Zdravím z letního Oxfordu!

Když mě v druhé polovině března trápilo vědomí, že mi to v Bloku moc nežije, začala jsem pro něj sepisovat nové povídání. Vzápětí se mi ale postavilo do cesty několik překážek a než jsem se nadála, byl duben, ve kterém jsem se již snažila věnovat výhradně zkouškám. Na začátek tohoto příspěvku mi tedy dovolte sdílet s vámi zmiňované torzo a hned potom už k tomu, co dělám v tomto nepřátelském městě...

Milí čtenáři,

omlouvám se za téměř čtyřměsíční prostoj. Bohužel se zdá, že rok 2017 se nezařadí mezi ty, během nichž sem zvládnu nasázet deset a více článků. Minulý týden nám skončil trimestr, takže nyní mám již teoreticky dost znalostí na to, abych si zasloužila bakalářský titul (jen se to ještě bude muset za dva a půl měsíce prověřit). Vzala jsem si zase pět předmětů, ale byly celkově o něco jednodušší než minulý trimestr, takže jsem si při závěrečném setkání s Directorem of Studies vyslechla o něco příznivější hlášení od supervizorů. Supervizoři ovšem nejsou jediní, kdo o nás na konci trimestru musí podávat hlášení. Další takovou osobou jsme my sami. Obávám se, že se nad otázkami jako „V čem byla vaše pracovní činnost úspěšná?“, případně „Bylo pro vás těžké skloubit akademickou a neakademickou činnost?“ zamýšlím víc, než stojí za to. I když některé sekretářky tvrdošíjně trvají na tom, abychom dotazníky odevzdávali už více než týden před koncem trimestru (proč??), zdá se mi, že i kdybych popsala tři strany, větší účinek má cokoli, co následně řeknu svému DoSovi či tutorce osobně.

V podstatě všechny předměty tenhle trimestr jsem si upřímně užívala. Po dlouhé době jsem si zase vzala jeden aplikovaný a brzo se mi připomělo, proč že jsem s takovými přestala, jakmile to bylo možné. Klasická situace byla zaseknout se v prvním příkladu z example sheetu a snažit se odůvodnit všechny kroky, které radí nějaký návod z přednášky. Po neúspěšných pokusech mě pak můj supervisor většinou odbyl tím, že když přednášející tvrdí, že to funguje, tak to funguje. Jednou jsem jako úvod do jakéhosi příkladu měla odůvodnit rovnice popisující populace infikovaných a zdravých žab. Po dlouhotrvajícím zmatení, kdy mi moje odvozené a odůvodněné rovnice nesouhlasily s těmi zadanými, jsme s geniálním chemikem Adamem Přádou přišli na to, že model předpokládá žáby rozmnožující se partenogenezí. Podobné drobné křivdy byly ale napravovány velice zábavnými přednáškami. Přednášející Julia Gog si pro značnou část z nich připravila poutavá videa, krátké doplňkové prezentace či simulace v Mathematice. Při výběru předmětů jsem se řídila mimo jiné studentskými zkušenostmi sepsanými na stránkách univerzitní matematické společnosti The Archimedeans. Jeden z příspěvků, který měl drobný vliv na to, že jsem si matematickou biologii nakonec vzala, zněl: „Don't let the presence of "biology" in the name deter you, there is a lot of serious mathematics here.“ Po absolvování předmětu musím bohužel nesouhlasit. Zato jsem se ale dozvěděla různé náhodné zajímavosti. Tak třeba existuje virus jménem dengue, který je přenášen komáry. Zjistilo se, že pokud jsou komáři nakaženi určitou bakterií, virus v nich nenaroste do rozměrů, kdy by mohl být štípnutím přenesen na člověka. Přírodovědci proto promořili komáří populace danou bakterií a virus teď úspěšně ustupuje, jak se lépe vysvětluje zde. V Math Bio jsme počítali to promořování. Jindy jsme probírali logistické mapy (snad se to tak řekne, česká Wikipedia nemá příslušnou stránku..) a přednášející navrhla, že člověk je lepší ve vyhledávání vzorců ušima než očima. Převedla tedy v Mathematice posloupnosti reálných čísel vyvstavší z logistických map do melodií a zkoušeli jsme, jestli v nich rozpoznáme periodické chování lépe nebo hůře.

Julia Gog taky neopomněla připomenout svatého Valentýna, na kterého nám všem donesla čokoládu. Tento svátek patří k těm několika, které v Anglii vnímám jinak než v Čechách. Pobyt zde třeba výrazně pohnul mojí představou o mezinárodním dni žen. Vyrůstání v ČR ve mně vytvořilo představu feministky jako rozběsněné hysterky, které je radno se vyhnout, a MDŽ jako zbytečného dne, kdy ženy dostávají květiny za svou pouhou existenci. Jistě, po přečtení Hovorů s TGM člověk nazná, že feministou byl i náš nejmilovanější Prezident Osvoboditel, ale to bylo před sto lety a kdokoli, kdo je příslušníkem tohoto hnutí ještě v dnešní pokročilé době, musí odpovídat výše uvedenému popisu. Množství mladých a většinou i pohodových lidí, kteří se v Cambridge hrdě označují za feministy, mě přimělo porozmýšlet o daném tématu ještě jednou a pozměnit své vnímání světa. [Pozn.: Tím tedy nechci říct, že by u nás byli v tomto směru všichni stádní ovce – příkladem budiž třeba Čtvrtá vlna –, ale pouze tolik, že jsem na feministy narazila prvně v Anglii.] Mezinárodní den žen není vůbec zbytečný a rozdávat karafiáty je to poslední, co by se během něj mělo dělat. Zdá se mi divné přijímat na MDŽ blahopřání, ale ráda uslyším od svých spolužáků, že oceňují možnost se mnou studovat, která byla ještě před velmi nedávnou dobou nepředstavitelná. Oslavovat bychom měli všichni spolem, ne rozděleni na pohlaví, protože ze zrovnoprávnění žen profituje celá společnost. K oslavám je pak třeba přidružit zhodnocení současného stavu, protože můj dřívější dojem, že feminismu naštěstí již není třeba, byl bohužel mylný. Dokud se europoslanci projevují jako Janusz Korwin-Mikke, je před námi ještě hodně práce. Z vlastního života bych mohla posloužit naštěstí jen několika příhodami, z nichž následující je patrně nejbenignější, zato místní a nejnovější.

V prosinci mi ukradli kolo, ale v lednu jsem pak naštěstí dostala jedno staré zadarmo. Bylo toho na něm nicméně potřeba hodně spravit, a tak jsem s ním zašla k opraváři na hlavní náměstí. Prohlížel bicykl a vypočítával, co by na něm vše udělal.

„Taky funguje jen přední brzda, tak dám do pořádku tu zadní.“

„To je v pořádku, klidně si vystačím s přední,“ odpovídala jsem šetřivě.

„Osobně bych doporučoval, zvláště pokud jde o kolo pro slečnu, aby byla zadní brzda v pořádku.“

„Zvláště pro slečnu? Co tím máte na mysli? Brzdila jsem výhradně přední brzdou celý rok a nic se mi nestalo.“ Ano, to je pravda. Celý prvák. Tak dlouho mi trvalo si všimnout, že ovládání brzd je v Anglii stranově prohozené...

„Totiž… Ona děvčata nejsou tak dobrá jako muži v používání přední brzdy.“

„Protože jsou lehčí a je u nich větší riziko, že přelítnou přes řídítka?“

„Kdepak, to nemá s váhou vůbec nic společného. Zkrátka… Ženy prostě nejsou tak dobré v brzdění přední brzdou.“

Patrně se mi na tváři objevil výraz podobný tomu, co má García Pérez ve videu, na něž odkazuji výše, ale na rozdíl od ní jsem neprotestovala, vytáhla jsem peněženku a nechala si spravit brzdu.

Na veselejší notu ale můžu říct, že se během právě uplynuvšího trimestru odehrál první ročník programu Experience Cambridge, který uspořádala československá společnost a ze kterého mám skutečně radost. EC je inspirováno britským shadowing scheme, jehož jsem se účastnila před dvěma lety – na pár dní nám sem přijedou vybraní středoškoláci, kteří dostanou přiděleného studenta, jemuž dělají stín. Chodí s ním na přednášky, jídlo či supervize a pozorují, jak to tady funguje. Jak už to tak bývá, mohli jsme do EC bohužel vzít méně uchazečů, než kolik by si to bylo zasloužilo, ale lepší něco než nic. Většina středoškoláků nám přijížděla v pátek ráno, jen moje slečna přiletěla už ve čtvrtek večer. Byl to zrovna velmi nevlídný den, vichr rozrážel dveře a Faaizovi, který bydlí v nedávno postavené Whittle Building, se déšť vedral zavřeným oknem do pokoje. (O mém oknu v tomto směru nemusíte pochybovat – pyšní se několika dírami s centimetrovými rozměry a když tu byl bratr na návštěvě, stěžoval si, že když sedí uprostřed pokoje a venku fouká, cítí závany zřetelně na líci. Já tomu říkám automatická ventilace.) Už odpoledne jsem byla kdovíproč šíleně unavená a představa, že se večer potáhnu vyzvedávat svůj stín na nádraží, se mi příčila. Nakonec jsem tam ale nemusela, protože byly kvůli nepřízni počasí zrušeny veškeré vlaky mezi Stanstedem a Cambridge, takže moje svěřenkyně zůstala trčet na letišti, aby posléze přijela lehce před půlnocí autobusem.

Až sem jsem se propracovala v poslední třetině března, než jsem si vzpomněla, že jsem se chtěla přihlásit do magisterského programu na ETH a že by bylo dobré zabránit zbytečnému stresu tím, že přihlášku pošlu ještě před plánovaným krátkým výletem do Maroka. Do uzávěrky v tu chvíli zbýval více než týden. Líně jsem se proklikala na stránky švýcarské školy, abych vzápětí málem dostala infarkt, když jsem si přečetla, že ETH požaduje, aby jim do stanoveného dne přišly všechny části přihlášky fyzickou poštou. Jó, to byla jiná písnička než někde v internetovém formuláři kliknout na "submit". Následujících několik hodin mi silně připomínalo německý film Lola beží o život, ale obávala jsem se, že na rozdíl od Loly budu mít jen jeden pokus. Ve středu 22.3. nám v 18:55 odlétalo letadlo do Fezu. Nechala jsem svoje spolucestující odjet z Cambridge vlakem o něco dřívějším, než tím krajním, který jsem plánovala chytnout já, a z fronty na poště jsem je ujišťovala, že se utěšeně krátí. Napumpovaná adrenalinem jsem se k nim připojila v letištní hale a podivenou poznámku jednoho svého supervisora, že to je poprvé, co ho kdo požádal o hmatatelný doporučující dopis, dokládající, že Cambridge není jediným místem, kam ještě nedorazilo 21. století, jsem si přečetla ještě v Anglii. Netrvalo ale dlouho a už jsme stáli v nízké budově a vyplňovali příletové formuláře...

Nebude asi pro nikoho překvapením, že v Maroku nejsou ceny zdaleka tak závazné jako v Evropě. Některé příhody mi přesto utkvějí v paměti ještě dlouho. První večer po příletu jsme se rozhodli zajít ve Fezu na večeři do restaurace. Míjeli jsme jednu, která se nám na pohled docela zamlouvala, a tak když za námi vyběhl číšník se zalaminovaným jídelním lístkem, věnovali jsme mu více než jeden zběžný pohled. Tušili jsme nicméně, kolik by co přibližně mělo stát, a tak jsme nakonec zdvořile odmítli a jali se pokračovat dál.

„Počkejte, počkejte!“ volal za námi ale znenadání číšník a donášel jiný zalaminovaný jídelní lístek. Nahlédli jsme do něj. Grafické provedení stejné, pokrmy stejné... Jenom ceny jiné. Usedli jsme na marockou terasu a dali si do nosu. Další den kolem poledního nás v úzkých uličkách starého města lákal mladík na oběd do svého podniku. Dělal to jak jinak než vnucováním laminovaného menu. Koukla jsem se do něj jen krátce, než jsem se zeptala: „A nemáte náhodou ještě jiné?“

„Ale jistě!“

Aha.

Ve Fezu překvapivě skoro nikdo nechodí ve fezu (i když pro turisty jsou na prodej na každém rohu), zato téměř každý místňák brázdí ulice oblečen do dželaby. Jediné, co tyto hávy z mého pohledu odlišuje od županu, je špička, kterou je zakončena jejich kapuce. Během naší návštěvy bylo ve Fezu dost nevlídno, a proto měla většina obyvatel kapuci hezky nasazenou, vytvářejíc dojem města přerostlých permoníků.

Z Fezu jsme se vydali vlakem do Casablanky, ve které stojí jediná marocká mešita přístupná turistům víry jiné než muslimské, případně vůbec žádné. Nachází se na místě, kde původně šuměl Atlantský oceán, ale kam král Hasan II. nechal v osmdesátých letech pro svou velkolepou stavbu navozit zeminu na umělé rozšíření pobřeží. Zaslechla jsem různé marocké průvodce, jak si stěžují naslouchajícím skupinkám, že zákaz vstupu do mešit je hloupá politická šaškárna, ale vzhledem k tomu, že pro mě byl dotyčný výlet prvním africkým, moje smysly nacházely přehršel nových zajímavých podnětů i bez interiérů mešit.

Z Casablanky jsme se ještě téhož dne vypravili do Marrákéše, odkud jsme si posléze na jeden den odskočili do Atlasu. Cesta taxíkem po vlnících se horských cestách mi neudělala zrovna nejlíp, ale byla jsem odměněna jak jinak než krásnými výhledy.

Výlet ještě zahrnoval zjištění, že si Maročané rádi pochutnávají na ježcích, nákup kabelky u obchodníka, který neměl jazyk, návštěvu smradlavých koželužen a nesčetné množství vypitých mátových čajů, ale je na čase pokročit ve vypravování dále.

Očekávala jsem, že vyrozumění z ETH dorazí přibližně v týdnu, kdy budu mít zkoušky. Na základě této domněnky a několika dalších důvodů jsem se radši rozhodla nebýt během něj vůbec online, aby mě nerozhodila případná špatná zpráva. Švýcaři mě ale doběhli, když mi poslali kladný email už o několik dní dřív, než jsem se z opatrnosti hodila offline. Byla v něm nicméně zahrnuta čertovská větička, že dopis s případnými podmínkami přijetí mi dorazí v následujících týdnech kam jinam než do schránky. Inu, dorazil skoro okamžitě, takže jsem ho zalepený schovala do nejzazšího kouta pokoje a vyčkávala, až bude po zkouškách. Když jsem se celá propocená dovalila z poslední z nich, rozlepila jsem konečně bílou obálku a dočetla se, že v ETH nejsou tak posedlí podmínkami jako v Anglii a stačí jim prostě, pokud budu mít dodělaného bakaláře. Tak toho prosím mám.

Jak už jsem zmínila, píšu vám teď z Oxfordu. Během jara mě několikrát kontaktovala náborová pracovnice společnosti Wolfram Research, se kterou jsem měla tu čest minulé léto (jak se společností, tak s pracovnicí). Chtěla vědět, zda bych neměla zájem o některou z letních stáží, jež Wolfram vypisuje, ale žádná se nezdála být pro mě vhodnou. Když jsem se se slečnou o tento poznatek podělila, pravila, ať jí prostě jen pošlu svůj životopis, že se poptá kolem, zda by o mě neměl zájem někdo, kdo třeba volnou pozici ve skupině přímo neinzeroval. A světe div se, měl! Takže mě slečna nakonec ulovila a já si mohla vybrat, zda pracovat v hlavním středisku v Illinois, v jedné ze dvou malých evropských poboček, anebo z domova. Poslední možnosti jsem se od začátku bránila, protože jsem si představovala, že každodenní kontakt se spolupracovníky napomáhá udržování pracovní morálky, a osamělého knihovního života jsem si poslední tři roky užívala skoro až moc. A tak teď tedy poprvé zkouším chodit do opravdové práce. První tři dny se mi vůbec nelíbily, neboť jsem zjistila, že následující tři měsíce strávím v openspacu s hromadou lidí, kteří značnou část pracovní doby proskypují s obchodními protějšky, a protože se kvůli nesnesitelnému venkovnímu vedru klimatizovalo natolik, že i ve svetru a dlouhých kalhotách jsem se klepala zimou. Po třech dnech ale anglické léto skončilo, venku už je zase šestnáct, čili tepelné šoky nehrozí a do kanceláře jsem si donesla ucpávky do uší. Probírám se matematikou, kterou bych měla znát, ale z níž jsem značnou část bohužel zapomněla a plánuji, že hned jak dopíšu tohle povídání, vrhnu se na druhácké zápisky z komplexní analýzy, aby mě ta společnost u všech všudy neplatila nadarmo.

Oxford je o něco větší než Cambridge, což mi vyhovuje. Trávit léto v Cambridge není nic moc, protože o co víc je městečko vzrušující během trimestrů, o to víc chcípne, když pregraduální studenti odjedou na prázdniny pryč. Zvykla jsem si, že mi moje univerzitní kartička otevírá dveře téměř všude, kde si přeju, ale v Oxfordu aby ji člověk radši tajil. Abych tedy nemusela být za úplného turistu a mohla využívat alespoň některých radostí oxfordské univerzity, zařídila jsem si tuhle sobotu kartičku do Bodleiánských knihoven, což je sdružení zhruba čtyřiceti knihoven zahrnující například i druhou největší v Británii. Dostavila jsem se dle instrukcí do knihovní kanceláře, kde jsem dostala k vyplnění žádost o přístup. Poněkud jsem váhala, co napsat do půl strany velkého čtverce nadepsaného Statement of Research Need. Je sice pravda, že si možná během léta budu potřebovat půjčit nějakou učebnici, ale dovezla jsem si jich pár z Cambridge a popravdě se řadím spíše mezi "readers who are only seeking a quiet space to work", o kterých je výslovně uvedeno, že takovým Bodleiánské knihovny žádnou kartičku neudělí. Vysmahla jsem nicméně srdceryvný sloh o tom, jak je mi nepřístupný zdejší Matematický institut (do kterého mě moje maďarská kamarádka Réka, která v něm dokončuje magistra, pustí, kdy se mi zachce) a jak potřebuji učebnice na americkou zkoušku GRE (jásala jsem, když jsem konečně přišla aspoň na jeden důvod, který je pravda do posledního písmenka). Přísná knihovnice si přečetla vyplněnou žádost a po kontrole dokladů a pořízení mojí podobenky pravila, že teď přijde ta zábavná část. Tušila jsem, že půjde o předčítání hlavních pravidel knihoven (jo pane, pěkně nahlas, žádné odkliknutí podmínek, u nichž si nikdo nepřečte ani první větu), ale ukázalo se, že sranda pokračuje daleko za pouhé hlasité čtení. Aby si totiž skutečně nikdo nemohl vymýšlet žádné výmluvy, že to či ono nevěděl, musí každý žadatel zarecitovat knihovní pravidla ve svém rodném jazyce. Úřednice vytáhla svazek, který obsahoval kýžené prohlášení přeložené do všech světových jazyků, nalistovala češtinu a o vteřinu později jsem již důrazně vyslovovala "...nedonesu do knihovny oheň a slibuji, že se budu řídit..."

Oxfordským obchodům (a nejen jim) vládnou společnou rukou Alenka a Harry Potter. Lewis Carroll, takto původce knížek o Alence, byl totiž matematikem v koleji Christ Church, kde se mnoho desetiletí po jeho tamním působení natáčely filmy o škole pro mladé kouzelníky. Zatím jsem se necítila natolik při síle, abych si šla mezi davy turistů taky probojovat cestu do jídelny dotyčné koleje, ale zato mi tuto sobotu otvírala dveře do kavárny hrací karta větší než já. Těm, kteří mají obří karty v oblibě, přeji na závěr dnešního hlášení taky podobné setkání, a těm, kteří by takové snad ani mít nemuseli, alespoň to, aby si nerozlili do batohu rajčatovou polévku, jako se to včera povedlo mně. Všem dohromady potom krásné léto a na napsanou teď už snad dříve než za dalšího půl roku!

P.S. Jako jsem kdysi založila na Wikipedii stránku svému Gymnáziu Christiana Dopplera, přišlo mi nějak včera večer, že bych mohla udělat českou pro Peterhouse. Kdo nemá drbů o mojí koleji dost tady v Bloku, může v následujících týdnech sledovat, zda si najdu čas dostat peterhouskou stránku alespoň tam, kde je dnes ta dopplerovská.