Upozornění: Následující text obsahuje popis situace, kterou by někteří mohli vnímat jako znásilnění.

Jak je patrno z předešlého příspěvku, Novoty už jsem měla nějakou chvíli rozepsané a s tím, jak rychle se svět vyvíjí, jsem se začala obávat, že jestli si nepospíším, budou to za chvíli Staroty. A tak jsem si konečně udělala čas (a čaj), posadila se k počítači a zde je výsledek.

Není žádným překvapením, že v místech jako je Cambridge mívají svůj původ nejen vědecké pokroky, ale také společenské změny. Některé nápady mají jen krátký život, ale pokusím se zde popsat pár jevů, o kterých si myslím, že přetrvají a porostou, a kterých jsem si u nás zatím všimla jen velmi omezeně nebo vůbec.

Dobrým důkazem toho, jak jsou u nás některá témata málo diskutovaná je, že právě v těchto chvílích bojuji s tím, jak je popsat česky. Počítám, že patrně existuje více méně zavedený český termín pro nebinární lidi, ale byť jsem osobou, která sleduje obecné dění, zatím ke mně nedoputoval. Pojem transsexuál známe všichni dobře – popisuje někoho, kdo se narodil jako muž/žena, ale cítí se být ženou/mužem a v některých případech také přistoupí ke krokům, které mají tuto identitu potvrdit i biologicky. Naproti tomu nebinární lidé se cítí být buď ženou i mužem zároveň, nebo něčím zcela jiným, případně vůbec ničím. Jednoduše řečeno nespadají do klasických binárních přihrádek. V západním světě se stává normou, že ptá-li se nějaký dotazník na pohlaví, nabídne krom klasických možností „žena“, „muž“ a občasné „upřednostňuji nezodpovědět“ také „jiné“ nebo „nebinární“. Když jsem nahlédla do letošního přihlašovacího formuláře Bakalovy nadace, podivila jsem se, že do tohoto stadia ještě nedorazil, a napsala jsem našemu studentskému prezidentovi, že bychom to měli změnit.

Nazření faktu, že v naší společnosti existují nebinární lidé, kteří mají stejná práva na zacházení s respektem jako všichni ostatní, ale u kolonek ve formulářích pouze začíná (nejdál jsou překvapivě Skoti, kteří už podle The Herald a BBC chystají v tomto směru zákon). Cambridgeská studentská unie v těchto dnech obnovuje svou webovou stránku jménem Alternative Prospectus, která popisuje univerzitu a její nejrůznější aspekty z pohledu studenta. Prostor je věnován každé koleji a každému předmětu, slovo dostanou i příslušníci etnických menšin a zahraniční studenti. Chtělo by se napsat, že jsem se stala součástí matematické skupiny Alternativního Prospectu, ale přesnější je, že matematická skupina jsem já. Moji kolegové projevili překvapivě nízký zájem o snahu informovat možné uchazeče a potírat oxbridgeské předsudky – z osmi stovek studentů bakalářského a magisterského studia matematiky jsem byla jediná, kdo se k tomuto dobrovolničení přihlásil. Koukla jsem na starou stránku Alternativního Prospectu a zjistila, že u každého předmětu hlásila poměr chlapců a dívek. Našich 83:17 mě celkem překvapilo, kdovíproč jsem se domnívala, že holek je dobrá čtvrtina. Svůj špatný odhad si vysvětluji tím, že na našem matematickém gymplu a taky v šachovém prostředí bylo obecně zastoupení dívek rozhodně menší než 17%, což způsobilo, že když jsem přišla do Cambridge, zdálo se mi to, co jsem viděla, jako hotová holčičí záplava a skutečné číslo jsem nadhodnotila. Jestli vás podobné údaje baví tolik jako mě, můžu vám sdělit, že předmětem s největší převahou kluků je informatika, a to s poměrem… 90:10! Ano, na podobné statističky mě užije a neměla jsem pochyb o tom, že by měly být na nových stránkách opět zahrnuty. A možná i některé další! Napsala jsem úřednici z Fakulty matematiky, jestli mi může 83:17 potvrdit a taky přihodit poměr Briti:zahraniční. Poslala mi nejen potvrzení a opět překvapivých 70:30, ale rovnou odkaz na celou řadu nádherných dat, která univerzita každoročně zveřejňuje. Celá nadšená jsem je na setkání Alternativního Prospectu hlásila organizátorce Heleně, ale ouvej.

„Obávám se, že poměr mužů a žen nemůžeme zahrnout, protože nezohledňuje nebinární lidi, kteří by se tak mohli cítit vyloučeni.“

Nojo, na to se nedalo nic moc říct a musím přiznat, že mě to vůbec nenapadlo. Přemýšlela jsem co s tím, smutná z toho, že budu muset ochudit čtenáře o zajímavé údaje.

„Možná můžu napsat, že 17% studentů tvoří dívky, namísto oznámení, že poměr muži:ženy je 83:17?“

„Ano, do textu se toho dá zahrnout hodně, ale zvláštní postranní kolonku na poměr mezi pohlavími dělat nebudeme.“

Přirozeným řešením by samozřejmě bylo oznámit poměr muži:ženy:nebinární, ale uznávám, že ty nuly na třetím místě, které by po zaokrouhlení všude nutně vznikly, by mohly pocit vyloučení u klíčové skupiny naopak ještě zesílit.

Nedávno jsme v rozhovoru s jedním českým studentem narazili na koncovku -ová v ženských příjmeních.

„Považuji za poměrně pravděpodobné, že už příští generace dívek od toho upustí,“ zněl jeho názor, který jsem nesdílela. Přinejmenším já se svého -ová bez svatby nevzdám a zdá se mi, že pro většinu českých žen by stále bylo nepříjemné měnit si jméno z Libuše Slováková na Libuše Slovák. Napadlo mě, že u značné části příjmení bychom to mohli řešit ne snad odebráním ženského -ová, ale naopak přidáním -ový k mužským verzím. Místo Malina a Malinová bychom tak získali Malinový a Malinová, což je přece kouzelné. Uznávám, že se Slovákem to úplně nefunguje.

Fakt, že mužští příslušníci mojí rodiny nemají přesně stejné příjmení jako já, se jednou stal předmětem rozhovoru na zkoušce Tria Oscura. Nadhodila jsem, že někteří moji kamarádi spekulují o brzkém zániku tohoto jevu.

„Proč? Že to implikuje nutnost vybrat si pohlaví?“ ptal se klavírista.

„To snad ani ne, ale přestože to tak dnes již nevnímáme, etymologicky znamená koncovka -ová ‚náležející k‘,“ podala jsem vysvětlení, které přirozeně ukončilo veškerou diskuzi.

Přítelkyně výše zmiňovaného kamaráda je jednou z vlaštovek, která se snaží skrze kampaň Nevypusť duši (doporučuji si ji na fb lajknout!) otevřít další z témat, která spadají do tohoto příspěvku. „Duševní zdraví“ je slovní spojení, které v Cambridge uslyšíte podobně často jako „David Cameron“. V celé ČR znám jednoho jediného člověka, který někdy zavolal na linku důvěry, a později mi to řekl. Bezpochyby by mi to byl neprozradil, kdybychom si nebyli poměrně velmi blízko, protože před někým jiným by se pravděpodobně styděl a cítil trapně. Možná se dokonce styděl a cítil trapně i přede mnou. Byl by to i váš případ, kdybyste někdy volali na linku důvěry? A byl by váš stud na stejné úrovni, kdybyste měli někomu sdělit, že jste šli na rehabilitaci se zlomenou nohou? Tělesné a duševní zdraví jsou dvě různé věci, ale mají mnohem víc společného, než se na první pohled zdá. V jednom z videí Nevypusť duši se praví, že člověk, který má depresi, za to nemůže. Dovolila bych si ne zcela souhlasit. Když budete kouřit padesát cigaret denně a v šedesáti vám najdou rakovinu plic, část viny za vaši nemoc bude jistě ležet na vašich bedrech. Rozhodně to neznamená, že každý, kdo onemocní rakovinou plic, si za to může, ale stejně jako máme určitou moc nad naším tělesným zdravím, máme nějakou i nad tím duševním. Jenže pokud ho budeme tabuizovat, snižujeme naše šance na získání dobrých návyků co se týče právě třeba prevence. Řekli vám ve škole jak předcházet vzniku rakoviny plic? A řekli vám jak předcházet depresi? Otevřená diskuze o duševním zdraví přiznávající spojité spektrum potíží spíš než zaběhané schéma „buď jsem normální, nebo jsem mentál“ je běžnou součástí cambridgeského života, ale obávám se, že ač se to může na první pohled jevit opačně, její přijetí u nás narazí na víc skutečných překážek než výše zmiňovaní nebinární lidé. Proč je normální omluvit se ze školy kvůli střevní chřipce, ale už ne z psychických důvodů? ptají se často zastánci postavení duševního zdraví na roveň tělesnému. Obávám se, že mimo jiné kvůli snadnosti zneužití takové možnosti. Samozřejmě – v železářství prodávají dráty, přestože by je někdo mohl zneužít k vypíchnutí něčího oka, nicméně u duševního zdraví je mnohem těžší rozeznat nejen pro okolí, ale i pro samotného člověka, který má nějaké potíže, na které straně plotu se nacházíme. Dokonce i v Cambridge, která je tím posledním místem, kde byste narazili na simulanty a zneužívače systému, se mi zdá, že místy lehce mávneme rukou nad něčím problémem, protože odvolávání se na duševní zdraví se pro některé stalo jen vznešenější cestou, jak si hospodsky postěžovat.

Potkala jsem nedávno na ulici Rakušana Lukase, našeho loňského kolejního LGBT+ zástupce.

„Jak se vede?“ ptal se.

„Poslední půlrok byl fakt špatnej, až mě to přimělo uspořádat Loser party, aby mi pomohla to tak nějak uzavřít a zkusit nakopnout lepší časy, ale dobrá zpráva je, že se zatím zdá, že to celkem zafungovalo,“ odpovídala jsem šířeji než obvykle, protože jsme s Lukasem celkem kámoši a krom toho půl minuty předtím říkal, že ho štvou Briti a proč jsme nezůstali v naší krásné střední Evropě.

„Aranko, studuješ matematiku v Cambridge, jseš za vodou, no tak, co by mohlo bejt tak špatnýho“ usmíval se blazeovaně Lukas a byl pomalu na odchodu.

„Hmm, no stalo se třeba […]“ odpověděla jsem jednoduše.

„Ted mě mrzí, že jsem nepřišel na tvou Loser party. Nechceš zajít ke mně, dát si čaj a trochu pokecat?“

Chtěla jsem. Ale trochu mě štvalo, že musím dokládat, že si nevymýšlím. Krom toho může být pro někoho těžké, či dokonce nemožné zformulovat, co stojí za jeho problémy, a i kdyby ne, nemusí to chtít každému vykládat a bude se tak muset spokojit s máváním rukou a tím, že ho málokdo bere vážně. Nemám důvod se domnívat, že tohle by bylo v ČR lepší, ba naopak. V Cambridge je ale super, že jakmile někdo nazná, že jenom neplkáte, tak si můžete být jistí, že se na vás nebude divně dívat a vy se nebudete muset stydět. Celkově to jde ruku v ruce s větší citlivostí, s jakou k sobě všichni navzájem přistupují. Lidi se nevyvarovávají prudce nevhodných hlášek ne proto, že vědí, že by to pro ně mohlo mít nějaké nepříjemné následky, ale proto, že skutečně nechtějí, aby se někdo cítil nechtěný, vyloučený nebo nerespektovaný. Všimněte si, že jsem záměrně nezmínila politickou korektnost, protože to je trochu jiný fenomén, se kterým to hlavně v USA kapku přehnali, což je podle mě jedna z hlavních příčin úspěchu Donalda Trumpa coby prezidentského kandidáta.

Neznám Trumpovy názory na znásilnění a sexuální souhlas a možná je to tak lepší. Nicméně si jsem téměř jistá, že by nebyl zajedno s nynější velmi širokou definicí znásilnění, o které jsme taktéž vedli vášnivé diskuze s výše zmiňovaným kamarádem, který podobně jako většina oxbridgeských studentů zastává názor, že znásilnění je jakákoli forma sexu, se kterou jeden ze zúčastněných 100% nesouhlasí. To je na mě osobně trochu moc a hned vysvětlím proč, ale jelikož tu zase máme spojitou škálu možností, je velmi těžké určit, co ještě znásilnění je a co je už ne.

Během právě uplynulého trimestru proběhly volby do kolejního studentského zastupitelstva. Vyplynulo z nich mimo jiné to, že Aiden, druhák, který loni bydlel vedle mě, bude mít během následujících dvanácti měsíců na starosti pravidelné bulletiny sdělující ostatním studentům, že ta a ta společnost pořádá zajímavou akci, že za účast ve studii některého z těch týpků z Katedry psychologie dostaneme pár liber nebo že bude nějakej dobrej večírek. Je zvykem, že je na konci těchto emailů připojena veselá příhoda. Aiden ale v úvodu svého prvního bulletinu psal, že není natolik tvořivý, aby každý týden nějakou měl, a proto nám jako student práva místo toho vždycky pošle nějaký vtipný případ – a rovnou začal.

V sobotu 24.7.1971 zhruba ve dvě hodiny ráno se osmnáctiletá dívka odebrala v domě své matky v Colchesteru do postele. Strávila se svým přítelem večer, během kterého požila jisté množství alkoholu, což může vysvětlit její neschopnost uspokojivě odpovědět na některé zásadní otázky, které byly položeny u soudu. Dívka má ve zvyku spávat bez nočního úboru v posteli, která je velmi blízko okna její ložnice. To bylo té noci jako obyčejně otevřeno dokořán. Mezi půl čtvrtou a čtvrtou ranní se dívka probudila a ve světle měsíce uviděla nejasný obrys krčící se v otevřeném okně. Je důležité, že si nevzpomíná, zdali byl tento obrys na vnější či vnitřní části okenního rámu, což – jak uvidíme později – je pro celý případ klíčové. Dívka si následně uvědomila několik věcí: za prvé, že obrys v okně byl obrysem muže; za druhé, že ten muž byl nahý; a za třetí, že to byl nahý muž se ztopořeným penisem. Ve světle měsíce také viděla, že jeho vlasy byly blonďaté. Uzavřela tedy, že se jedná o jejího přítele, se kterým žila pravidelným sexuálním životem a který ji teď poctil vášnivou noční návštěvou. Vmžiku se posadila, muž seskočil z okna a připojil se k ní, aby následně měli úplný sexuální styk. Nicméně délka mužových vlasů, jeho hlas během toho, co bylo popsáno jako „milostná konverzace“, a několik dalších znaků vedly dívku k přesvědčení, že něco bylo jinak, než jak by bylo obvyklé. Rozsvítila tedy lampičku na nočním stolku, uzřela, že její společník není tím, za koho jej považovala, a dala vetřelci, což nebyl nikdo jiný než obžalovaný, facku. Dotyčný nato řekl: „Ještě si to dnes se mnou užij,“ a chytil ji za ruku, načež ho dívka kousla a odvětila, aby odešel. Následně odkráčela do koupelny a muž okamžitě zmizel.

Musím říct, že byť jsem zaváhala nad vhodností obsahu, zábavnou funkci u mě příběh splnil. Navíc mi zvědavost nedala a ještě jsem napsala Aidenovi, jak že ten soud dopadl – prý to vyhrál obžalovaný (mimochodem stále nechápu, jak ho žalobkyně posléze vystopovala), jelikož se podle všeho mohl provinit pouze neoprávněným vstupem do soukromého obydlí, nicméně soud došel k závěru, že jediné, co se vyskytovalo uvnitř místnosti, než ho dívka pozvala dovnitř, byl jeho penis. Co u mě ale skončilo zaváháním nad vhodností, vedlo jiné mnohem dále, a tak se nejen Aiden, ale celé studentské zastupitelstvo muselo za tento dodatek pravidelného bulletinu omluvit. Nejednou. A to ne proto, že by bylo vhodnější zvolit jiný případ, jak jsem se domnívala já, ale protože se jedná o popis děje, kteří by mnozí označili za znásilnění. V tu chvíli máme problém, protože uvádět takový bez upozornění je nešetrné vůči lidem, kteří se třeba zrovna z nějakého (pokusu o) znásilnění vzpamatovávají, a taková náhodná četba by mohla narušit jejich dosavadní zotavovací úspěchy. Nemůžu si pomoct, ale tohle znásilnění nebylo. Chápu sice dívčino rozčarování, ale když budeme za znásilnění označovat i případy jako byl tento, znevažujeme tím zkušenost lidí, kteří si prošli znásilněním skutečným. Taky jsme v jedné debatě došli k tomu, že by možným řešením bylo rozlišení pojmů – případy o kousek horší než tento by byly trestné, ale pod jiným názvem než znásilnění, které by zůstalo vyhrazeno dejme tomu pro kauzy zahrnující násilí nebo pohrůžku násilím.

Nicméně aby nedocházelo ke znásilněním žádného druhu, je tlak na to, aby lidé zavedli do svého balíčku dobrých návyků také kontrolní otázku, zda je druhý (třetí, čtvrtý…) spokojen s tím, že si to teď rozdáte. Prvně jsem na tohle narazila, když jsem nahlásivši, že nastoupím na Massachusetts Institute of Technology, musela projít několika online kurzy, které měly za cíl mě proškolit v rozumném požívání alkoholu apod. Tehdy mi ale ještě naplno nedošlo, že se tím dokola omílaným souhlasem skutečně myslí to, že si v určitou chvíli všichni zúčastnění dají ruce za záda a vzájemně si zodpoví otázku „Souhlasíš, že teď budeme mít sex?“ Ať je to poprvé, podruhé, pomilionté či po letech. Zkrátka vždy. V Cambridge mají snad všechny koleje školeníčka vysvětlující potřebu zavedení takového návyku a jeho nácvik. (Ale neptejte se mě, jak přesně to probíhá – já se z toho našeho vykroutila s tím, že už to do mě nacpala MIT.) Nedivila bych se, kdybychom je časem v ČR zavedli taky.