Milí čtenáři,

při mé poslední návštěvě Prahy mi jeden z vás řekl, že kdybych psala knihu, můj poslední příspěvek by byl dokonalý teaser a že napjatě čekal na slíbené pokračování. Smála jsem se, protože jsem vůbec neměla pocit, že jsem vytvořila text odpovídající dotyčnému popisu, ale když jsem si ho pak po sobě přečetla, uznala jsem, že ono hodnocení mělo něco do sebe. Jako obvykle se mi nepodařilo naplnit příslib brzkosti, ale v tuhle chvíli už zas někam cestuju (tentokrát z Lisabonu do Budapešti), což je osvědčená situace vhodná pro psaní dlouhých e-mailů a blokových příspěvků.

Když to tedy posledně byl teaser, zkusím navázat tam, kde jsem skončila. Podepsala jsem nájemní smlouvu a vyrazila na večeři do Maďarské akademie věd pořádanou u příležitosti znovuzaložení Oxbridgeského spolku. Jedním z hlavních hostů večera byl britský velvyslanec Iain Lindsay. Jaksi jsem myslela nebo snad doufala, že i když ve svém proslovu možná zmíní Brexit, nestane se, že by o odchodu Británie z EU mluvil velvyslanec převážně. Chyba lávky. Dozvěděli jsme se, že během posledních dvou let byl nejšťastnějším z britských velvyslanců v Evropě, protože Maďarsko se k britskému rozhodnutí postavilo s největším respektem a pochopením. Během následujícího týdne jsem velvyslance při různých příležitostech potkala ještě dvakrát a při těchto své myšlenky rozvinul drobným káráním některých zemí západní Evropy, které jsou stále "in denial", že Spojené království opustí EU, zatímco "our central European and Nordic friends are more pragmatic". Na studentském setkání v baru Csendes pravil, že by byl "surprised if anybody wanted to follow our example" a na otázku, zda by radši volil Cambridge či Oxford, kdyby teď měl jít znovu na výšku, odpověděl "St Andrews" (tak je to Skot, no). Celkově mi musím říct není úplně sympatický, ale má příjemnou ženu, kterou jsem potkala na večírku, ze kterého je pár snímků níže, a zdá se mi, že roli zástupce svojí země v Maďarsku patrně plní dobře. Jak o tom tak přemýšlím, tak já bych teda asi fakt celoživotně velvyslankyní být nechtěla, protože si představuju, že bych měla potíž smířit vnitřní rozpor mezi tím, co je v takové roli vhodné, správné a důležité říkat a dělat, a tím, co se zrovna mně osobně dělat a říkat chce, protože při počtu vlád, které se za kariéru takového vyslance v demokratických zemích promění, nějaké hodnotové i jiné nelady jistojistě nastanou.

Mojí domovskou univerzitou je nyní Středoevropská univerzita neboli CEU. Přednášky mi začaly 17. září, ale ještě než k tomu došlo, zvládla jsem si nechat ukradnout peněženku se spoustou peněz i dokladů, takže už mám nastudované umístění nejen velvyslanectví Spojeného království, ale i toho českého, protože jsem se tam šla poradit ohledně občanky atd. Úřednice mi vysvětlila, že bez dokladů můžu mít potíž cestovat do Rakouska (což jsem zrovna měla v úmyslu), protože přestože Rakousko i Maďarsko jsou součástí shengenského prostoru, vlaky pohybující se přes hranice těchto zemí jsou často procházeny policií. Kvůli návštěvě českého velvyslanectví jsem minula většinu zahajovacího setkání Středoevropské univerzity, ale můžu vám říct, že jeho závěrečné trubkové famfáry byly fakt pěkné, už dlouho jsem naživo takové neslyšela. Co se pozbytí peněženky týče, tak já teda upřímně nemůžu na 100% říct, že mi jí ukradli. Měla jsem to potěšení cestovat neskonale dlouho z univerzity na cizineckou policii, která se nachází půl hodiny autobusem z konečné stanice metra, a zpátky do centra a nejsem si jistá, jestli jsem tu peněženku třeba taky nenechala někde na sedadle. Faktem je, že jsem po celém tom kolečku chtěla zaplatit velký nákup v drogerii a... Nedalo se. Prodavačka mě poslala za nejbližšími revizory a ti mě dále navedli na policejní stanici na Západním nádraží. Zazvonila jsem na její zvonek a do haly s vysokým bílým stropem vyšel statný policista. Prosebně jsem se zeptala, zda hovoří anglicky, a odpovědí bylo jednoduché "nem". Odhodlaně (a za pomoci všekerých končetin) jsem tedy maďarsky vykoktala, že mi ukradli peněženku. Strážník se otázal, kde v Budapešti bydlím, a odkázal mě na kapitánství mojí čtvrtě, kde jsem posléze vyplnila hlášení o krádeži, po němž už nikdy nic nenásledovalo, přestože mi podle svých slov měli zaslat protokol, který bych mohla použít při budoucím styku s úřady. Naštěstí jsem ale po několika dnech dokázala peněženku i se všemi doklady získat zpět z oddělení dopravního podniku spravujícího ztráty a nálezy. Většina peněz a nová SIM karta sice chyběly, ale s hromadou kartiček jsem se přivítala s radostí.

Do Vídně jsem tedy mohla vyrazit bez větších potíží. Můj domácí sice na den mého odjezdu zajistil návštěvu dezinsekční služby, ale nebudu neustále sedět doma jen proto, že on nemá věci v pořádku, takže jsem bezstarostně odjela a nechala si zaslat hlášení o provedených úkonech (na zem dali bílé jedovaté kuličky a na stěny oranžově hnědý gel, který jsem pak nafotila jednoho švába olizovat). Dnes po návratu z víkendového výletu do Portugalska musím říct, že se mi poněkud plete množství jazyků a měn, které se kolem mě poslední dobou vyskytují a o kterých se očekává, že je budu do jisté míry ovládat. Tak takhle ve Vídni jsem chtěla v operní kavárně objednat dva dortíky a dvě kávy. Dortíky byly jednoduché -- prostě jsem na ně ukázala a poučena vyrůstáním v zemi sousedící se dvěma německy mluvícími státy jsem pronesla nějaké to bite. S kávou to bylo horší, protože jedna z nich měla být vídeň a copak já vím jak ve Vídni říkají vídni. Německy jsem se skutečně daleko nedostala a najednou jsem z nějakého důvodu nabyla patrně mylného přesvědčení, že čísník pronesl maďarské slovo, tak jsem se hned chytla a ptám se "beszél magyarul?"

"Persze!" odpověděl hned čísník kladně. Tak jsem se znova pustila do popisování šlehačky, teď už o něco jistěji, jenže čísník chtěl zřejmě zajistit dokonalý nápoj a ptal se na nějaké drobnosti, kterým už jsem zase nerozumněla, tak jsem to vzdala a říkám mu "sorry, actually my Hungarian is not that great either," na což číšník opět briskně opáčil "but where are you actually from?"

"Prague."

"No a to sa prečo bavím so Pražačkou vo Vídni po maďarsky?!"

Kafe donesl dobré a několikrát se vrátil k našemu stolu, aby povykládal, jak jeho syn pracuje v Číně a jak si musíme dávat pozor, protože Evropa je otevřená, není jasné, kdo čemu rozumí, a s dalším slovenským spolupracovníkem se mu stalo, že jeden z nich okomentoval tělesné proporce zákaznice, která si taktéž vybírala dortíky, jen aby se při placení ukázalo, že jimi nebyla zrovna potěšena. Chtěla jsem si po tom všem koupit červený operní hrneček, ale nakonec mi bylo trapné tam ještě tak dlouho oplendovat.

No ale měla bych se vrátit ke škole. Mám dva povinné předměty: ve středu algebru a ve čtvrtek analýzu. Nejsem z toho zrovna nadšená, protože v algebře jsme zatím nedělali nic, co by pro mě bylo až zas tak nové, a přednášky trvají hrozně dlouho -- oficiální příděl je dvě a půl hodiny, ale přednášející většinou přetáhnou a krom toho byl ve čtvrtek 1. listopadu státní svátek, a tak se přednášející analýzy rozhodl pětkrát přednášku o půl hodiny prodloužit. On to tedy původně chtěl udělat míňkrát a o víc, jenže já mám v rozvrhu od čtvrt na jednu seminář v Rényiho ústavu (zatímco přednášky jsou na Katedře matematiky Středoevropské univerzity). Pětkrát jsme tedy měli od devíti do dvanácti a že bych si před seminářem třeba ještě ráda dala oběd přednášejícího nějak nevzrušovalo. Naopak se mi ještě snažil tvrdit, že bych snad byla schopná se mezi dotyčnými místy přesunout za méně než patnáct minut, což ale, jak jsem mnohokrát vyzkoušela, bez běhu zkrátka nejde.

Povinnou algebru a analýzu po Vánocích vystřídá povinná geometrie a kombinatorika. Je tu snad nějaká možnost napsat si dopředu písemku a pokud tato dopadne dobře, tak má člověk splněno a na přednášky už nemusí, ale geometrii neumím skoro vůbec, takže u ní tuto možnost rozhodně nevyužiju.

Ve druhé polovině září mi do schránky přišel dopis určený Silvii Ekres. Napsala jsem to svému domácímu, který pravil, že si s tím nemusím dělat starosti. Když dopis po několika dnech a přinejmenším jedné návštěvě domácího stále ležel ve schránce, upozornila jsem ho na to a ukázalo se, že svým "don't worry" neměl na mysli, že se o to postará, ale že na to peče a já bych měla taky. Vysvětlil mi (řekla bych skoro až příliš rázně), že dotyčnou osobu nezná a pokud si tato nezměnila na příslušných místech kontaktní adresu, fakt se nejedná o jeho potíž. Dopis byl ale z daňového úřadu a já mám ve své bezprostřední blízkosti lidi, kteří byli hnáni před soud buď proto, že si zapomněli někde změnit adresu, nebo dokonce proto, že přestože si adresu změnili, úřady to nevzali na vědomí a stále jim posílali dopisy do předchozího bydliště. Zajímavé je, že úřad vás teda nenajde, ale jakmile se věc předá exekutorům, tak ti vás vyhmátnou do druhého dne.

Rozhodla jsem se tedy najít Silvii Ekres sama a potenciálně důležitý dopis jí předat. Povedlo se to docela lehce, ale když jsme se sešly, ukázalo se k mému zklamání, že můj domácí nekecal, že ji nezná, že Silvia v mém současném bytě nikdy nebydlela a že pošťák dopis omylem hodil o schránku vedle. O něco později mi přišla doručenka na jméno Sergey Oveshkin a pak taky slevový kupon na přípravky Yves Rocher pro Melindu Bozsó. Domácímu jsem už nic neříkala, jenže tahle jména jsou o dost běžnější než to první a Oveshkina jsem zkrátka nedostopovala. Než mi měl domácí přijít spravit trubku, ze které uniká plyn (jó, to je taky dlouhý příběh), nechala jsem na stole vzkaz i s doručenkou pro Sergeje a když jsem se vrátila domů, byla tato pryč, ale žádného objasnění se mi nikdy nedostalo. Melindu jsem nakonec našla (i když první dva pokusy nedopadly -- viz screenshot) a v prosinci ji možná i potkám. Odstěhovali se se snoubencem a dvěma psy do vlastního.

Mezitím bylo potřeba vybrat zástupce doktorandů matematiky do studentského sněmu. Už tam jednoho máme (Apratima), ale sekretářky Katedry matematiky nám napsaly, že je třeba stávajícího zástupce doplnit nějakým prvákem. Nikdo se k tomu neměl a nakonec to spadlo na mě, takže už jsem zase ve své klasické roli předsedkyně třídy. Sekretářky Melinda a Elvíra nás uklidňovaly, že jde jen o tři setkání ročně, ale brzo jsem zjistila, že to teda ztěží a že ústava studentského sněmu stanoví setkání každý měsíc.

Na můj vkus příliš dlouho mi nikdo neřekl, kdy a kde se tato setkání vůbec mají odehrát, a tak jsem jednoho dne zamířila do pracovny sekretářek, abych se na to optala. Poslaly e-mail na příslušná místa, ze kterých se mi brzy dostalo ujištění, že datum prvního sněmu bude ohlášeno do několika hodin a že patrně půjde o pondělí 8. října. Když jsem dotyčné pondělí ráno stále nic nevěděla a zkontrolovala jsem, že i facebook mlčí, našla jsem si již zmíněnou ústavu, ve které jsem zjistila, že všechna setkání sněmu pro daný rok musejí být ohlášena přinejmenším týden před prvním z nich. Napsala jsem e-mail Bernadettě, která byla tou, od níž jsem se dozvěděla o pravděpodobném datu prvního setkání, a ten první byl ještě více méně vlídný. Když ale naši e-mailovou výměnu chtěla zakončit slovy "The call was sent to a distribution list. I’ve just checked it and somehow your name was not on the list. We’ll make sure to add you to that and keep you informed about the further meetings. [...] Sorry for the inconvenience and hope to see you tonight," nedalo se než odpovědět "[...] thank you for the explanation. However, the situation that nobody told when and where the meeting today takes place still hasn't changed. [...] Given this, I am afraid I am not going to see you tonight."

V téhle chvíli mám za sebou setkání už i druhé a v tomhle textu se neomylně blížím k tématu přesunu univerzity do Vídně, na který se mě přirozeně ptá víc a víc lidí. Ve čtvrtek 25. října se konalo setkání vedení univerzity se studenty, na kterém se vnitřně oznámilo rozhodnutí nečekat déle než do prvního prosince na jasné kroky maďarské vlády. Tisková konference, která je v tuhle chvíli stále jedním z mých hlavních zdrojů porozumění současné situaci, se konala krátce poté. Pokud všemu dobře rozumím, tak se věc má tak, že v dubnu 2017 maďarská vláda velice rychle schválila zákon, který požadoval, aby jakákoli univerzita operující v Maďarsku provozovala vzdělávací činnost ve všech zemích, ve kterých je afiliovaná, a aby takové země podepsaly dohodu s maďarskou vládou. První podmínka je celkem jasná a CEU ji splnila, ale nevím dostatečně přesně, co se myslí onou mezistátní dohodou a hlavně dokdy zákon požaduje, aby byla podepsaná, pokud chce univerzita vyučovat ve školním roce n. Do posledního srpnového dne před začátkem školního roku n? Nebo do posledního dne roku n-1? Byla jsem zklamaná, že se na tuto podstatnou drobnost nikdo z novinářů na tiskovce nezeptal a místo toho po rektorovi chtěli vyjádření k tomu, že Sorosovi někdo poslal bombu.

Dohoda už je drahnou dobu připravená, ale maďarská vláda ji ne a ne podepsat. Orbán si ten zákon napsal skutečně dobře: abyste tu mohli operovat, musíte mít můj podpis, a já se vám prostě nepodepíšu, hahaha. Teď navíc vláda dala CEU najevo, že vzdělávací činnost v Americe, na kterou se osobně přijela podívat, nakonec taky neuznává, přestože při návštěvě New Yorku krčila rameny, protože nebylo co vytknout.

Do toho všeho samozřejmě panují pochybnosti, jestli je dotyčný zákon, přezdívaný lex CEU, vůbec v souladu s ústavou, a pokud vím, tak taky CEU nebo některé ze spřízněných společenství podalo ústavní stížnost, jenže takové řízení se vleče a než se dovleče, tak si vláda samozřejmě vesele jedná podle schválených zákonů.

Krátce řečeno, Středoevropská univerzita si vůbec nemůže být jistá, zda bude moct v roce 2019/20 provozat v Budapešti vzdělávací programy s americkou afiliací (ty s afiliací maďarskou zde mohou zůstat). Každé rozumné zařízení obdobné velikosti by tedy v takovou chvíli přešlo k plánu B, což se taky děje. CEU se rozhodla nečekat déle než do 1. prosince, protože by třeba ráda řekla svým uchazečům, ve kterém městě budou ti úspěšní z nich studovat a kolik je to bude stát. Pokud maďarská vláda do 1.12. nedá jasně najevo, že uznává vzdělávací činnost ve Spojených státech, a nepodepíše dohodu se státem New York, přesune se většina Středoevropské univerzity do Vídně, kde se už nějakou dobu připravuje kampus, ve kterém v září nezávisle na rozhodnutí maďarské vlády začnou dva zbrusu nové bakalářské programy (CEU byla doteď univerzitou pouze postgraduální). Prozatím se ale budou přesouvat pouze noví studenti -- ti, co již studují v Budapešti (jako třeba já), zde zůstanou.

Zvláštní potíž s mým konkrétním doktorandským programem je, že je založen na přítomnosti Matematického ústavu Alfréda Rényiho Maďarské akademie věd, z nějž má většina z nás školitele. CEU sama má asi jenom dva profesory matematiky na plný úvazek, což je taky důvod, proč náš doktorát nemůže být afiliovaný v Maďarsku, jehož požadavky na počet zaměstnanců ovládajících určitý obor jsou přísnější než ty americké. Zatím jsem ale neslyšela nic o tom, že by se do Vídně měla stěhovat i Maďarská akademie věd, přestože pod Orbánem také značně úpí. Zdá se tedy, že možná budu poslední svého druhu a můj doktorandský program přesunem do Vídně zkrátka zanikne.