tak je to tady, už jsem se dozvěděla výsledky zkoušek. Máme to v Cambridge jako v první třídě - dostaneme jednu velkou známku za celý školní rok. Možnosti jsou 1, 2.1, 2.2, 3 a fail. Tak já mám velkou 2.1. Sice jsem to čekala, vědouc jak zhruba jsem napsala své 4 písemky, ale stejně jsem z toho celkem nerada. Známku jsem se dozvěděla o víkendu, když jsme byli s dalšími vedoucími z Palučinské šachové školy na společném víkendu poblíž Vlastějovic, ale přesné umístění v rámci ročníku (ano, to si u nás taky dáváme dohromady; máma tomu říká psychosoutěž) mi až včera poslal můj DoS Dr. Zsák, mezi českými matematiky a fyziky roztomile nazývaný Držák (to už jsem možná psala, ale opakování matka moudrosti). Došplhala jsem se na neprosluněné sto šesté místo a univerzitní stránky hlásí, že prý do mého ročníku přijali 236 studentů. No prostě bída. Držák mi ale v emailu psal, že "we both know", že jsem "first class student", jenže já si pořád nejsem jistá, jak jsem mu taky mimo jiné přiznala v odpovědi, jestli fakt, že čím víc si připadám jako velmi průměrný no-name student a čím víc vše nasvědčuje tomu, že tento pocit je správný, tím víc si je můj DoS jistý, že jsem fakt dobrá, znamená, že tento malý Maďar převzal americký styl podporování i úplných blbců za každou cenu, nebo jestli si to fakt myslí a skutečně tomu tak je. Pravda je, že jsem nemile překvapená, že jsem nedostala tři alfy z vektorů a matic, kterými jsem si byla poměrně jistá, a ještě pár dalších podobných. Mám chuť vyrobit nějaké podobné mrzuté zablekotání jako včerejší pardubické studentky, které máma zkoušela (a já to napůl očka poťouchle pozorovala od vedlejšího stolu).

"Vy nevíte, co je chromozom???"

"Ale jo, normálně jo, jenom teď to nějak nemůžu říct."

Taky jsem měla u některých příkladů ve zkouškách pocit, že tomu úplně přesně rozumím a vím, co chtějí, ale napsala a vysvětlila jsem to blbě a zpřeházeně. Tak pak už jen přijít za opravujícím a snažit se: "Ale jo, já jsem to jenom zapsala jako mentál, ale vždyť je to úplně jednoduchý, věřte mi, že vím úplně přesně vo co go."

Ale dost o zkouškách, ještě mě o nich čeká telefonický rozhovor se Zsákem, tak si jich ještě užiju.

Po poslední zkoušce, která se konala první červnovou středu, jsem měla docela napilno, protože už v neděli jsem odlétala do Budapešti na krátkou letní školu. Musela jsem se sejít s Držákem a se svojí tutorkou, zajít do banky, strávit několik hodin neoblíbeným balením a přesouváním věcí do skladu a já nevím, co všechno ještě. Ovšem přiznávám, že část časové napjatosti byla způsobena i tím, že jsem si na pár dní po zkouškách naplánovala i několik zábavných volitelných položek, které jsem taky všechny chtěla stihnout. V pátek, když skončily zkoušky matematikům z druháku, jsme se vydali s Faaizem, Arnasem, Jiayi a Stephenem k řece, půjčili jsme si pramičku a věnovali se v Cambridge oblíbenému zevlování v lodi. Stephen donesl šáňo, které prý ukořistil během jednoho z peterhouských maths drinků, kde je ho vždycky přebytek. Padlo na mě otvírání a když se začaly bublinky valit nekontrolovatelně ven, instinktivně jsem vystrčila flašku ven z pramice aneb Lití šampaňského do řeky. #Cambridge

V neděli mě Jiayi byla doprovodit na bus. Letěla jsem s WizzAirem, což je tak skvělá společnost, že když si u ní koupíte velké check-in zavazadlo, může mít rovnou 32 kg. Žádné EasyJetí 21 kg a za každé další kilo 7 liber (ok, nepamatuji si přesná čísla, ale princip je jasný). No a když jsem tedy mohla mít 32 kg, tak jsem je taky skoro měla. Ale to vám říkám, zkuste si táhnout po kočičích hlavách třicetikilový kufr, co má rozbitá dvě kolečka. Na začátku má člověk vždycky plno odhodlání a hlavně 5 liber za taxík mu přijde přehnaně mnoho, ale když už za prvním rohem vyplivuje duši, rychle mění názory. Jenže rozhodnutí je jednou učiněno, pýcha je hrozná věc, a navíc zavolat ten taxík už by se stejně asi nestíhalo. Jiayi mi vzala baťůžek a pozorovala můj vyčerpávající boj se zavazadlem. Když už jsme byly skoro u velkého travnatého parko-náměstí, za kterým se nacházela vytoužená zastávka, dala jsem si udýchaně jednu z mnoha drobných pauziček a s nevyslovenou otázkou pohlédla na drobnou Číňanku, která se zase podívala na telefon.

"13 minutes. Keep going," pronesla suše s kamennou tváří a já v ní najednou uviděla to pětileté dítě, které se muselo naučit 5000 čínských znaků, aby ho vzali na tu správnou, rodiči vybranou základku (na ty horší vám prý stačí jen tak 3000).

Budapešť byla parádní, pokoušela jsem se i o trochu té maďarské konverzace, ale už je to dlouho, lezlo to ze mě jak z chlupaté deky. V hlavním městě se navíc člověk většinou docela dobře domluví anglicky, takže motivace klesá. Moje paní domácí kromě plynné angličtiny a němčiny (a samozřejmě rodné maďarštiny) dávala i řečtinu, což zvláštně kontrastovalo s poněkud vychlastaným dojmem, kterým na mě působila. Když jsme spolu byly v neděli na večeři, sdělila jsem jí mimo řečí zajímavůstku, že když jsem se začala jako dítě učit anglicky, tak mi trvalo mnoho let, než jsem v nahrávkách, které paní učitelky pouštěly z kazeťáku, dokázala slyšet víc než "brblmlgrmlgbmblgl", kdežto maďarské větě třeba po obsahové stránce vůbec nerozumím, ale vždycky bych ji dokázala jistě a jednoznačně zapsat. Uměle rusovlasá Petra se na mě zadívala a pravila: "Víš, to neni náhoda. I to tvoje jméno - máš v sobě něco maďarskýho. V životě nic neni náhoda." Sice si taky myslím, že v životě nic není náhoda, a samozřejmě mi to polichotilo, ale bohužel si myslím, že zbytek je blbost. Ještě říkala, že věří na reinkarnaci, ale vy si z toho hlavně odneste, že maďarština není tak složitá, jak se většina lidí domnívá.

Od pondělí do pátku běžely na Univerzitě Loránda Eötvöse přednášky, jejichž společným prvkem měl být podtitul letní školy, a to odkaz Paula Erdőse. Probírali jsme hlavně grafy a téměř ke každé přednášce člověk dostal i různá cvičeníčka a problémky, za jejichž řešení mohl získat tři maďarské vysokoškolské kredity, o které jsem samozřejmě nesmírně stála. Zároveň jsem si ale chtěla taky užít město, což vyústilo ve zhruba 6 hodin spánku denně. Kredity jsem nakonec získala, byť se v potvrzení pracuje s mužským zájmenem (viz přílohu). Na páteční večer jsem si koupila (poslední!) lístek na premiéru Vivaldiho opery Farnace, takže jsem už na přednášky přišla v dlouhé sukni a na vysokých podpatcích. Po uzavření programu jsme se šli s pár dalšími studenty projít na Margitin ostrov. Po shlédnutí drobné zoo jsme to nabrali podél řeky zpátky k mostu. Táhla se tam měkká běžecká dráha, a tak abych ji neničila podpatky, sundala jsem si boty a pokračovala v horoucím vedru naboso, což mě stálo střep v noze, který jsem si pinzetou vylovila až další den ráno, poté, co jsem ještě v noci zvládla ruské kolo u náměstí Ference Deáka.

A co mě teď čeká a nemine? V první řadě musím dohnat přednášky z posledního trimestru, na které jsem moc nechodila, protože jsem se chtěla hlavně učit na zkoušky. Přednášky ve třetím trimestru jsou v matematice pro prváky a druháky stejné a zkoušejí se až ve druhém roce studia, takže jsem si to mohla dovolit. Taky si v počítači musím konečně zprovoznit MATLAB, protože příští rok se mi do známky bude započítávat i programovací projekt, který je doporučeno psát ve výše uvedeném jazyce. V červenci jedu ještě na jednu letní matematickou školu, tentokrát do německých Brém a v srpnu mě zase čeká vedoucování na Palučinách. Máme 90 dětí a téma celotáborovky Harry Potter, takže budu se svým cambridgeským společenským hábitem patrně nejpřiměřeněji ošacena. O prázdninách se také bude rozhodovat o tom, kde budu příští rok bydlet. Zběžná prohlídka možných pokojů byla také jedním z bodů mého nabitého programu posledních cambridgeských dní. Pokoje si vybíráme jeden po druhém, přičemž prvotní kritérium pořadí je z jakého jste ročníku a druhotné (tzn. kolikátí z ročníku si vybíráte) je kolik máte pokojových bodů. Pokojové body jsou specialitou Peterhousu, ostatní na nás většinou koukají trochu divně, když jim celý systém vysvětlujeme. Pokojové body se dělí na akademické, které jsou jednoduše dány známkou ze zkoušek, a neakademické, které sbíráte za všechny možné další aktivity. Já mám třeba v tuhle chvíli 30 neakademických bodů (tedy poměrně hodně), které jsem dostala za tančení, hraní na klarinet a účast v shadowing scheme. Když je u všech studentů znám počet bodů v obou kategoriích, akademické i neakademické body se zvlášť znormalizují (vydělí standartní odchylkou), akademické jsou přenásobeny koeficientem stanoveným kolejí (v současnosti 1,2), pak se u každého studenta obě čísla sečtou a výsledek určí jeho pořadí ve vybírání pokojů. Já bych chtěla nějakou levnější místnost, která není ve Fitzwilliam Street (a to i přesto, že tam v domě 22 bydlel Darwin), tak uvidíme, jestli budu mít kliku; vidím to tak 50 na 50.

Příští rok bohužel odcházejí z Cambridge tři čeští matematici: Jáchym Sýkora, Tomáš Zeman a Martin Bucháček. Všichni míří na PhD do jiných evropských uzlů vědění. Můj úhlavní peterhouský spojenec Jáchym, který je náhodou také absolventem Gymnázia Christiana Dopplera a náhodou měl taky za třídní češtinářku Novákovou a náhodou taky žil se svou rodinou nějaký čas ve Švédsku, jde za teoretickou fyzikou do Stuttgartu, Tomáš se stěhuje do toho druhýho místa a Martina přivítá Švýcarsko. Nejen proto bylo potřeba uspořádat dva dny před mým odletem večírek u mě na balkóně, který pravděpodobně nebudu mít v žádném z následujících roků v Cambridge. Přikládám z dané akce snímek, na kterém není ani Tomáš, ani Martin ani Jáchym, který to fotil, ale já a Filip Murár z Trinity. Poslední příloha je mozaikový strop z kaple patřící k hřbitovu amerických vojáků nacházejícího se kousek za Cambridge, kam jsem si po zkouškách udělala výlet na kole. Jsou tam pohřbeny skoro čtyři tisíce lidí a pietu místa narušuje jen hluk z přilehlé silnice.

A už skutečně na závěr: Pokud si o mně chcete po neveselém úvodu tohoto emailu spravit mínění, kupte si Instinkt, který by podle slov jednoho z pracovníků tohoto časopisu měl být k mání do zítřka. Na obálce to má Tomáše Kluse. Jestli si o mně mínění spravit nechcete, kupte si to stejně, páč je tam pěkný rozhovor s panem Vondráčkem.

Přeji všem krásné léto a na napsanou v říjnu!

A*