To jsem ale trochu přeskočila. Vilas mi tedy řekl, že Simonsův ústav bude mít na podzim 2022 jako téma grafové limity, k čemuž jsem si dohledala příslušnou webovou stránku, ale nebyla jsem sto na ní najít žádné tlačítko "přihláška pro doktorandy”. Člověk se mohl ucházet o místo v semestru jako postdoc, ale pro nás služebně mladší nic přívětivě neblikalo. Chvíli jsem vyčkávala, jestli se to nezmění, ale webovka vypadala po mnoho týdnů stále stejně, tak jsem se (krom mírného vyptávání se spřátelených matematiků) rozhodla, že zkrátka napíšu přímo pořadatelům, jestli bych mohla přijet. To jsem tedy po různém odkládání na konci března konečně udělala (a konečně jsem si při té příležitosti založila homepage), připsala jsem, že bych si možná zvládla přivézt ze svojí univerzity i funding, a čekala jsem. Během pár hodin (!) mi odpověděl Amin Saberi, jeden ze čtyř pořadatelů, že přinejmenším během prostředních sedmi týdnů už má program plnou kapacitu, ale že by mohlo být volněji ke konci a že mi dá po konzultaci se spolupořadateli vědět. Teď teprve nastalo to opravdové čekání, protože od téhle chvíle jsem od čtveřice pořadatelů neměla žádné zprávy pár týdnů. Vzhledem k tomu, že bylo čím dál zjevnější, že na mě jednoduše zapomněli, začala jsem záležitost víc probírat se seniornějšími matematiky v budapešťském Matematickém ústavu Alfréda Rényiho, kde jsem zaměstnaná, a abych to moc neprotahovala, nakonec na mě Laci Lovász poslal doporučení Jennifer Chayes, jedné ze spolupořadatelek a svojí někdejší spolupracovnici, což zafungovalo dokonale. Jennifeřin manžel Christian Borgs mi napsal, že můžu být jeho student visitor po celou dobu programu, tzn. od 17. srpna do 16. prosince. A tak teda jsem.

Vzhledem k tomu, že jsem teď v USA na tak dlouho, musela jsem si zažádat o vízum, protože na ESTu se dá přijet nejdéle na tři měsíce. Naštěstí mi odpustili vízový pohovor, takže jsem nemusela osobně na žádné velvyslanectví a všechno se vyřídilo poštou a elektronicky, ale stejně to bylo zařizování až nad hlavu. O něco méně stresující položkou bylo dostat funding od Středoevropské univerzity, která má pro účely podobných návštěv zřízený grant jménem Doctoral Research Support Grant, jejž jsem získala v jeho maximální výši 5000 €, ale ta je bohužel pro čtyři měsíce v Kalifornii celkem úsměvná. O to spíš, že Matematický ústav mě nemůže vyslat na čtyřměsíční pracovní cestu (přinejmenším to tedy tvrdí náš pan ředitel), takže jsem si v Budapešti musela na tři měsíce vzít neplacené volno. Alespoň mi tedy jeden budapešťský ústavní grant platí letenky, i když to je samozřejmě taky zamotanější, protože pokud mě ústav nemůže poslat na čtyřměsíční pracovní cestu, tak mi na takovou ani nemůže koupit zpáteční letenku, ale s podrobnostmi ještě tohohle spletence už vás nebudu nudit.

No a tak jsem tady! Přiletěla jsem ve středu 17. srpna, čemuž předcházel vyčerpávající stěhovací maraton. Pustila jsem svůj budapešťský nájem, i když ono tomu ani nemohlo být jinak, protože během posledního roku jsem bydlela v krásném obrovském bytě v Budě, který si s manželkou Fruzsi pořídil jeden výzkumník z Rényiho ústavu a který během toho roku postupně renovovali, aby se tam teď mohli se svými dvěma dětmi konečně přestěhovat. V pondělí 15. jsme v ústavu uspořádali rozlučkový večírek, protože nejen já, ale ještě tři další moji kamarádi se chystali z Maďarska pryč. Nanosila jsem z Budy spoustu věcí, které jsem doufala rozdat těm, kdo zůstávali, ale stejně mi toho doma zbylo příliš mnoho desítek kilo. Věci nevěci jsem pak z pondělí na úterý spala zhruba jednu hodinu. Přispat si ráno nepřipadalo v úvahu, protože okolo osmé přišel pan domácí s elektrikářem, aby dokončili elektroinstalaci. Do finiše balení jsem vložila ještě večeři s dvěma přáteli a když jsem se z ní vrátila domů, rozhodla jsem se, že pro jistotu vůbec nepůjdu spát. Byla jsem tak hrozně nedospalá, že jsem se bála, že když usnu, tak zaspím let. A tak jsem pozvolna dobalovala, s přestávkami na sezení na balkoně a zírání na hvězdy, až jsem si konečně nad ránem zavolala taxíka a nechala se odvézt na letiště. Zaplatila jsem za nadváhu, postupně se doloudala ke své odletové bráně a už jsem jen soustředila veškeré úsilí na to, abych před tou branou neusnula, protože nechat si uletět letadlo až takhle před nosem by po dosavadním heroickém úsilí bylo fakt smutné. Naštěstí jsem to zvládla a z letu z Budapešti do Mnichova jsem prospala krásných 100%, zatímco v navazujícím spojení z Mnichova do San Francisca už jsem se budila na jídlo.

Než jsme přistáli, dal se se mnou do řeči mladík sedící vedle mě a ukázalo se, že taky jede do Berkeley, tak jsme se dohodli, že se podělíme o taxíka. Když nám přijela černá Tesla, přišlo mi to tak úsměvně archetypální jako kdyby si snad Kalifornie dávala na přivítání vědomě záležet. V každém případě svým zvláštním spánkovým režimem nerežimem dva dny před odletem jsem docílila toho, že jsem se skoro až příliš jednoduše vypořádala s jet lagem, protože než jsem se ve středu odpoledne (tj. v Evropě pozdě v noci) dopravila do svého nového bydliště ve stráni pod Panoramatickým kopcem, zblbla jsem svoje tělo natolik, že jsem ho byla schopná přesvědčit více méně o čemkoli co se týče právě probíhající části dne. Ve čtvrtek jsem poprvé šla do Simonsu, kde jsem vyfasovala barevný hrníček, a když jsem odpoledne u pravidelného čajového setkání viděla ostatní dorazivší z Evropy, blahopřála jsem si, že jsem si obtížné zvládání časového rozdílu vybrala jaksi předem.

Bydlení jsem našla skrz Simonsův ústav, který má na stránkách neveřejný seznam nabídek pronájmů ve svém okolí. Na jeden z e-mailů, který jsem poslala domácím, co tam nabízeli svoje přístřešky, mi přišla smutná odpověď, že byť se zdá, že jsem ideální zájemce, příslušné ubytování si v tuhle chvíli pronajímá někdo jiný, ale že sousedi odvedle mají volno – tak jsem u sousedů odvedle. Mám malinký byt tvořící spodní část domu, v jehož horní části bydlí majitelé Marna a Frank. Jsou moc milí a když jsem se s Marnou bavila krátce po přistěhování, že jsem z Prahy atp., tak pravila, že v Praze je teď zrovna na tři měsíce její snacha, protože má potíže otěhotnět a v Praze je asistovaná reprodukce výrazně levnější než v Kalifornii. Trochu mi spadla čelist, protože dosud jsem o Česku v podobných kontextech slyšela jen jako o destinaci polské potratové turistiky, ale zdá se tedy, že uspokojujeme potřeby napříč spektrem možných tužeb (a nabízí se řada nejapných vtipů o tom, jestli by zájemkyně s protichůdnými zájmy nešly kanonicky spárovat).

Od našeho domu: poslední srpnový západ slunce nad San Franciscem
Od našeho domu: poslední srpnový západ slunce nad San Franciscem

Jak už jsem zmínila, bydlím v poměrně prudkém kopci skýtajícím krásné výhledy na zátoku a San Francisco a jeho mosty. Když jde člověk ještě a ještě nahoru, opustí postupně asfalt a ocitne se na prašných cestách v řídkém lese, kam jsem první zhruba tři týdny chodila každé ráno běhat, což jsem si nemohla vynachválit. Vymyslela jsem si trasu, v níž jsem prvních 700 metrů šla od svého domu na začátek běhací části (a na těchto 700 metrech zhruba 120 metrů nahoru), pak jsem asi kilometr a půl běžela (v rámci toho dalších 100 metrů nahoru) a pak jsem se v lokálním píku jednoduše otočila a stejnou trasou jsem částečně seběhla, částečně sešla zase zpátky dolů. Poslední část mého chodícího úseku (už na prašné cestě, ne asfaltce) je opravdu nebývale strmá, ale někteří dobrodruzi samozřejmě vyběhávají už ji. Baví mě, jak když si člověk najde v Google mapách vršek tohoto úseku a přepne do street view, tak ho má autenticky i s poloslečeným člověkem, který zjevně takový výběh právě absolvoval. Teď jsem si ale bohužel něco udělala s pravým kotníkem, přetížila ho svojí špatnou technikou běhu nebo nevim, v každém případě mě teď vždycky začne třeba po půl kilometru fakt hrozně bolet, takže si dávám od ranních běhů pauzu nebo je výrazně zkracuju, což mě mrzí, protože byly fakt dobrý, vždycky mě tak nějak nastartovaly.

Google Street view: Panoramatický kopec
Google Street view: Panoramatický kopec

Po srpnovém příjezdu mě nemohlo neudeřit do očí, jak tu byly kratší dny než ve střední Evropě, ze které jsem dorazila, a jak slunce svítilo pod jiným úhlem. Přirozeně, samozřejmě – jsme tu jižněji. Ale zaujalo mě to natolik, že jsem si k tomu dohledala některé příslušné údaje podrobně. Tak prosím 17. 8. byla délka dne v Berkeley 13 hodin a 33 minut, zatímco v Budapešti byla 14 hodin a 10 minut a v Praze 14 hodin a 23 minut. Až se budu v prosinci vracet, tak Berkeley bude naopak mít s devíti hodinami a 33 minutami den nejdelší, Budapešť s osmi hodinami a 27 minutami prostřední a Praha s osmi hodinami a pěti minutami nejkratší. A kdy se tyhle křivky protnou? Překvapivě ne o rovnodennosti, ale zítra. Tehdy bude mít nejdelší den Budapešť (!), a to 12 hodin, 1 minutu a 30 sekund, potom Berkeley (12 hodin, 1 minutu a 28 sekund) a nejkratší Praha (12 hodin, 1 minut a 11 sekund). Tak si to vychutnejte!