Po tom, co jsem se loni v září pokoušela s nevalnými výsledky učit v Praze, rozhodla jsem se letos vrátit do Cambridge s předstihem, naladit se na místní atmosféru a zkusit to tady.

Přiletěla jsem v pátek 9. září plna optimismu, jen abych se o dva dny později probudila s bohužel již dobře známým pocitem začínajícího zánětu močových cest. Pohled i ruka mi okamžitě padly na pětilitrový barel čiré skotské vody, které jsem v sobě za pár minut měla dva litry. Kolikrát už se mi podařilo zánět zaplašit čistě zabalením se do dek a proléváním se šíleným množstvím čaje a neměla jsem důvod si myslet, že se mi to tentokrát nepodaří, i když odpoledne mi bylo natolik špatně, že jsem upustila od plánu strávit ho v knihovně s Galoisovou teorií. Abych snad netrpěla nedostatkem podnětů, napsal nám klavírista z tria, že si rozmyslel pokračování s komořinou a dělání konkurzu do IAS, díky čemuž jsem si aspoň mohla přestat lámat hlavu s cvičením na klarinet, protože naděje, že bych se za necelé tři týdny stihla naučit povinné skladby pro sólový konkurz, jsem se rychle vzdala. Po třech dnech si začala stěžovat pravá ledvina, což jsem připisovala nárazovému zvýšení příjmu tekutin v předešlých dnech, ale když se k ní další den přidala i ledvina levá, stavila jsem se ve své koleji zeptat, zda tam máme sestru, i když zrovna není trimestr. Nikoli. Ve čtvrtek zánět porazil mou nechuť k britskému zdravotnictví a vydala jsem ke svému praktikovi. V tomto případě to samozřejmě dává smysl, ale vězte, že k praktikovi bych musela zamířit i kdybych měla potíž oční, ortopedickou nebo gynekologickou. Taková věc jako samostatné rozhodnutí, kterého specialistu potřebujete, se v Anglii netrpí. Jenže ouha, na dveřích lékaře, u kterého jsem se před dvěma lety registrovala, stálo oznámení, že zrovinka dneska je celá ordinace na školení a neordinuje se. Zaťala jsem zuby a zamířila do knihovny, ve které mě nemožnost soustředit se na matematiku přiměla najít si na internetu lékaře jiného. Sedla jsem na kolo, dojela do ordinace, ale copak to nevidím? Na dveřích visí oznámení, že všichni páni doktoři z téhle kliničky jsou dnes na školení. Pochopila jsem, že živého praktika se ten den nedoberu, a vytočila jsem číslo pro urgentní případy, které se skvělo na zavřených dveřích. Seznámila jsem se tak s vymožeností, kterou bych nazvala lékařským call centrem. Milá asistentka si kromě zběžného popisu problému nechala nadiktovat, odkud volám, a slíbila, že mi za chvíli někdo cinkne zpátky. Po půl hodině koukání na Trio z Belleville přerušovaného pouze otvíráním a zavíráním lahve s vodou jsem znejistěla, zda jsem slečně správně nadiktovala své telefonní číslo. Zavolala jsem jí znovu, ale dostalo se mi jen ujištění, že vše je jak má být, call centrum je prostě dnes trochu vytíženější, mám být trpělivá. Během večeře jsem se rozhodla, že trpělivá přestanu být v osm hodin, kdy si vezmu taxík do nemocnice, ale nakonec se úlevné vyzvánění ozvalo už asi v půl a na druhém konci promluvila lékařka. Co vám přesně je? Máte horečku? Jste těhotná? Dobře, napíšu vám recept a zafaxuju ho do nejbližší lékárny. Vyrazila jsem do ní s radostí feťáka, co si konečně bude moct šlehnout.

„Platíte za svoje recepty?“ ptala se mě slečna za pokladnou.

„Éé, nóó… Nevim. Asi jo?“

„Tak to bude 8,40.“ Phew.

V pátek ráno jsem spolkla druhou ze čtrnácti tabletek a vrhla se na stěhování do Peterhousu. Jako obvykle jsem si pro letošek vybrala bydlení v jednom z nejvyšších pater, tentokrát dokonce úplně nejvyšším. V kamenné středověké budově to sice znamená jen patro druhé, ale když jsem tahala svoje věci do schodů, přemýšlela jsem o tomto „jen“ výhradně v úvozovkách. Staré známé tahání do schodů ale nebylo nic oproti výzvě vyndat kufry a peřiny z letního skladu. Když jsem byla posléze na večeři s Faaizem, který čelil stejnému úkolu o týden později, pravil, že by si nebyl myslel, že je schopný takového fyzického výkonu, ale vzhledem k tomu, že mu vrátný odmítl pomoct, neměl na výběr. Já jsem vrátné ani nezkoušela a vrhla se po hlavě do prorážení cestičky do rohu místnosti, kde jem tušila svoje zavazadla, zahrabaná pod tunami cizích věcí (pozn. red.: v poslední větě nebylo užito literárních figur). Ve chvílích odpočinku jsem si říkala, jaká je klika, že netrpím klaustrofobickými sklony, ale že by naopak moc velká klika nebyla, kdybych si k zánětu přibrala ještě kýlu. No ale za pár hodin už jsem měla všechna zavazadla ve svém letošním pokojíčku, a některá i vybalená. Štěstí mi kromě několikacentimetrových škvír v dřevěných okenních rámech kazilo jen to, že předepsaná antibiotika moc nezabírala. Noc ze soboty na neděli jsem probděla v horké vaně, kde jedině mi bylo docela dobře, ale až do středy jsem zatínala zuby a doufala, že účinek antibiotik je jen lehce zpomalený, protože jsem je začala brát pozdě. Když už mi zbývaly poslední dvě pilulky a stále jsem půl dne nosila na obličeji bolestivý škleb, vyhledala jsem – tentokrát již úspěšně – svého praktika, který mi jakýmsi superrychlým testem moči určil, že zánět je skutečně stále přítomen a napsal mi silnější antibiotika. Poučení pro příště: lékař, co vám něco předepisuje po telefonu, skutečně podle všech očekávání zvolí radši jen mírné prášky. Možná jsem to nemusela zjišťovat týden. Běžela jsem s novým receptem do lékárny (8,40 – děkujeme a přijďte zas) a po čtrnácti dnech od příjezdu do Cambridge jsem měla konečně pokoj.

Jakmile začal první trimestr, odletěla jsem do Čech na bratrovu svatbu – minula jsem devět přednášek, domlouvání supervizí a československý Welcome večírek, ale zase jsem si dovezla vařečku a papuče. Tolik k přípravě na třeťák, nejdůležitější z pregraduálních ročníků.