Jistě jste si už říkali, co že se tak dlouho neozývám. Důvod byl prostý: můj běžný život přestal přinášet zajímavé náměty k psaní, a tak jsem se teď rozhodla si pro ně doletět do Paříže, abych vás mohla zásobovat další dávkou svých příhod. Že se vám to nějak nezdá? Potom se budete muset pro pravé důvody začíst do hlubin tohoto emailu, který je tentokrát na místě začít akademicky.

Když jsem nastoupila do primy Gymnázia Christiana Dopplera, bylo nás ve třídě 33. Odmaturovalo nás 16. I na poměry GChD značný rozdíl. A zdá se, že úmrtnost ve studijních skupinách se vleče se mnou. Když jsem na konci září přijela do Cambridge, zjistila jsem, že letos bydlím hned vedle Vietnamce Duyho, jednoho z loňských osmi peterhouských matematiků. O pár dní později jsme se kolem půlnoci potkali na chodbě.

„Kdepak jsi byla?“ ptal se Duy konverzačně.

„V knihovně,“ přiznala jsem.

„Už?!“

„No… A ty máš hotové úkoly z metrických a topologických prostor?“

„Já jsem změnil předmět,“ smál se malý Vietnamec, „studuju teď ekonomii.“

„Cože?!“

„Nojo… Hele, matika je těžká, já na to nemám. Ty jo, ale já ne.“

Ještě o dalších pár dní později se začalo mluvit o Edovi, poněkud zvláštním Angličanovi, který je podle všeho bezmála geniální, ale bohužel se na nic nedovede soustředit déle než pět minut. To pak můžete být trojnásobný Einstein, ale stejně z toho nic nebude. Viděli jste ho už letos? Ne. Já taky ne. A dělal vůbec zkoušky? Nakonec se ukázalo, že úplně odešel z univerzity. Jestli se nepletu, tak se Dr. Zsák skutečně snažil mu pomoct a v Cambridge ho udržet, ale některé věci nejsou zkrátka ani v jeho moci. Takže to máme z osmi na šest, na Cambridge opět nevídaný poměr. Trochu se tak opět zamíchalo párováním na supervize (to jsou taková naše cvičení – většinou jeden učitel na dva studenty) – já jsem loni byla nejdřív s Britem Jonathanem, pak s Italem Giovannim, ale letos jsem si polepšila k Litevci Ignasovi, kterému byl loni přisouzen právě Edward. Zpočátku jsem se bála, že nebudu Ignase stíhat a on se bude nudit, až mi supervizoři budou vysvětlovat pro něj triviální záležitosti, ale zatím se to zdá být ok (ťukťuk). Ignas se naopak dokonce vykašlal na kvantovou mechaniku, protože je prý pro něj moc těžká a poměr cena/výkon nepříznivý, zatímco já se společně s většinou ročníku domnívám, že to je jeden z nejlehčích předmětů, co letos máme, a tak si užívám sólových kvantových supervizí. Kromě kvantové mechaniky máme ještě tenhle trimestr, který je poslední, kdy se dá tak nějak rozumně dělat všechno – v Lentu už si budeme z předmětů vybírat –, Markovovy řetězce, analýzu II, lineární algebru a metody. Lineární algebra je zatím z větší části pouze opakování loňských vektorů a matic, analýza II není po metrických a topologických prostorech moc potíž a Markovovy řetězce jsou takové hraní si, takže noční můrou se stávají metody. Tenhle povšechný název pod sebou skrývá takovou nějakou inženýrsko-fyzikální matematiku zahrnující Fourierovy řady, Besselovy a Greenovy funkce, Diracovu funkci, parciální diferenciální rovnice apod. Už abych se takových podobných zbavila. Pofoukáním na bolístku bylo, když na poslední supervizi z analýzy označil můj DoS (director of studies) Zsák jedno z mých řešení za velmi pěkné. Sice tomu přecházela trapná chvilka po mém příchodu do Držákovy pracovny, kdy jsem ho v dobré víře, že se jedná o přímotop, upřímně prosila, aby nechal zapnutý bílý hučící přístroj vedle svého stolu, který se ovšem ukázal být zvlhčovačem vzduchu, ale následná pochvala vše spravila.

Kromě výše uvedených pěti předmětů máme ještě CATAM. Dříve tato zkratka znamenala Computer Aided Teaching of Applied Mathematics, postupem času se ale ukázalo, že programování se dnes hodí i matematikům čistým, a tak to teď znamená Computer Aided Teaching of All Mathematics. V průběhu roku máme vypracovat postupně čtyři projekty, z nichž každý pojednává o nějakém matematickém fenoménu, a které na konci roku přispěji zhruba pětinou do naší celkové známky. Část výstupu spočívá v počítačovém programu, část v písemném komentáři vysvětlujícím náš postup a relevantní teorii. CATAM je hodnocen anonymně a platí přísná pravidla týkající se plagiarismu. Právě napsaná věta mi ovšem působí jisté dilema. Jeden z projektů v sobě totiž obsahuje řetězové zlomky a ptá se na některé věci, které jsem rozebírala ve svém článku publikovaném v časopise Acta Polytechnica. Výsledky jsou to moje, takže bych je nejradši napsala do CATAMového dokumentu i s postupem tak, jak jsem již jednou udělala, ale zkusím-li to, riskuji obvinění z plagiarismu. Když budu citovat sama sebe, musím to udělat bez formulace „jak píši ve svém článku“, jinak naruším anonymitu hodnocení. Citovat sama sebe bez přiznání sama sebe se mi ale zas moc nechce a mám důvodné podezření, že za pouhé upozornění na existující výsledek dostanu méně bodů než za jeho vymyšlení. Svěřila jsem se s touto obtíží Držákovi, který jí byl upřímně pobaven. Oficiální rada tedy nakonec zní, že mám jinými slovy popsat to, co je již v mém článku, a v případě podezření z plagiarismu vystoupit z anonymity a upozornit, že jsem se tento problém pokoušela řešit už v zárodku, ale prý i kdybych se jen citovala, tak by stejně pravděpodobně nevznikl žádný bodový rozdíl oproti předchozí variantě. Tak uvidíme.

Tolik by asi k matematice mohlo prozatím stačit, co říkáte? Když se dívám do diáře, co se tak poslední dobou dělo, padá mi pohled na neděli 1.11. Anglická nálada je v tu dobu ještě plně halloweenská, což mi mimochodem připomíná, že Halloween pojednávala i peterhouská filmová společnost, o které jsem se zapomněla posledně zmínit ve výčtu nezdarů. Na přelomu srpna a září nám přišel email, kdo by si přál být letos jejím vedoucím. Nejdřív jsem váhala, ale pak jsem se nadchla pro možnost přebíjet hollywoodské mainstreamy jinou kinematografií, a dokonce už jsem si dala dohromady seznam vhodných filmů. Ale nebyla jsem to já, kdo to dostal letos na povel, nýbrž nějaký Efraim. No nevadí, aspoň mám víc času na matiku, žejo. No ale zpátky k té neděli: Zatímco se všichni zotavovali po pařbách, při kterých chlastali převlečení za upíry, vydala jsem se na kolejní mši. V letáčku, který jsme dostali na začátku trimestru, se psalo, že má kázat arcibiskup Walesu, tak jsem čekala narvaný kostel, ale přišlo jen pár lidí a místo kázání od opravdového faráře byla jen taková laická promluva jednoho z angažovaných peterhousníků. Po mši jsem zašla s ostatními na snídani a drobně si stěžovala jedné dívce, že v Čechách by na 1.11. určitě taková odbitá mše nebyla a že jsem měla za to, že má kázat welšský arcibiskup.

„Ale to bude večer,“ dostalo se mi vysvětlení, „večer bude i sbor a bude mnohem víc lidí a tak.“

Zkrátka nejsem v těch bohoslužbách tady tak zkušená, obyčejně na žádné nechodím (to, že anglické sbory vyslovují Hosanna jako houzána v tom zajisté nehraje vůbec žádnou roli), ale že byly ty dušičky, tak jsem se rozhoupala ke svému rekordu dvou mší v jednom dni a zašla jsem ještě na tu večerní. Skutečně kázal welšský arcibiskup a nebyl zrovna nepodobný tomu z Johnnyho Englishe. Na večerní bohoslužbě ale zase nebylo přijímání a pozdrav pokoje (moje nejoblíbenější část mše!), tak já jsem z toho fakt zmatená. Zdá se mi, že my míváme mše na takové nějaké 1D škále, tzn. zvážíme-li dvě (obyčejné) mše A a B, potom buď všechny úkony, co jsou v A, jsou i v B nebo naopak. V Anglii to spíš vypadá na nějakou divnou 2D věc.

Moje IAS trio utěšeně vzkvétá. Klavírista James jednou na zkoušce označil naši kombinaci nástrojů za „slightly obscure“, což mě vedlo k návrhu názvu Obscure Trio. Ani mě moc nepřekvapilo, když hornista Michael doplnil, že by bylo bezva, kdyby to znělo nějak italsky. Tak jsem Trio Oscuro. První koncert s tímto oficiálním názvem budeme mít 20.11. v Peterhousu. Chtěla jsem tuhle kolejní příležitost sice využít k hraní jiných věcí jen sama za sebe, ale ani jeden z chlapců se nechopil organizace jiného než univerzitou zařizovaného vystoupení. Nějaká z vlastní iniciativy se od nás nicméně očekávají, a tak jsem obětovala kolejní koncert, a pro příště povzbudila kluky, aby napsali hudebním společnostem v St. Catherine’s a Emmanuelu, odkud jsou. Zdá se mi, že už se James s Michaelem snad poněkud rozkoukali, ale začátek byl místy na infarkt. Na první zkoušce jsme si před sebe všichni rozložili noty a klavírista povídá: „Já si nejsem jistý, jestli to mám správně. Píše se tady Trio pro hoboj, klavír a hornu.“ Neztrácela jsem naději, protože klarinet a hoboj jsou mnohdy zaměnitelné a mohlo jít pořád o stejnou skladbu. Přišla jsem ke klavíru a koukám do not.

„Ne, to fakt není ono.“

„Jé, promiňte. Tak chvíli počkejte, já si skočím vytisknout to správné.“

Dva dny před druhou zkouškou psal Michael, že se bohužel zapomněl a napsal se na večer na formal (to je asi jako kdyby řekl, že nemůže přijít na zkoušku, protože si koupil lístky na film, který hrajou každý den od rána do večera po celém městě). Skřípala jsem zuby a dohodli jsme se, že dáme aspoň hodinku po skončení formal. Michael přišel v dobré náladě a když jsme si vybalovali nástroje, ukazoval nám, že jeho manžetové knoflíčky jsou zároveň malými funkčními kompasy. Začali jsme hrát našeho vybraného Reineckeho, teď už všichni se správnými notami.

„Tenhle takt zní jakoby vytrženě z kontextu,“ povídám soustředěně a obracím se na Jamese, „mohl bys tam na mě zkusit víc navázat?“

„Jo, to je asi pravda. A prosím tě tam o jeden dřív počkej na můj akord,“ odpovídá klavírista a píše si poznámky do not.

Michael se zálibně dívá na svoje manžety.

„Kdyby vás to zajímalo, tak sever je támhle,“ mávne rukou za sebe a bezelstně se na nás usměje.

Tak vy už byste konečně rádi věděli, proč jedu do Paříže? No dobrá, tady se to hezky napojí, já totiž jedu do Paříže na hodinu klarinetu. Hádám, že vás napadá, jestli se to finančně vyplatí, ale překvapivá odpověď je, že skoro jo. Zpáteční letenka nekupovaná bohužel moc dopředu mě vyšla na 79 liber a bydlet budu zadarmo u Judity Škodové, cellistky za starých dobrých dob z žižkovského gymplu, která teď ve Francii studuje. Loňská jedna hodina s Davidem Campbellem byla za 60 liber, letos to zvednul na 65, prý aby pokryl své cestovní výdaje. To je holt tak, když někdo mezi jednotlivými kolejemi jezdí taxíkem. Protože jsem s Campbellem nebyla spokojena nejen co se týče peněz (konec konců jako držiteli Instrumental Award mi na hodiny přispívá univerzita), rozhodla jsem se výuku u něj letos omezit na minimum (a podle jeho mlčení se zdá, že si můj email „jedna hodina na trimestr“ vyložil jako „thank you, fu*k you“, takže ono minimum pravděpodobně bude čistá nula). Nějaké hodiny ale přece potřebuji, a tak jsem přemýšlela, až jsem si vzpomněla na francouzského klarinetistu jménem Florent Héau, který před dnes již téměř dvěma lety dával v Ostravě týdenní masterclass. Ta se tehdy zrovna trefila do mých jarních prázdnin, a tak jsem se vydala na kurzy, jejichž návštěvnost naprosto neodpovídala jejich úrovni. Byla jsem z Florenta nadšená, učil naprosto úžasně, a proto jsem teď napsala Igorovi Františákovi, který tehdy Florenta do Ostravy pozval, jestli by mi na něj nedal adresu. Dostala jsem ji téměř obratem ruky, a tak se stalo, že teď sedím v letadle směr Paříž a doufám, že Florentovo učení opět shledám vysoce přínosným. Mimochodem jestli jste sledovali poslední soutěž Pražského jara, tak jeden z vyvolených posledního kola byl právě Florentův žák. Dala jsem si záležet, abych byla na letišti v Lutonu se značnou časovou rezervou, a měla jsem tím pádem dostatek času začít psát tenhle dopis už usazena pod tabulí s přehledem letů a k nim náležejících letových bran. U letu přímo nad tím mým a ještě asi u dvou dalších svítil červený nápis CANCELLED. Když jsem si přečetla Destination: Sharm El Sheikh, trochu mě zamrazilo. Myslím, že varianta, že se ruské letadlo zkrátka během letu rozlomilo napůl, se mi zamlouvala trochu víc než ta s bombou, a nejen po tom, co nám během Jaderné maturity v Temelíně vykládal jeden z přednášejících o tom, co zažil v elektrárnách v Rusku, bych se tomu ani tolik nedivila.

Pomalu přistáváme, tak já budu končit a pošlu to, až se dostanu k nějakému připojení.

Mějte se krásně

Aranka

P.S. Konečně mi na dveřích vyměnili jméno předchozího obyvatele za moje. Přikládám důkaz místo slibů, že architekti domů v mojí ulici zřejmě považovali pravé úhly za nudné. Náhodou to má něco do sebe.