Arančin blok
O BLOKU

2022
2021
2019
2018
2017
2016
2015
2014
2012

rss
Blýskání na lepší časy 24.2.2016

Přestala jsem chodit na přednášky. Člověk intuitivně čeká, že takovému oznámení by měla nejspíš předcházet věta „Začala jsem brát drogy,“ ale nezačala (i když to bych říkala tak jako tak, takže teď babo raď). Naopak tímto krokem sleduji akademické zájmy. Základem je fakt, že na přednáškách skoro nikdy nic nepochopím. Má to podle mě tři důvody. Za prvé věnuji většinu své energie na to, abych stihla všechno správně opsat z tabule, a taky na zahřívání své tělesné schránky (v naší přednáškové místnosti se nejen netopí, ale dokonce aktivně větrá! – dobře, kecám: tak tomu bylo jenom do prosince, teď se rozbila ventilace a už se pouze netopí). Za druhé, přiznejme si to, nechodím vždy plně připravená, s látkou z předchozí přednášky skvěle zvládnutou. A za třetí je to prostě těžký. Můj mozek pracuje sice kvalitně (někdy), ale pomalu a probírané téma si potřebuje dobře rozmyslet a osahat v jiném tempu, než které si může přednášející dovolit. Ne že bych si z přednášek neodnášela vůbec nic, ale rozhodla jsem se, že bude efektivnější sednout si samostatně do knihovny a učit se z učebnic a poznámek jednoho obětavce jménem Dexter, který poznámky během přednášek rovnou TeXá (píše v matematickém softwaru) a nahrává je na internet. Mívá v nich sice chybky, ale jsou spíš lehce otravné než zásadní. Má to všechno ale jeden háček, a to vstát ráno z postele. Kdykoli si můžu dát nějakou akci na ráno, tak to udělám, aby mě to nutilo vylézt z postele dřív než v devět. Mezi brzkým vstáváním a spokojeností sama se sebou spojenou s produktivním dnem panuje téměř přímá úměra, ale moje ospalost se mě každé ráno snaží přesvědčit o opaku. Boj pokračuje!

Tenhle trimestr je první, během kterého si vybíráme předměty. Doteď jsme více méně dělali všechny, ať se nám líbily nebo ne. Teď jsem ale ze svého rozvrhu s radostí vyškrtla dynamiku tekutin, elektromagnetismus a po zralé úvaze i numerickou analýzu. Zůstala mi tak analýza komplexní, komplexní metody, statistika, geometrie, optimizace a grupy, okruhy a moduly. Posledně jmenovaný předmět patří mezi mé nejoblíbenější a snad můžu tvrdit, že mi i docela jde. Na konci předposlední supervize jsme dostali záludnou otázku.

„A jak jste spokojeni s přednášejícím?“

Lehce významně jsem se podívala na svého supervizního partnera Ignase, který o mém novém modelu pracovní činnosti dobře ví.

„Mně osobně se docela zamlouvá,“ zněla jeho odpověď. Tvářila jsem se neutrálně a lehce jsem pokyvovala hlavou, ale nestačilo to.

„A jak se líbí vám?“ přišla už příliš přímá otázka na mě. Podezřívám našeho supervizora, že se s přednášejícím kamarádí a zjišťoval, jak si stojí, aby to případně mohli probrat u piva.

„Ee, noo, já totiž tak trochu úplně nechodim na přednášky.“ Následovala krátká rozprava, ve které jsme si vyslechli všechny pro-přednáškové argumenty v kostce, doplněné několika důraznými pohledy. Když jsme za chvíli odcházeli z Centra pro matematické vědy, povídá Ignas: „To bylo vtipný, tak on ti více méně řekl, že máš na přednášky chodit, a přitom jsi na tuhle supervizi měla vyřešeno mnohem víc příkladů než já, který tam chodím.“ Já bych taky ještě doplnila mnohem víc, než kolik jsem mívala minulý trimestr na lineární algebru. Ale budiž, další den jsem zašla na přednášku z grup, okruhů a modul. Nedělala jsem si poznámky, jen jsem poslouchala, což je teď moje strategie, když přeci jen na přednášku zajdu, a docela se vyplácí. No a víte, co jsem tam slyšela?! Lépe řečeno – víte, co jsem tam neslyšela? Neslyšela jsem vůbec žádné r, ani české, ani francouzské, ani anglické, prostě žádné. Netušila jsem, že je taky možné, aby měl člověk potíže i s pouhým anglickým r. Ironií osudu je, že se přednášející jmenuje Randall-Williams. Okruhy se v jeho podání měnily na křídla, což zní v češtině krásně poeticky a navozuje představu matematiky jako nadpřirozeně krásné (tedy správnou představu), ale jde o pouhou ubohou dvojici ring-wing. [Pro ty z vás, kteří by si rádi zangličtili přízvuk (Jani? ;-), poznamenávám, že naopak slova jako careful, more nebo certainly zněla úplně normálně.]

Když jsem teď přecházela z psaní emailů na psaní Bloku, ptala jsem se lidí ve svém Cam-mailing-listu, jestli si přejí nadále číst o mých všedních útrapách a dostávat upozornění, když něco vyplodím. Jeden kamarád mi odpověděl, že upozornění dostávat chce, ale radši by si četl o radostech než útrapách, protože se mu poslední dobou moc nevede, tak aby se mohl aspoň radovat, že mně jo. Přiznávám, že jsem tenhle email dostala ve chvíli, kdy nějaká radost byla to poslední, co bych měla na skladě, ale jak jsem to četla, celkem mě to nakoplo. Napomenula jsem se, že jsem se ve svých navršených problémech začala masochisticky vyžívat a že je zveličuju. Asi dva dny mi ten optimismus vydržel. Na svou omluvu musím dodat, že krom různých nezdarů popsaných v textu ze 17.10., krom nepostoupení do druhého kola Concerto Competition a krom různých dalších věcí, na které možná ještě v tomto psaní narazím, mi zrovna nepřidalo, že kolem mě během první poloviny trimestru umřeli tři studenti. Pravda, osobně jsem se znala jenom s jedním (zato dost), ale ty vlajky na půl žerdi vidíte vlát za všechny. Standa mi říkal, že nejčastější příčinou úmrtí v našem věku jsou autonehody, ale tady jsme si střihli sebevraždu, rakovinu a brutální vraždu. Jestli sledujete média skutečně pozorně, tak o poslední zmiňované jste možná četli. Italský student Giulio Regeni trávil několik měsíců v Káhiře, aby nasbíral podklady pro svou disertaci o egyptských odborech. Na konci ledna začal být pohřešován a na začátku února byla jeho mrtvola, od pasu dolů nahá, nalezena pohozená u silnice nedaleko Káhiry. Co celé věci dodává na intenzitě (jako kdyby to ještě bylo potřeba) je, že způsob, kterým byl zjevně Giulio před smrtí mučen, více než napovídá tomu, že ho mají na svědomí egyptské bezpečnostní složky, které jej patrně považovaly za špiona. Italská vláda je teď v nemilé situaci, protože si nechce poškodit podle všeho více méně dobré vztahy s Egyptem, na druhou stranu chce samozřejmě vraždu co nejdůkladněji vyšetřit, jenže závěr může být nepříjemný. Egypt sám si naběhl, když se na začátku pokoušel tvrdit, že Giulia někde srazilo auto.

Jak čtu předchozí odstavec, tak jsem dost ráda, že jsem živá a zdravá, no ale jelikož jsem, můžu si dovolit nějaké přízemnější problémy. Tak třeba tohle léto. Někdy v říjnu mi můj pákistánský spolužák Faaiz říkal o možnosti letního výzkumu v Caltechu (to je taková slavná kalifornská polytechnika). Přihlašovací proces do něj byl o něco složitější než do běžných pregraduálních letních akcí. Člověk si měl najít konkrétního zaměstnance Caltechu, se kterým by chtěl pracovat, tomu měl napsat a domluvit se s ním na tématu. Potom se měl do 22.2. sepsat návrh práce a asi klasicky zaslat životopis a doporučení, ale to už přesně nevím, jelikož jsem se k tomu nedostala. Zaměstnance jsem si našla a napsala mu už v říjnu. Jmenoval se Nets Katz a na všechny emaily mi odpovídal nejhůř do hodiny. Celkem záhy jsme se domluvili na problému komplexity permanentu (permanent je jako determinant, jenom v tom vzorečku vyhodíte znaménko permutace a všechny je jednoduše posčítáte) a dostala jsem k přečtení článek, který dokazoval její dolní hranici. „Myslím, že je docela jednoduchej,“ psal mi o něm Nets. To bylo v listopadu. Trimestr na krku – odpověděla jsem, že jsem teď docela busy, ale jak bude čas, mrknu na to a ozvu se někdy na začátku prosince. No, neozvala jsem se doteď. Já jsem ten článek prostě nedočetla. Přes Vánoce jsem se celkem snažila (a na tomhle místě musím zároveň poděkovat a omluvit se Martinu Michálkovi, který byl tak laskav, že si našel čas se na to se mnou podívat), ale nezvládla jsem to do začátku druhého trimestru a ten jak začal, tak už jsem se k tomu moc nedostala. Asi před čtrnácti dny mě napadlo, že jestli to dopadne, jak to dopadlo, tak uspořádám Loser Party, kterou oficiálně zakončím rok nezdarů, a začnu s čistou hlavou novou úspěšnou éru. Bude to teď v sobotu, už dva lidi řekli, že přijdou. Zatím se zdá, že to bude večírek, který dostojí svému názvu (a to jsem lákala návštěvníky na vlastnoručně udělaný salát!). Aspoň mě ale přiměje si zas jednou pořádně uklidit pokoj a vyprat. Třeba se tentokrát ani nerozbije pračka a nebudu to muset řešit s klíčníky.

Před třemi týdny mluvil v rámci večerních přednášek univerzitní matematické společnosti Archimedeans maďarský profesor Béla Bollobás, kterého (nejen já) chovám ve velké úctě a respektu.

„Plesejte a radujte se, neboť matematika je krásná. I večer,“ začal Bollobás své povídání. S podrobnostmi přednášky vás nebudu unavovat, protože jsem právě zjistila, že si na ně vzpomínám jen nezřetelně. Jednalo se o starý problém, jestli jde nějaká tělesa rozřezat na nějaká jiná tělesa, a vtip byl v tom, že docela nedávno to někdo dokázal nějakou směšně jednoduchou cestou. Po přednášce následoval již tradiční večírek u Bollobáse doma.

„Prosím, představte se mojí manželce a neříkejte jí ‚potkali jsme se loni‘, protože si to nemusí pamatovat a nemusela by se cítit dobře.“

Z Peterhousu jsme vyrazili tři: já, Faaiz a Arnas. Arnas byl taky na 90% tou osobou, která mi polila bílou halenku červeným vínem (zbylých 10% připadá na mě samotnou, ale byl tam mumraj, tak fakt nevim). K mému překvapení mi sám nabídl, že mi ji vypere. Nejprve jsem to zkusila sama, ale úplně to nedopadlo.

„Mám magickej prací prášek od svojí babičky! Vážně!“ snažil se Arnas naklonit si mě. Budiž. Dala jsem mu svou halenku a byla zvědavá na litevské čáry máry. Za pár dní jsem ji našla ve své poštovní přihrádce s poznámkou „I have tried :-(“. No ale nevadí, mám jiný hadry, důležitý je, že večírek u Bollobáse byl docela fajn.

„Kde je ta jeho manželka? Máme se jí představit,“ hledala jsem očima příslušnou osobu v davech matematiků.

„Je to ta v modrých šatech,“ odpovídal Arnas.

„Nene, to není ona, prosim tě, to je nějaká bohatá sponzorka.“ Arnas je vždycky mimo. Netrvalo dlouho a já, Faaiz a jeden Faaizův kamarád jménem Elie jsme konverzovali s onou paní v modrých šatech. Jasně, že to nebyla Bollobásova manželka, byla to skutečně bohatá sponzorka. Představila se nám jako Tracy (?) a povídala, že bydlí v Londýně. Už jsem ji viděla vícekrát na různých matematických či fyzikálních přednáškách. Teď potvrdila, co mi snad někdo říkal, že totiž nemá v těchto oblastech žádné oficiální vzdělání a dříve či později se v každé přednášce ztratí (jako já, haha), ale tak nějak ji baví na to chodit. Prý je taky členkou Královské astronomické společnosti, ale nechávají ji tam jen proto, že do nich leje prachy. Není mi ale upřímně zcela jasné, kde je bere. Mimochodem hádám, že jste si ji doteď představovali zcela jinak, než jak ve skutečnosti vypadá. Konečky jejích blond vlasů se nacházejí tak nízko, že snad ani není možné, aby tahle délka ještě byla přirozená. Modré šaty určitě nejsou z New Yorkeru a splývajíce až na zem, ladí s modrými očními linkami doplněnými růžovou tečkou na čele. Ač nám to říkala, nejsem si teď jistá, jestli je ona dáma, jíž pravděpodobně táhne na šedesát, hinduistka nebo buddhistka. Prý měla 5 svateb. Ve snu. A všechny s bohy. Když jsem se ptala, jestli byly velkolepé, přisvědčila s tím, že na tom bylo dobrý, že ji to nestálo ani penci. Zní to jako začátek vtipu: baví se muslim, Žid, ateistka a hinduistka o Bibli. Ale takhle to fakt bylo, protože to jsem sice neřekla, ale i když je Elie z koleje Jesus, židovství nezapře. Nanesla jsem, že to je pozoruhodná kombinace být s takovou vírou v koleji tohoto jména, a Elie s úsměvem odvětil, že právě v Jesusu je Židů (i židů) nejvíce. A k tomu můj kamarád Dominik, největší militantní ateista široko daleko. Tuhle jsem mu vyprávěla, jak jsem se byla registrovat jako dárce kostní dřeně a zmínila jsem, že registrace spočívající v plivnutí do lahvičky a vyplnění pár papírů probíhala v univerzitním kostele.

„Nějaká nenáboženská by nebyla?“

Nakonec se ukázalo, že paní Bollobásová měla taky modré šaty. Pak se v tom má jeden vyznat.

Ráda bych napsala, že s Triem Oscurem pilně zkoušíme na další koncert, ale bohužel to není zas tak pilně, jak bych si představovala. Základní rutina je čtvrtek a neděle od osmi do desíti a je nám jí skutečně třeba (a hornistovi je hlavně třeba nějakého samostatného cvičení!), ale teď v neděli jsme o zkoušku přišli. Dostavila jsem se do Emmanuelu jako vždycky, sedla jsem si do vrátnice a krátila si čekání čtením novin. Jedna z kolejí zakázala do konce roku všechny večírky, protože se při tom posledním studenti chovali natolik nezřízeně, že to za prvé bylo další den v koleji poněkud nechutný a za druhé se škody vyšplhaly do nějakých nepříjemných částek. Paráda. Nechápala jsem, proč kluci ještě nepřišli. Čekala jsem do čtvrt, neměla jsem s sebou mobil, abych zjistila, co se děje. James jel do Bristolu a zpáteční vlak měl zpoždění. Bezva. Chtěla jsem cvičit aspoň sama, ale tekla mi krev z jazyka, tak jsem tomu moc nedala. Už se mi to stalo dvakrát a nejde snad ani tolik o to, že by to bolelo – mám především strach, že si ničím plátky, protože v nich ta krev zůstává. Za čtrnáct dní máme hrát na kolejním koncertě a já jsem vystresovaná, že to není dost nazkoušené. Ewan, prezident peterhouské hudební společnosti, se rozhodl udělat showcase koncert a místo doteď klasických večerů připomínajících přehrávku v ZUŠce oslovil cellistku Rachel a moje trio, jestli bychom nepřipravili nějaký delší program. Minulý týden dostala celá kolej včetně fellows emailovou pozvánku na koncert, na kterém se představí „ti nejlepší peterhouští, a jistě cambridgeští hudebníci“. Co vám budu povídat, pomalu se v noci budím zbrocená studeným potem. Do osudného dne nám zbývají zhruba čtyři zkoušky a jestli se nepletu, tak druhou větu jsme ještě nezahráli v kuse.

krvavý plátek

„Neboj, bude to dobrý,“ povídal mi jakoby nic Frederik, jeden peterhouský PhD student. Za poslední dobu jsem si vypěstovala velmi silnou averzi vůči takovým větám, přestože uznávám, že ti, co je pronášejí, to myslí jen dobře.

„Neboj, já VIM, že postoupíš do druhého kola,“ říkal Frederik o Concerto Competition. To vám někdo takhle prostě jen tak řekne, jedna větička, nic to pro něj neznamená, odkráčí a za pět minut už nic neví a na vás zůstane, abyste šli a naplnili nějakou tu úžasně jednoduchou záležitost, která určitě bude v pořádku. Nespravedlnost. Navíc to vytváří podvědomý dojem, že když to nedáte, tak jste asi fakt loseři, protože to přece MÁTE dát. No a hlavně je to blbost. Jak může kdo vědět, jak co dopadne? Špatný je, že se občas přistihnu, jak si říkám: a na truc to nedám! Abyste viděli, jak jste kecali! Jenže to jsou zcestné úvahy, protože drobné zadostiučinění není dobrá výměna za něco, o co vám šlo. Byla bych radši za něco jako „I když to nedáš, stejně spolu budeme moct zajít na kafe.“

Lehce vychladlá novinka na závěr: Máme novou masteryni! A rovnou jsem narazila na ten problém, jak ji vlastně nazývat. V angličtině se nabízejí dvě možnosti: Master nebo Mistress. Mistress by bylo gramaticky správnější, ale potíž je, že většina lidí si pod tímto slovem automaticky představí milenku spíš než váženou představenou koleje. Oficiální email oznamující výsledek volby měl předmět The new Master of Peterhouse, ale v jedněch novinách jsem četla spojení „Mistress of Girton“. Tak nevim. Asi budu říkat Mistress. Jak psal Vojta – to je mi stres. Nebudu vás již déle napínat, onou šťastnou se stala Bridget Kendall, která doteď pracovala pro BBC. Trapně přiznávám, že moje první reakce byla „Cože? Novinářka?“, ale ona to není jen tak nějaká novinářka! Studovala v Oxfordu a Harvardu a pro BBC pracuje jako zahraniční korespondentka. Nejen pro nás je asi nejzajímavější, že na přelomu osmdesátých a devadesátých let byl tímto zahraničím rozpadající se sovětský svaz. Zítra večer bude Bridget Kendall mluvit v Clare na téma ‚Evropa a Rusko – potřebují se?‘ Asi se na ni zajdu podívat, jsem zvědavá, jestli působí naživo podobně jako na fotkách, na kterých má vždycky takový ironický škleb jako kdyby… No jako kdyby byla vychovaná v anglické dívčí škole a pak strávila několik let v Rusku. Trochu mi vadí, že mám pocit, že jestli měl o pozici nového peterhouského Mastera zájem nějaký muž, neměl vůbec šanci. V koleji byl velký tlak na to, abychom konečně po mnoha staletích měli v čele ženu, což je asi chvályhodný záměr, ale neměl by být tím nejdůležitějším měřítkem. Taky jsem si tak nějak říkala, že by bylo docela cool, kdyby byla americkou prezidentkou Hillary Clinton. Ale pak jsem se podívala na pár předvolebních debat…

Bridget Kendall

Jak tak koukám na hodiny, tak při příští příležitosti se to brzké vstávání asi zase nezlepší. Ale co se dá dělat, on tenhle text ty tři hodiny prostě vezme a já jsem ráda, že ho můžu napsat a že ho někdo čte. A od příště už na veselejší notu, protože spolu s Loser Party uzavírám tímto psaním jeden špatný rok a otvírám spoustu nových a lepších.