Arančin blok | ||||
O BLOKU | ||||
|
Ohlédnutí za prvním trimestrem třeťáku | 5.12.2016 | ||
Byl to masakr. Před necelými dvěma měsíci jsem se s mírným zpožděním způsobeným bratrovou svatbou ponořila do víru přednášek a supervizí a z vytrvalostního závodu od uzávěrky k uzávěrce, během kterého člověk nekouká nalevo napravo, jsem se opět vynořila až tenhle víkend. Vzala jsem si v Michaelmasu (prvním trimestru) pět předmětů (řazeno od nejjednoduššího k nejtěžšímu): teorii čísel (pokračování prváckých čísel a množin), Galoisovu teorii (obsahující důkaz toho, že mnohočleny pátého a vyššího stupně nelze obecně řešit), logiku a teorii množin, pravděpodobnost a míru a algebraickou topologii (v té se zase dokáže, že položíme-li mapu Prahy na Václaváku na zem, bude existovat přinejmenším jeden bod, který se zobrazí sám na sebe). První z těchto předmětů je tzv. Céčkový a zbylé jsou Déčkové. Céčkové předměty mají být jednodušší a rada fakulty zní, že studenti, kteří na konci druháku nezískali alespoň dobrou 2.1, by z nich měli sestavit značnou část svého rozvrhu. Původně jsem plánovala na příští trimestr zase jeden C předmět a čtyři D, ale po právě skončivší nakládačce jsem se rozhodla pro změnu v podobě dvou C a tří D. Ve třeťáku máme mnohem víc možností volby než v předchozích letech, a není tedy již tak snadné vymyslet stálé supervizní páry. Můj loňský parťák Ignas třeba nedělal logiku a algebraickou topologii, s jinými peterhouskými matematiky jsem se zase rozcházela v jiných předmětech. Kdyby měla taková malá kolej jako je Peterhouse sama dávat dohromady supervizní páry, byl by výsledek pravděpodobně daleko od dokonalého, a tak jsme pro třeťák sesypáni dohromady s trinitskými matematiky. Ignas mi tedy zůstal jen na Galoisovu teorii a pravděpodobnost a míru, zatímco na teorii čísel jsem chodila s jakýmsi triniťákem. V logice a algebraické topologii jsem z různých důvodů měla supervize sólové, což je o to přínosnější o co víc je to vyčerpávající. Čtyři z mých supervisorů byli doktorandi – to může být lehce vtipné, pokud si některé z nich pamatujete ještě z doby před promocí, třeba když vyhlašovali dražbu lístku pro svůj doprovod na ples, jež se mohla účastnit jen děvčata, které na Instagramu sledovalo 1000 či více uživatelů. Loni jsem se v podstatě nevěnovala žádnému sportu a dost mi to chybělo na mnoha různých úrovních. Nedokrvený mozek je skoro jako žádný mozek, a tak jsem se teď rozhodla vzít sportovní úvahy částečně jako kus svého akademického života. Hodně jsem promýšlela, do čeho se vrhnout – nechtěla jsem nic, kde by moje nepřítomnost na tréninku či soutěži ovlivňovala ostatní, abych se nemusela cítit vinná, když se zrovna rozhodnu pohyb vyměnit za dohánění domácích úkolů. Svůdně pomrkávající veslování bylo tedy rychle venku ze hry. Taky jsem chtěla něco intenzivního, abych se rychle a účinně zničila a mohla zapadnout zpátky do knihovny. A tak jsem pár týdnů boxovala. Bylo to fajn, hlavní palučinská vedoucí měla pravdu, když mi v létě říkala, že by mi box seděl. Tehdy jsem si to myslela taky a skutečně je to do značné míry pravda, ale všechno to končí na tom, že mi vadí dostat ránu do hlavy. Od krku dolů mi je to jedno, takže jsem se domnívala, že když nepolezu do ringu a budu si jen vesele trénovat techniku a bušit do pytle, bude mi hej. Pořídila jsem si bandáže na ruce a chodila se nechat seřvávat trenéry, kteří jako by vypadli z amerického filmu o úspěchu ošklivého břídila, který zatnutě trénoval a trénoval, až byl největší borec a sbalil nejkrásnější holku. Jenže nakonec jsem zjistila, že do hlavy dostanu i při obyčejném drilu techniky, a to třeba proto, že ne všechny obrany v boxu jsou obrany v pravém smyslu slova. Třeba když jsme se učili tzv. European defense, pořád mi nebylo jasné, jak ji dělám špatně, až mi trenér vysvětlil, že ji dělám úplně správně – jejím smyslem je zmírnit přicházející ránu, ale nikdo neříkal, že to pořád nebude cítit. Krom boxu jsem čas od času zašla do Wolfsonu na trochu salsy a bachaty a když jednou pořadatelka Andrea oznámila, že chce na zkoušku zavést hodiny podrobné techinky, na kterou ve Wolfsonu není čas, protože cílem je spíš honem naučit lidi nějaké kroky, aby si rychle mohli zatrsat, rozhodla jsem se je vyzkoušet. Lekce se měly odehrávat v jakémsi studiu Ethos, které mě při vyhledávání potěšilo blízkostí Peterhousu. I vypravila jsem se jednou v úterý takhle za pár rohů a po chvíli hledání už jsem stoupala po schodech ke kýženým dveřím. Jakmile jsem je otevřela, zalila mě vlna teplého vzduchu a moje oči musely překvapeně přivykat příšeří, do kterého jemně svítilo jen několik červených, oranžových a fialových světel. (Mimochodem teď mě poprvé napadlo, že příšeří je také přídavné jméno.) Hned jsem ale uviděla několik známých tváří z Wolfsonu, které mi potvrdily, že jsem tu správně. Pokračovala jsem dál do prostoru s nízkým stropem. Okolo procházeli nebo se protahovali na podložkách nejrůznější téměř nazí svalovci a můj lehce zmatený mozek zpracovával, jak jde tohle dohromady s taneční technikou. Čtete příběh o tom, jak jsem začala chodit na horkou jógu. Jak jsem posléze zjistila, když jsem si v Ethosu zaplatila zkušební týden, Andrea byla členkou tohoto studia, ve kterém ji tedy napadlo pronajmout si prostor pro své hodiny bachaty. Během dvacetilibrového zkušebního týdne jsem se snažila každý den chodit přinejmenším na jednu lekci, a tak když mi v neděli po použití vylučovací metody zbylo na seznamu jen něco s názvem acrojóga, vyrazila jsem na to. Ne že by bylo těžké se nad názvem trochu zamyslet nebo si dohledat, co to přesně je, ale měla jsem během Michaelmasu na práci lepší věci než brouzdat po internetu, a tak jsem se prostě jen v daný čas dostavila na dané místo a pomalu si uvědomovala, co že jsem si to vybrala. Měla jsem štěstí na zkušeného a klidného parťáka, který vyšel vstříc mojí potřebě nebrat ten začátek moc zhurta (víte – já se vlastně dost bojím třeba jen obyčejně skočit do vody, takže ocitnout se na hodině akrobacie je docela výzva), a z velké části díky jeho povzbudivému přístupu jsem se rozhodla porozhlédnout se po jiných hodinách acrojógy, když vlastník prostorů Ethosu studio následující den zavřel (jó, to má tak někdo pech, no). Kdoví, kdo byl ve sporu mezi majitelem a jogíny v právu, pro mě bylo podstatné, že jsem zas musela jít hledat štěstí jinam. Krom acrojógy se mi zalíbilo taky naprosté propocení při horké józe, zdá se mi to jako dobrý detox, a tak jsem teď na stopě různým cambridgeským saunám. No a jak jedno vede k druhému, tak ve středisku, kde jsem našla novou acrojógu, jsem si ve zkušebním týdnu pro změnu zašla na bojová umění pakua, ve kterých asi budu pokračovat i v příštím trimestru a ještě si k nim přihodím karate nebo taekwondo. Ne že by se mi snad nelíbila ta jedna hodina pole dance, na které jsem byla, ale potřeba se každý týden rychle zapsat, než se zaplní pořadník, je otravná. Od září do prosince byla v Londýně na Erasmu moje kamarádka Janča, která mě byla v Cambridge navštívit v mém prváku i druháku, tak jsme se těšily, jak to k sobě budeme mít blízko, ale nakonec to vlastně dopadlo stejně, jako když byla v Čechách, totiž viděly jsme se právě jednou. To je zkrátka tak, když máme obě kopu práce a ještě do toho místy zasáhne nějaká nemoc. Nicméně když Janča v říjnu přijela na formal, řádně jsme si užily jedné z peterhouských střech, na níž je možno vylézt oprýskaným oknem mého pokojíčku. Nechala si u mě růžovou barvu na vlasy jako pojistku, že se bude muset do svého oblíbeného městečka vrátit, ale člověk míní… Jako správná nadšenkyně do Harryho Pottera, chtěla Janča využít své přítomnosti v Londýně ke shlédnutí nového divadelního představení Harry Potter a prokleté dítě. Jistě si ale dovedete představit, že sehnat lístky není jen tak. Jedno listopadové ráno tak mně a ještě naší kamarádce Šárce přišla prosba. V daný den mělo být v jedenáct hodin puštěno do prodeje 60 tisíc lístků, jenže Janča zrovna v tenhle čas nemohla být online. Ne že by se nám to se Šárkou hodilo o tolik líp, nicméně zapsaly jsme si, že by Janče nejlépe vycházelo jít na představení kdykoliv během následujícího týdne, a v jedenáct jsme mrkly na stránku divadelního představení, kde jsme zjistily, že jsme si to představovaly trochu jako Hurvínek válku. Místo přímého prokliku do internetového obchodu nás čekala možnost vybrat si, do kterých ze dvou online front na proklik do internetového obchodu se zařadíme. Šárka si jednu z nich vybrala a běžela někam do města, já jsem si vzala pořadové číslo v obou (již dvě minuty po jedenácté v řádech tisíců až desetitisíců) a běžela jsem na přednášku. Nebylo nám jasné, zda si ona číslíčka ve frontě můžeme předávat, ale nakonec jsme naštěstí zjistily, že nejsou vázána na IP adresu a několik hodin jsme štafetovitě čekaly, až si své lístky nakoupí šťastlivci, co se do front zařadili před námi. Asi ve tři čtvrtě na jednu se vyprodaly všechny lístky z jedné ze dvou front, takže nám zbývalo už jen jedno želízko v ohni v podobě prvního z mých pořadových čísel. Krátce na to jsem si všimla, že lístky v prodeji jsou na dny od 7.12. do 4.2., tak jsem se jen zasmála Jančinu vytouženému následujícímu týdnu, ale to nebylo nic proti tomu, když se nám pak skutečně povedlo čtyři lístky sehnat a uvědomily jsme si, že se jedná o prosinec 2017 až únor 2018. Byl to adráč jako prase a už se moc těšíme na zaslouženou odměnu v podobě londýnského divadla v lednu 2018. Já už jsem si v Londýně jedno vyprodané představení tenhle podzim střihla, a to Teremina v podání Dejvického divadla. Neznáte-li příběh vynálezce prvního bezkontaktního hudebního nástroje, nebudu nic prozrazovat a pouze vřele doporučím na představení zajít, i když sehnat na něj lístky v Praze bude asi o třídu náročnější než v Londýně. O přestávce měli diváci možnost si na teremin zahrát, což jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít. Dovolila jsem si jeden rychlý pokus o Ovčáky čtveráky, než mi začalo připadat, že už u přístroje zacláním moc dlouho, a nadšeně jsem se ptala hloučku přátel, jestli poznali, jakou písničku jsem hrála. „Aha, to měla být nějaká písnička?“ Měli pravdu, tercie byly příliš ambiciózní, měla jsem radši sáhnout po některé z blazeovaných půltónových písní první poloviny dvacátého století. Ráda z Cambridge utíkám do Londýna, i když to podnikám méně často, než bych si přála. Po zeměpisné malosti Cambridge, která činí nemožným třeba jen zajít do samoobsluhy bez toho, aby člověk narazil na nějakého známého, se ráda ztrácím v anonymitě rušného velkoměsta. No a samozřejmě mi chybí metro. Nejsem si jistá, kdy se vyvinula má silná náklonnost k tomuto dopravnímu prostředku, ale cestuji-li například do města, jež se jím pyšní, neodjedu, dokud ho nevyzkouším. To, že se maďarský film Kontroll, který by se mi patrně líbil tak jako tak, celý odehrává v metru, je tedy dokonalou třešničkou na dortu, a Kontroll tak nemohl chybět v programu Peterhouské filmové společnosti, jejíž letošní prezidentkou jsem se v létě stala. Můj plán, že každé promítání bude uvedeno krátkým povídáním osoby pocházející ze země vzniku filmu nebo případně jiného relevantního člověka, dostal trhliny hned při prvním filmu, kdy se filosofu Lukasovi, kterého jsem měla domluveného, protáhlo úvodní setkání studentů jeho magisterského kurzu. Při druhém promítání jsem se nepříjemně naučila, že DVD přehrávač BluRay disk prostě nesežere, a prezidenta Cambridgeské hispánské společnosti, který úvodní slovo protahoval tak dlouho, dokud jsem tuhle potíž nevyřešila, jsem pak z celého vděčného srdce pozvala do kolejního baru na skleničku. Jak jsem si včas neuvědomila, že jsem v létě vyměnila starý počítač za nový se sice větší obrazovkou a lepším rozlišením, ale horší konektivitou, už ani nebudu rozmazávat. To by jeden neřek, jak může být pouštění filmů pro pár studentíků stresující záležitost. Na první promítání přišel taky fešný rumunský prvák Stefan, který stejně jako já studuje matematiku. Ocitli jsme se na začátku trimestru vedle sebe v jídelně, tak se ho ptám: „A co bys rád dělal, až odpromuješ?“ „Asi si najdu nějaké pěkně placené místo v bance.“ „Ale prosím tě, co tam, radši si udělej PhD a zůstaň v akademii,“ odpovídala jsem člověku, který si jen chvíli na to stěžoval, že příklady v prvním domácím úkolu nebyly dostatečně krásné. „Ale jo, já bych rád, jenže… Já si chci koupit Porsche.“ Tak všichni máme v životě nějaké priority, že. Hlavní je to mít srovnané. $tefan, jak se tento hoch zapsal do doodlu, který nám na konci trimestru poslal Dr. Zsák, to zjevně srovnané má. Co si ale ještě neuvědomil je, co v Cambridge patří a co nepatří k dobrému tónu. Když se na začátku Michaelmasu na večeři své kolejní rodiny zeptal, kde se tady dají sehnat prostitutky, nebylo to ještě tak hrozné, protože jeho kolejním otcem je největší peterhouský raubíř a výtržník (nejeden z nás se nepřestává divit, že ho ještě nevyhodili), ale když na facebooku okomentoval oznámení o workshopu pozitivní maskulinity návrhem na zavedení workshopů Art of Conversation, kde by se dalo naučit, jak nejlépe balit holky, snesla se na něj nevěřícná zášť celé koleje. To mi mimo jiné připomíná, že do ČR dorazila první kampaň podobného druhu jako ty, o kterých jsem psala v Novotách. Jmenuje se Když to nechce, tak to nechce – docela se mi ty stránky líbí, i když mi vadí, že jako možné oběti sexuálního násilí uvádějí výhradně ženy. Ani československé společenství během Michaelmasu nezahálelo. Na konci listopadu se v St Catharine's konala konference s názvem Václav Havel's Legacy and the Future of Central Europe, na kterou dorazil třeba Michael Žantovský, Jacques Rupnik, Karel Schwarzenberg nebo současný slovenský velvyslanec v Británii Rehák. Mrzelo mě, že jsem se nemohla akce zúčastnit celé, ale nedalo se očekávat, že se moje nedodělané domácí úkoly vyřeší samy (a krom toho to bylo v sobotu, kdy mají matematici přednášky), a tak jsem si vyslechla jen tři z řečníků a zdá se, že bohužel zrovna tři nejnudnější. No nevadí, sušenky tam měli moc dobré. Po příspěvku o visegrádské čtyřce padla otázka, jak se naše vlády připravují na to, že robotizace (nejen) průmyslu pravděpodobně brzy téměř vymýtí dělnickou třídu (zní mi tohle spojení jaksi marxisticky, ale nenalézám přiléhavější překlad working class). Dotazovaný nevěděl a soustředil se ve své odpovědi spíše na odliv mozků, který označil za palčivější potíž. No abychom se nedivili. Nad řečníky byl promítán černobílý snímek disidentské hvězdy a název konference. Ten během poslední promluvy částečně zakrývala jakási softwarová lištička, takže zmizelo slovo Central a následné písmenko E. Jak mi pošeptal můj soused, škoda, že to neposunuli ještě o kousek, protože to by z toho vyšlo Václav Havel's Legacy and the Future of Rope, což by bylo fakt trapné. Sympozium částečně zasponzoroval Zdeněk Bakala, který se byl s manželkou podívat v Cambridge chvíli před ním, a během oběda se svými stipendisty vyzýval k debatě na nejrůznější politická témata, když předtím označil zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem za tragédii. To samozřejmě nebyl sám, celá Cambridge jen vzdychá a kroutí hlavou a dotyčná volba se stala předmětem diskuze i na tradiční peterhouské matematické večeři 11. listopadu. Prezidentem Společnosti 11. listopadu byl letos Jonathan, jediný Brit v našem ročníku a můj supervizní partner z prváku, který se natolik opil, že mu dalo dost práce trefit se do dveří. Během předcházejících přípitků pozvdihl povinně číši na královnu, zatímco Ignas připil našim supervisorům a Dr. Ashton, který si to snad vždycky musí promýšlet celý rok, pronesl zřetelně: „to ε<0.“ Probírali jsme taky vlny okolo zveřejňování výsledků zkoušek, protože bylo zrovna krátce po studentském referendu, které rozhodlo, že známky se budou patrně i nadále každý červen vyvěšovat na hlavním cambridgeském náměstí. Konec října byl neskonale krásný. Doufala jsem, že si najdu chvilku vyjít mezi barevné listí s foťákem, ale jediné, co jsem stihla vyfotit, a to pouze na mobil, byl rozpláclý holub na hlavním peterhouském nádvoří. Vůbec jsem v říjnu potkávala spoustu mrtvých ptáků na spoustě různých míst, hmm. Ale přece jednou, když jsem opouštěla knihovnu Střediska pro matematické vědy (CMS), natrefila jsem náhodou na nádherný západ slunce nad našimi kosmicky vypadajícími budovami. Honem jsem to cvakla a odběhla jsem odevzdat domácí úkol a teď doufám, že třeba na něco pěkného narazím v Barceloně, kam se ve čtvrtek chystám na snad zaslouženou třídenní dovolenou. Posledním dnem trimestru byl oficiálně i pro mě osobně pátek, kdy jsem měla mít poslední supervizi. Ze CMS jsem se ještě zajela kouknout na veslařské závody Fairbairns a protože tyto nejsou zrovna nejnavštěvovanější soutěží, mohla jsem si dovolit jet na kole podél řeky s peterhouskou čtyřveslicí, což bylo skvělé. Ale znova už bych si to dovolit nemohla, protože mi později téhož dne kolo ukradli. O víkendu bylo potřeba dát do kupy můj rozházený pokoj a věřte nebo ne, dokonce jsem se ho pokusila přiblížit k dokonalosti splácáním adventního věnce. V neděli jsem začala odmazávat položky z nejrůznějších odkládaných seznamů přání a povinností a jako první jsem si pohrála v Mathematice a vytvořila následující odpověď na Czech Republic vs Eastern Europe. No a dnes jsem si vytiskla letenky a napsala vám. Uf. Tak veselé Vánoce! |