natolik jsem se vytočila u programování, že jsem se radši rozhodla vám napsat email. Posledně jsem zmiňovala nervozitu před konkurzem, který mám teď již za sebou. Gaubertovu Fantasii jsem sice na konci trochu vykácela, ale zdálo se mi, že tón jsem měla snad celou dobu pěkný a legato vázalo jak namaštěné. Z toho, že jsme byly s klavíristkou místy mimo, viním především klavíristku. Fakt jsem na ní koukala a fakt jsem se snažila ukazovat nádechy i všechno ostatní, ale říkám si, že jestli reagovala na ostatní stejně jako na mě, tak jsme museli být mimo všichni stejně, což je fajn. Po povinné skladbě následovalo ještě nějaké to čtení z listu a rozhovor s dvoučlennou porotou. Hobojistka Celia Nicklin (kterou jste slyšeli hrát, viděli-li jste Formanův film Amadeus (haha, viděli=>slyšeli)) a nějaký pán, co byl snad loni na sabatiklu, se mě ptali na moje zkušenosti s komorní hudbou. Docela jasně jsem řekla, že se mi loni v dechovém kvintetu, kde jsme dělali přehršle repertoáru, moc nelíbilo a upřednostňovala jsem práci se smyčci, se kterými jsme hráli jen jednu věc. Ale už jsem neřekla "jen jednu, ale zato opravdu pořádně". Tázali se taky, jaké další aktivity ještě mám. Odpověděla jsem, že jsem tančila za univerzitu. Ale už jsem neřekla, že letos tančit nebudu, mimo jiné proto, abych se mohla víc věnovat hudbě. Budu dělat taky konkurz do orchestru? Jen když nedostanu IAS. Jaké bych chtěla mít jednou zaměstnání? Researcher. Zkrátka a dobře, jak večer plynul a já si vše dokola probírala, došla jsem k závěru, že jsem na ně musela udělat dojem, že mi na té hudbě zas tolik nesejde. Ten by si ale poopravili, kdyby mě viděli číst email se seznamem lidí pozvaných do druhého kola, v němž jsem nebyla uvedená. Sice se tam taky psalo, že pokud někdo není pozván, neznamená to nutně, že nebude zvážen pro udělení IAS, ale tak známe to, žejo... A protože tohle byla třešnička na dortu po tom, co mě nevzali do kolejní knihovny jako pomocnou knihovnici, co jsem byla odmítnuta jako Oxbridge mentor japonských studentů pro Velikonoce 2016 či co mi Prof. Lister napsal, že pro pozici v matematické teaching committee jsem byla jedním z devíti velmi dobrých uchazečů, ale "[they] had to make a choice" (o svých známkách na konci roku ani nemluvím), strávila jsem depresivní večer couráním po Cambridge. Když jsem míjela King's, napadlo mě zlepšit si náladu přejitím kusu zapovězeného trávníku. Už byla tma a šla jsem jenom po kraji, ale stejně to byl odvaz. Taky jsem si na tu trávu sáhla. Byla mokrá, hustá a vnucovala do mysli pojem "kvalita". Nicméně na mou frustraci to nestačilo. O něco lepší rozptýlení se mi ale nabídlo u Magdalene.

"Promiňte," oslovila mě dívka o trochu starší než já, "tedy... Je to poněkud neobvyklé." Ano! Prosím! "Nemohla byste zkusit odemknout tenhle zámek?"

Podala mi klíče k zámku, kterým zabezpečila svoje kolo - zjevně i proti sobě samé. Zkoušela jsem to na všechny způsoby, ale odemknout bicykl se mi nepovedlo.

"To nevadí, tak se s tím netrapte."

"A kam se vlastně potřebujete dostat?"

"Do Girtonu."

Zalapala jsem po dechu. Girton je kolej, která byla založena jako čistě dívčí v dobách, kdy studentky univerzity nesměly přebývat v samotném městě, a proto leží ve vesnici oddělené od Cambridge nenulovou vzdáleností. Postupem času se Girton změnil z koleje dívčí na smíšenou, ale daleko je pořád.

"Vezmu si taxíka," uzavřela to slečna a já odkráčela zpět do Peterhousu. Minula jsem ještě Trinity, kde letos zase slaví 40 let od začátku přijímání žen. Jitka mi vykládala, že kvůli tomu změnili hlavní olejomalbu jídelny - místo Henryho VIII tam teď visí Alžběta. Ale jsou to žabaři moderní, což je vidět už z toho, že byli schopni vyměnit obraz v jídelně. Peterhouse má taky letos výročí začátku přijímání žen, ale teprve třicáté. No ještě pár let a bude mít tu třicítku za sebou celá univerzita.

V sobotu jsem se probudila už do trochu optimističtějšího rozpoložení. Provedla jsem následující úvahu: Je fakt, že kdyby to mělo dopadnout úplně nejlíp, jak chci (tzn. něco jako klarinet+smyčcový kvartet nebo trio cello-klarinet-klavír), tak by mě do toho druhého kola asi nepozvali, protože jeho jediná předepsaná skladba, ve které se vyskytuje klarinet, je dechové kvinteto. Nakonec je z toho částečné vítězství. V neděli večer mi přišel email, že jsem associate member, což v praxi znamená poloviční peníze a trochu míň lekcí pro mou skupinu, a v pátek na setkání ve West Road jsem se zaraženě dozvěděla, že budu letos hrát v triu klarinet-horna-klavír. Domnívám se, že když výše postavení dali do kupy vymazlené kvartety apod., o které nejvíc stáli, zůstali jim takoví nějací tři, kteří by ještě stáli za řeč, tak je hodili dohromady. K mému velkému překvapení se mi ale podařilo najít nenulový počet skladeb pro toto uskupení a ta, kterou jsem nám vybrala (ano, já; moji dva spoluhráči - oba medici - vypadají zatím organizačně přinejmenším poloschopně, achjo), je i docela pěkná.

Zatímco jsem se trápila s IAS, dorazily moje kolejní děti: Iman, Joonas a Jakob. První byl Joonas.

"Potkala jsem tvého syna," hlásila mi spolužačka Fiona u oběda dlouho předtím, než přijela valná většina studentů. "Je blonďatej, fakt hodně blonďatej. Nejblonďatější člověk co znám. A vysokej. Vypadá jako elf."

O nějaké dva dny později mi přišla zpráva od Frances, která se stará o první ročník.

"Tvůj syn potřebuje pomoct s připojením k internetu."

"Jasně, kde ho najdu? V JCR?"

"Nevim, už jsem jinde."

Vyrazila jsem do JCR, otevřela dveře a zjistila, že se dívám na něčí solar plexus. Zvrátila jsem hlavu dozadu a uviděla blonďáka s vlasy staženými do culíku. Legolas hadr. Internet už snad prý mezitím nějak vyřešil, ale byl by rád, kdybych mu poradila, kde koupit polštář. Počítala jsem, před kolika dny se mi Fiona o Joonasovi zmiňovala... To spí celou tu dobu bez polštáře? Zavedla jsem ho do příslušného krámu a cestou konstatovala, že má po mamince alespoň mezeru mezi předními zuby. Joonas je Estonec, byl třikrát (?) na Mezinárodní matematické olympiádě (teď si máte říct fíííha!) a do Peterhousu byl dvakrát poolován. Když student Cambridge uslyší "dvakrát poolován", hořce se zasměje, nadzdvihne obočí a lehce zakroutí hlavou. To je totiž tak: Když se hlásíte do Cambridge či O*****u, nehlásíte se na univerzitu, ale do koleje. Já jsem svou přihlášku podala do Peterhousu, ale Joonas ji podal do Trinity. Jenže po prosincových pohovorech nevzniknou pouhé trapné skupinky "podmínečně přijati" a "nepřijati", ale taky "ne zas tak úplně špatní, ale my už letos máme dobrých uchazečů dost". Lidé z této třetí kategorie jsou takzvaně poolovaní a nad nimi se pak sejdou zástupci všech kolejí a koukají, jestli by se jim v tom poolu někdo nelíbil. Joonas se v poolu líbil Churchillu. Ale není všem dnům konec! Naše tři skupinky se po mnohém prosévání konečně smrskly na očekávané dvě (podmínečně přijatí (ať už do koleje dle svého výběru či jiné) a nepřijatí), ale první z nich má v popisu stále onu podmínku. Když tedy v létě dojde na plnění podmínek, skupinky se nám zase rozpadnou na mnoho kousků. Šťastní ti, kteří naplnili své podmínky (to jsem byla třeba já), ale ani pro ty druhé není vše ztraceno. Buď jim kolej promine, že to trochu zbabrali, nebo je pošle do letního poolu. Churchill to Joonasovi neprominul, ale Peterhouse ho vzal na milost. Zajímavostí je, že člověk taky může být poolován z jedné koleje do té samé. Důvod je přibližně takový: kolej se domnívá, že daný člověk je hoden asi tak poolu, ve kterém si ona sama bude moct najít někoho lepšího. Ale nikdo lepší tam pak není a oni si řeknou, že ten uchazeč nebyl zas takový mamlas, a znovu si ho vezmou. Do Trinity se taky původně hlásil můj kolejní manžel Duncan a peterhouský slovenský matematický prvák David. Za Davida jsem sice ráda, protože jediný Jáchym, se kterým jsem se u nás mohla bavit česky (a který byl poolován z Trinity do Peterhousu), odešel na PhD, ale na druhou stranu si nepřeju, aby moje kolej byla vnímána jako ta, do které se pooluje, spíš než ta, ze které se pooluje. Pak budou všichni automaticky předpokládat, že jsem nějaký poolovaný polotovar, ale mě přitom přijala kolej, do které jsem se hlásila. Dobrou zprávou ale je, že Peterhouse si meziročně polepšil v Tompkins table, což je pořadí kolejí podle akademické zdatnosti počítané ze známek pregraduálních studentů: 5 bodů za jedničku, 3 body za 2.1, 2 za 2.2 a jeden za 3. Zvedli jsme se z dvanáctého místa na šesté; poslední (29.) a předposlední (28.) místo si už od roku 2008 drží Lucy Cavendish se St. Edmund's a Trinity naposled nebyla první v roce 2010, kdy ji předběhl Emmanuel.

Když už jsme u Trinity, tak tam se taky konala welcome party cambridgeské československé společnosti. Zkoušela jsem to počítat a myslím, že se nás sešlo kolem padesáti - pregraduální i jiní studenti a taky nějací postdoci či rozmanité náplavky. Už předtím jsem říkala Michalu Buráňovi, spřátelenému trinitskému matematikovi, který přes léto pracoval s mým DoSem Zsákem, že mě nevzali jako zástupce studentů do teaching committe.

"Devět uchazečů? Hmm, to je zvláštní, u nás se na takovéhle věci většinou hlásí nanejvýš tak dva, tři lidi."

"Třeba jsme se hlásili dva, ale Listerovi bylo hloupé psát: 'Byli jste dva a vzali jsme toho druhého.'"

"Hlásila jste se jediná - ale my se nějak obejdeme," glosoval Michal svou typickou nespěchavou dikcí.

Jak už jsem psala výše, rozhodla jsem se letos netancovat.

"Ooch, puká ti srdce?" ptal se mě Držák, sám fenomenální tanečník, když jsem mu to při setkání na začátku trimestru sdělila. No dá se to vydržet řekla bych. Spíš mě zarazilo, když jsem se dnes na drobné akci v klenotnictví Catherine Jones dozvěděla, že můj loňský tanečník Christian to taky pro letošek zabalil. Prý snad přišel na zkušební a párovací setkání, ale pak řekl, že ne. Abych ale měla něco fyzického a neseděla pořád v knihovně či na přednášce nebo nestála u pultu s notami, podnikla jsem kroky ve směru připojení se k jedné z univerzitních stájí. Zdá se ale, že nějaká vyšší moc se buď zasekla ve stavu "hlavně tu Aranku co nejvíc frustrovat", nebo si prostě nepřeje, abych jezdila. Poté, co se mi v pondělí nepodařilo v St. John's (kde byl mimochodem ve čtvrtek na návštěvě princ William) najít úvodní klubové setkání, jsem dnes nedostala email s odkazem na zapsání se do lekcí, ale až ten s oznámením, že všechny už jsou plné. Snažím se utěšovat tím, že mám s koníčkem alespoň krásnou novou tmavě zelenou šekovou knížku, a dokonce s ní už umím i zacházet.

Na papíru vedle sebe mám ještě spoustu poznámek o tom, co vám chci napsat (třeba jak je to s mojí kolejní dcerou Iman), ale jak tak koukám na hodiny, tak to asi nechám na příště. Jenom opozdilá reklama na závěr: Moje bývalá spolusboristka a spolužačka ze střední Tamara, která studuje UMPRUM, vyhrála se svým projektem vytvořeným v rámci workshopu Folded Topologies... Podívejte, já si nejsem jistá, jak to přesně bylo a nerada bych to zkazila. Prostě je hustá a mělo to v úterý vernisáž a ještě to tam bude dneska (sobota) a zítra (neděle), tak se zajděte podívat, jestli máte chvilku - je to v Galerii Jaroslava Fragnera na Betlémském náměstí, tady máte tvářoknížní odkaz: https://www.facebook.com/events/527404744092949/ V příloze se můžete podívat, jak jsme si v září hrály ve Vinohradském pivovaru na první republiku (to vás má jako přesvědčit, že Tamara je tvořivá, tudíž návštěva Galerie JF stojí za to). Reklama č. 2: Jak již bylo řečeno, Tamara je stejně jako já z Gymnázia Christiana Dopplera, kam taky chodil současný český nejlepší šachista David Navara, a odkud se lidi nedostávají jen na Karlovku, ČVUT, Cambridge, MIT a UMPRUM, ale třeba taky na UCLA. Záleží vám na budoucnosti vašich dětí? Zvažte GChD!

Vaše do postele se odebírající

Aranka