zdravím vás poprvé v novém školním roce! Tak nějak jsem si myslela, že budu mít touhle dobou už založený blog, pro který jsem se po různém váhání rozhodla, ale poslední 4 měsíce jsem byla bohužel poněkud nevýkonná a mimo jiné jsem zůstala zaseknutá v nerozhodnosti mezi názvy Manžetové knoflíčky, který je hezký, ale hodí se pouze pro cambridgeská psaní, kdežto já bych tam třeba občas ráda dala i něco odjinud, a A4. Prázdniny byly dlouhé - až příliš dlouhé. Pravdu mají všichni, co opakují, že to je jako další trimestr. Ale příští rok se mi třeba poštěstí vydat se na několik týdnů někam za matematikou a rozdělit si prázdniny na práci a skutečné volno, což bude po všech stránkách lepší. Přes léto jsem se měla naučit předměty metrické a topologické prostory a variační principy a začít dělat CATAM (programovací projekt), ale znáte to: sluníčko svítí, uzávěrka daleko... A tak jsem si v září vybavovala, jak jsem předešlého roku skoro den co den chodila do stáje a hlavně to poslední odpoledne, kdy jsem směla poprvé nacválat a pak jsme šli při západu slunce projít koně, kolem zeleň a planá jablka, v mysli příjemné očekávání neznámého. Tak tedy letos - letos jsem z okna pozorovala to stejné slunce babího léta, nejkrásnější slunce jaké může být, plísnila jsem se, že jsem si nad tu matiku nesedla dřív a utěšovala se pomyšlením, že budu třeba v nastávajícím školním roce místo tancování jezdit v Cambridge. Nakonec musím říct, že metrické a topologické prostory jsou fakt zábavná a pěkná látka, ale v těch variačních principech jsem pořád teprve v polovině skript, o příkladech přede mnou prosím vás vůbec nemluvte. V matlabu jsem si zkušebně něco napsala, ale známkované projekty, jejichž první deadline je v lednu, jsem taky ještě dohromady dávat nezačala. Ale zejtra už to fakt rozjedu. Fakt. Ono totiž nic jiného nezbývá - v úterý začíná full term. Dnes jsem byla prvně v knihovně, ale bohužel jsem značný čas opět strávila papírováním. Musím znovu žádat o půjčku u britské vlády, přestože si ji nechci vzít. Potíž je, že jsem někde zašantročila všechna možná hesla požadovaná pro přihlášení do systému. Nezbylo, než do společnosti zavolat.

"Dobrý den, u telefonu Aranka Hrušková, já jsem prosím vás zapomněla svoji tajnou odpověď."

"Dobrý den, s tím vám samozřejmě pomůžeme, jaké je vaše referenční číslo?"

"1*********7"

"Děkuji - a vaše tajná odpověď?"

"No... Tu právě potřebuju zjistit."

"Já jsem ale povinen se vás na ni zeptat."

"Ee... Nevim."

Nakonec po ověření všech ostatních osobních údajů slíbil, že mi tajnou odpověď pošle emailem, ale zatím se tak nestalo (představa nutnosti dalšího volání do Student Finance England mi na tvář přináší úsměv šílence), a proto vám teď místo snahy o získání peněz píšu dopis. Letos už nebydlím v St Peter's Terrace, která je vyhrazená pro prváky, ale ve Fitzwilliam Street. Vybírání mého stávajícího pokoje bylo náročné a zdlouhavé, ale zatím jsem naštěstí spokojená, přestože úhly tu mám pravé leda tak v nějaké neeuklidovské geometrii (celá místnost budí zdání, že si na její původně kvádrový tvar sednul nějaký obr). Pokoje si první vybírají třeťáci, po nich čtvrťáci a až nakonec druháci, přičemž v rámci ročníku je pořadí určeno pokojovými body, které se dají získat jak za dobrý prospěch, tak za činorodost v rámci univerzitního života (např. psaní do studentských novin nebo veslování za kolej). Pečlivě jsem promýšlela poměry ceny a výkonu různých místností, horečně jsem hledala v knize tváří, s kým bych se na poslední chvíli mohla dát dohromady do double setu (to je něco mezi dvojákem a dvěma samostatnými pokoji), ale nakonec vyhrál téměř podkrovní pokoj s možností prodloužené licence (tzn. nemusím se vystěhovávat mezi trimestry a žádat o povolení k prázdninovému pobytu). Až do chvíle odemčení dveří jsem se bála, že dostanu jen malinkou světničku, protože nájemné má moje sedmička jedno z nejnižších možných, ale ujištění předchozího obyvatele Edwarda Gurtona, který mi na poličce zanechal zbytek pánského parfému, že velikost je v pohodě, bylo na místě. Hned jsem psala kamarádce Janě, která už u mě byla na návštěvě v dubnu, že je to ok a ať s přítelem klidně přijedou. Hned mi taky přišla odpověď že už mají na listopad koupené letenky. Jupí, bude společnost!

Když už jsme ale u těch emailů, tak mi taky dnes přišel jeden, po jehož spatření se mi nervozitou udělalo nevolno - připomínka zítřejšího konkurzu do Instrumental Award Scheme, ve kterém už jsem byla loni. Byla, ale ke konkurzu musím bohužel každý rok znova, což je nicméně logické. Klarinety vzali loni dva a to se úplně klidně může stát, že prostě do prváku přijdou dva lepší. Dostali jsme i excelový rozpis dne, který je rozdělen do dvanáctiminutových úseků. Dřeva začínají ve 14:36 šesti uchazeči, po kterých je jedno okénko přestávky následované dalšími dvěma mladými nadějemi. Potom další přestávka, protože je potřeba nabrat dech, než přijde ARANKA HRUŠKOVÁ, po které je nutné dát přestávky rovnou dvě, než bude porota schopná zasednout k závěrečným dvěma hudebníkům. Nejsem si zcela jistá, jak si mám toto uspořádání vykládat. Jak jste si mohli sečíst, dechů je přihlášených pouze 11, takže šance jsou slušné a ještě navíc se nehlásí loňská hvězda Helen, ale bohužel z různých náznaků vím, že zrovna ten klarinet bude zastoupen docela slušně (zato fagot bude zas jeden, už to vidim). Nicméně s devatenácti smyčcaři a hlavně devatenácti klavíristy (z nichž jeden je Richard Gowers, syn Tima Gowerse, ooh!) se to nedá srovnávat, to je fakt. Vezmu si stejné šaty jako loni, snad to zafunguje.

Ale zpět od současnosti do minulosti: Do Londýna jsem tentokrát neletěla z Prahy, nýbrž z Milána, kde jsem se byla podívat na světovou výstavu. Bohužel jsem na ní mohla strávit jen jeden den, což při velikosti front do pavilonů rozhodně nestačí, ale i tak to bylo super. Kazachstán se ve 4D filmíku předváděl jako domov jablek, Estonsko nabízelo houpačky na každých dvou metrech a český pavilon byl příliš intelektuální i na mě. Poláci měli na střeše krásnou zahradu se zrcadly a všudypřítomná klimatizace v amerických prostorách by ani nevidomému neumožnila pochybovat, která že země se zrovna tady předvádí. Tříhodinovou frontu na Japonsko jsme nestáli, ale kdybych mohla na Expu strávit ještě chvíli, určitě bych se pročekala do Brazílie, v jejímž pavilonu bylo už zvenku vidět různé prohýbající se sítě a lidi po nich lezoucí. Jeden z nejlepších pavilonů určitě vyrobila Belgie, která mimo jiné předváděla nový druh větrné elektrárny a rozdávala kousky čokolády, ale Slovensko, u kterého jste si mohli na rotopedu napojeném na stroj na cukrovou vatu zadarmo vyšlapat bílou sladkost nebo nasadit brýle, které vás přenesly do Bratislavy, taky stálo za to. Příležitosti světové výstavy samozřejmě nemohli nevyužít jehovisti, kteří se svými časopisy v několika jazycích stáli u cestičky k bezpečnostním kontrolám od rána do večera. Příští Expo bude za dva roky v Astaně, vřele doporučuji! Zájezd, se kterým jsem do Itálie dorazila, vyrazil v pondělí večer zpět do Prahy a já se vydala ke středu Milána, kde jsem měla zamluvené přespání do dalšího dne. Celou tu dobu mě doprovázel můj černý kufr s barevnými motýlky, tentokrát se zbrusu novými kolečky, která mi dědeček přidělal poté, co se původní kolečka od dodavatele dvakrát rozbila, jen co viděla chodník. Celkem vzato jsem si je nemohla vynachválit, po předchozím smýkání nepohyblivým kvádrem po ulicích nejméně čtyř evropských měst, při kterém mi i bezdomovci srdečně radili, jak si ulehčit práci, to byla skutečně úleva, ale všeho do času. Už v londýnském letišti Stansted jsem si všimla, že za mnou kufr jede nějak nakřivo, ale spěchala jsem na vlak do Cambridge, ve kterém jsem se teprve trochu mrkla na nastalou potíž. Zdálo se mi, že se odchlipuje celá destička, na níž bylo jedno z koleček upevněno, a tak jsem se rozhodla kufr z vlaku do taxíku raději přenést, abych třeba načatou věc nedostala do neopravitelného stavu, ale bylo již pozdě. Taxikář mě vyložil před peterhouskou vrátnicí a dopadnutím zavazadla na chodník dopadlo i ono kolečko. Ale zvlášť. Přeci jen poněkud překvapeně jsem ho vzala do ruky a zjistila, že můj drahý, ale zjevně nekvalitní kufr, neunesl kvalitu nového kolečka a toto zkrátka vylomil i s kusem sebe samého (vizte přílohu). Asi v Praze vylomím i to druhé, které už je taky naprasklé, a půjdu to celé reklamovat, protože bez koleček nebude vidět, že jsme do toho vrtali, a ztratili tak na reklamaci právo. Hlavní sdělení: Nekupujte nic od společnosti it luggage.

V úterý dopoledne jsem se ještě procházela milánskými ulicemi a ve Vie Capuccino jsem narazila na podobné soustředění velvyslanectví, jakým jsem jen týden předtím v Bubenči prováděla dvě kamarádky z Palučin. Nutno ale dodat, že u nás u toho nebyli plameňáci cachtající se v kašně. Natolik se mi od kavárenských pultů, kde se jen tak na stojáka pije lepší káva než v mnohých zavedených britských podnicích, nechtělo, že mi málem ujel autobus na letiště v Bergamu, kde si nedbalá letuška nevšimla, že váha ukazuje skoro 22 kg, přestože v letence mám potvrzení o zaplacení pouhých dvaceti. Nakonec jsem ale ve staré dobré Anglii a mám pocit, jako kdybych odsud vůbec nebyla odjela. Ve vrátnici jsem po příjezdu potkala Malajsijce Petera (no... bude asi nějaký míchaný), se kterým jsem se loni potkala hned na začátku a který je současným kolejním zástupcem zahraničních studentů. Asi právě proto (protože jinak jsme se nikdy zvlášť nebavili) mi hned začal nabízet pomoc se zavazadly, kterou jsem napoprvé odmítla, ale nakonec přeci jen s díky přijala. Zašli jsme rovnou i do skladu, ze kterého jsme vytáhli moje peřiny, zabalené puzzle, jednu lehčí tašku a černý kufr it luggage, který mi před ukončením svého cambridgeského působení a přesunem na doktorát přenechal Jáchym. Říkal, že má rozbitá kolečka a nedá se s ním už nikam létat. Peter vzal statečně oba moje kufry, já s batohem na zádech jsem se chopila zbytku a vyrazili jsme do nedaleké Fitzwilliam Street. Minuli jsme dům 25. 24... 23... Ne, v Anglii ještě nepřišli na praktičnost sudých čísel na straně jedné a lichých na straně druhé. 22... Peter už toho měl opravdu dost. Zastavili jsme před domem číslo 21. "Tak už jen dva," povídá můj pomocník. Ale co to! Po dvacet jedničce následovala hned devatenáctka. Moc jsme to nezkoumali, byli jsme rádi, že jsme rádi, ale dnes jsem odpočatá zkusila projít mřížovím a následnou zdí mezi čísly 19 a 21. Musím vás zklamat, nepovedlo se, ale je možné, že jsem to měla zkusit víc vlevo nebo vpravo. Zůstaňte ve střehu, budu vás spravovat o následných pokusech.

Vaše

Aranka