obávám se, že to je již více než měsíc, co jsem naposledy napsala nějaký hromadný email, ale po přečtení tohoto záhy pochopíte proč. Pokusím se teď dát všechno dohromady více méně chronologicky.

Jestli se nepletu, tak jsem minule skončila u toho, že jsem se účastnila stínového programu a mojí druhou svěřenkyní byla Rebecca. Tahle Rebecca byla čirou náhodou ze Sheffieldu, kde se konala moje první taneční soutěž tohoto trimestru a kde jsem si bohužel zapomněla příjemnou zelenou mikinu, kterou pravděpodobně už nikdy neuvidím, protože všechny tři nezávislé pokusy ji získat zpět pohořely. Tři dny po soutěži mě pak čekal Showcase koncert komorních uskupení IAS (Instrumental Award Scheme). Očekávalo se, že IAS muzikanti pomohou s jeho propagací, a tak mi pár dní předem přišla do pigeonhole (přihrádky na poštu) velká obálka s absurdním množstvím letáčků, jejichž skan přikládám. Když jsem si přečetla, že prý jsme "chamber musicians of the highest calibre", a vzpomněla si na své dechové kvinteto, neubránila jsem se ironickému úsměvu. Poté, co jsem ale koncert skutečně vyslechla, musím přiznat, že dané vyjádření má pevné základy. Litovala jsem, že nedorazilo víc lidí, protože ten koncert byl zkrátka úžasný. S mírným překvapením musím dodat, že naše dechová groteska do toho ten večer dokonce zapadla, a o to víc mě mrzí, že cellistka Rachel, které jsem půjčila svůj foťák, aby to zaznamenala, to z jakéhosi důvodu neudělala (z jejích zmatených slov plných omluv jsem přesně nezachytila proč, a to patrně proto, že jediné, co jsem byla v tu chvíli schopná vnímat, byla drtivá směsice vzteku a lítosti). Rachel je jinak součástí druhého komorního uskupení, kterým jsem se poslední dva měsíce zaobírala a které jsem si po všech stránkách oblíbila mnohem víc než své dechové kvinteto. Způsob práce s tímto smyčcovým kvartetem i lidi v něm mi vyhovují daleko lépe než přílišně sebevědomý Jack a Louisa, která odmítá hrát stejnou skladbu na dvou různých koncertech, protože "už jí bylo dost" (přiznávám, Vinterovy Miniatury jsme na dvou hráli, ale ten první byl spíš generálka vzhledem k tomu, že jsme si noty rozdali ani ne týden dopředu, grrr).

Den po showcase koncertu jsem se zašla podívat na večerní povídání šéfredaktora vědeckého časopisu Nature Philipa Campbella a byla jsem poměrně překvapena nepočetným obecenstvem. Copak já, já jsem first year undergrad a takovým to může být vcelku ukradené, ale kdybych byla PhD student, tak bych jistě chtěla dostat svůj článek do Naturu a doufala bych, že od šéfredaktora třeba zjistím, jak to napsat, aby se jim to líbilo. Pan Campbell hovořil mimo jiné o tom, že má Nature rád, když recenzenti sdílí svůj úkol se svými postdoky, což mi připadá více než logické a divím se, že jsem o tom dosud neslyšela. No a když už jsme u Naturu, který peterhouská knihovna samozřejmě pravidelně odebírá, přikládám ve formě fotek dva článečky, které mě zaujaly v jednom z posledních vydání.

Během právě popsaného týdne jsme měli v Cambridge ještě jednu legraci, takovou víc pro lid. Jmenovalo se to e-Luminate Festival a spočívalo to v tom, že nejstarší a nejikoničtější budovy byly rozmanitě nasvíceny. Ve většině případů šlo o nevinné, pomalu se měnící barvičky, ale třeba na Senate Housu, kde snad budu mít jednoho dne promoci, se umělci skutečně vyřádili (viz https://www.youtube.com/watch?v=KeEFZORBpvY). Chtěla jsem pro vás natočit pěkné video pojmenovatelné Průjezd barevnou Cambridge, ale po shlédnutí vyrobených pokusů musím přiznat, že videa vytvořená za jízdy na kole po kočičích hlavách nejsou zrovna diváckou lahůdkou. Tak jsem vám natočila aspoň své oblíbené Corpus Clock (to odbíjení patří jiným hodinám): http://youtu.be/dAKTBwYJ-Yo

Kolem půlky února mi přišla zpráva od jednoho kluka jménem Štěpán, kterého jsem potkala na pár akcích Czech and Slovak Society, v níž mě prosil, jestli bych ho nevzala do Peterhousu na formal. Formal, to je taková honosnější (a tedy logicky i dražší) večeře, která se koná v nejkrásnější kolejní jídelně po večeři obyčejné (my máme jídelnu jen jednu, ale třeba Magdalene nebo St. John's disponují krom krásných dřevěných místností i modernějšími a o poznání nudnějšími jídelnami). V naprosté většině kolejí je povinností dostavit se na formal v gownu (společenském hábitu), máte-li jej, a často se očekává i nějaké lepší oblečení pod ním. Oblíbenou hrátkou cambridgeských studentů je zvládnout obejít formaly všech kolejí, což byl i cíl, který si vytyčil Štěpán. Tenhle úkol je ovšem složitější, než se může na první pohled zdát, protože:

1) průměrná kolej pořádá formal zhruba třikrát týdně, ne denně (ach, jak jsme v Peterhousu výjimeční),

2) abyste se dostali na formal do nějaké koleje, musíte tam znát někoho, kdo bude ochoten vás přivést jako hosty,

3) formal se z kapacitnách důvodů nemůže účastnit víc než určitý počet lidí, takže když se včas nenapíšete - smůla,

4) 31 kolejí přeci jen není zas tak málo.

Jelikož mám smysl pro soutěživost a dosahování cílů, souhlasila jsem, že k nám Štěpána vezmu, přestože sama na formaly chodím zřídka, považujíc to za ztrátu času a peněz (když už, tak já bych ráda jednoduše jedla ve všech kolejích; zatím mám odškrtnuty Peterhouse, Pembroke, Trinity, Trinity Hall, Selwyn, Emmanuel, Magdalene, Newnham a St. John's). Nicméně po několika málo zkušenostech s tímto českým absolventem UCLA jsem se obávala, že kdybychom šli jen ve dvou, měla bych po pěti minutách vykecanou díru do hlavy, a tak jsem napsala několika dalším lidem z československého okruhu, zda se nechtějí připojit. Chtěli. Michal Buráň, se kterým jsme se pár dní předtím zúčastnili v družstvu s názvem Czech Mates oddechové nedělní matematické soutěže pro dvojice, měl zrovna na návštěvě tři kamarády, z nichž dva jsem znala z PraSete (Pražský seminář - korespondenční matematická soutěž). Pokud jsme jim chtěli dopřát skutečně full Cambridge experience, nemohli jsme je na formal nevytáhnout (Michal jim naštěstí moudře poradil, aby si na výlet vzali kvádra). Ozval se ještě Slovák Peter, že by se taky stavil, čímž jsem naplnila svoje hostovací možnosti, protože na přivedení víc než šesti hostí už musíte mít povolení. Po příjemné večeři, během které nám držitel zlaté medaile z Mezinárodní matematické olympiády potvrdil, že zaměstnanecké výhody v Googlu, kde byl na letní stáži, jsou skutečně skvělé, kluci navrhli, že bychom se mohli přemístit do kolejního baru. V tuto chvíli jsem ale musela trapně přiznat, že nevím, kde se náš bar nachází, protože jsem v něm od jeho lednového přestěhování ještě nebyla. Jelikož jsem ale byla v dobrém rozmaru, zamířila jsem se zeptat do společenské místnosti, kde jsem narazila na svého geniálního spolužáka Edwarda, který s kulečníkovým tágem v ruce vrhal pohrdavé pohledy na naše formální oblečení. Jeho spoluhráč nám pohotově poradil, že musíme kolem tryskového motoru (pan Whittle, po kterém je pojmenována naše nová budova, byl jeho vynálezcem, proto máme jeden krásný exemplář vystaven v přízemí na odiv) a pak po schodech dolů. Nový peterhouský bar jsme shledali nudným a jali se ho měnit za trinitský. Když jsme vyšli zpět před Whittle building, zjistili jsme, že se před ní mezitím usadil hoch s netriviálním hvězdářským dalekohlodem namířeným na Jupiter. Nadšeně jsem se k němu vrhla a kochala se pohledem na proužky na planetě i na obíhající měsíce.

Další společenská událost mě čekala hned další den, kdy moje tutorka Saskia Murk-Jansen pořádala drinks. Přišla jsem o něco později, protože jsem měla taneční trénink, a když jsem se rozhlédla po spoře osvětlené, krbem vytápěné místnosti, shledala jsem, že jediné volné místo se nachází vedle neuvěřitelně nudného studenta inženýrství, který mimo jiné mluví hrozně potichu a na můj vkus málo artikuluje, takže se ho jak blbec pořád musím ptát, co říkal. No ale nedalo se nic dělat, zamířila jsem ke stolu a s širokým úsměvem jsem se zeptala, jestli na mě mají místo. Řeč se točila kolem prostředních jmen, což je vskutku téma, ke kterému nemám mnoho co říct, ale brzy se přešlo ke kolejním sňatkům. V minulém trimestru jsem psala o tom, jak mi byli přiděleni kolejní rodiče Adrito a Natalie a že můj supervizní partner byl zároveň můj kolejní bratr. Student se poprvé setká se systémem kolejních rodin, když mu jeho rodiče pomáhají se zabydlováním (ne že by tohle tolik moc platilo v mém případě, kdy jsem do Cambridge přijela dobrý týden před Adritem a Natalií), ale jak plyne čas, musí sám začít myslet na potomstvo a na to, s kým by ho rád sdílel. Obecně se očekává, že se většina studentů během jejich prvního roku studia college-vdá či college-ožení. Tyto sňatky podléhají mnohým pravidlům, z nichž se většina porušuje. Nejpřísněji dodržované je pravděpodobně to, že manželé nesmějí studovat stejný předmět. Jejich děti pak mají jednoho rodiče stejného zaměření jako jsou ony sami a druhého jiného, což dává celkem smysl. Jelikož já se ale obecně se svými peterhouskými spolužáky moc nebavím (světlou výjimku tvoří matematici) a už vůbec nemám čas zabývat se takovými hloupostmi jako je kolejní manželství, zůstala jsem nadprůměrně dlouho svobodná.

"Aranka, are you married?" ptal se mě naproti sedící Stephen.

"No."

"And if somebody proposed to you, would you marry him?"

"Probably yes," pokrčila jsem bez většího zájmu rameny.

Nějak jsem si nepovšimla, že vedle sedící mistr nudnosti je také stále svobodný a Stephen ho teď začal různě popichovat. Vyslala jsem přes stůl všeříkající vražedný pohled a zhrozila se, co by mohlo nastat. Stephen pochopil a přestal a zdálo se, že nebezpečí pominulo. Saskia Murk-Jansen povstala, poděkovala nám, že jsme přišli, a nakonec ještě potvrdila o čem si půlka Peterhousu už hezkou chvíli šeptala, ale o čem jsem já ve své vytíženosti neměla nejmenší ponětí - "Prince Charles is coming to Peterhouse on Monday". Lidé pomalu začali odcházet, pevný zasedací pořádek se rozpadl a já se přesunula k jinému stolu. Nudný inženýr už se taky chystal pryč, ulevilo se mi a vesele jsem se bavila s jedním matematikem z druháku, když tu najednou přede mnou klečí ta vysoká hubená postava, na dlani improvizovaný prstýnek a říká: "Will you marry me?" Zachvátila mě panika. Natočila jsem se trochu bokem a říkám: "I am not sure." Jenže kolem stála spousta lidí, ze všech doslova kapalo radostné očekávání a povzbudivých slov se taky pár našlo. Nakonec se nedalo nic dělat (no asi dalo, asi jsem měkká..) a nabídku jsem přijala. Všichni zatleskali, moje nová polovička se postavila a ptala se, co jako bude teď. Já jsem to rozhodně nevěděla, ale někdo zkušenější nám prozradil, že tohle je v podstatě celé, snad jen že na konci trimestru bude marriage formal, kde se manželství tak nějak stanou oficiálními. Můj manžel konečně odešel a já jsem s hlavou v dlaních probírala s okolo sedícími spřízněnými dušemi, jestli to jde nějak vrátit. Vymysleli jsme plán, ve kterém jsem měla napsat svému manželovi, že by bylo správně, aby se ještě šel dovolit mých rodičů, zda se sňatkem souhlasí. Rodiče by byli dopředu informováni, že to mají zatrhnout a hurá! jsem zase svobodná. První potíž ale nastala, když jsem nemohla najít svého manžela ani na facebooku, ani v univerzitním emailovém adresáři. Abych to neprodlužovala, nakonec jsem se rozhodla, že by to všechno bylo zbytečně moc práce a třeba by to pak ještě divně dopadlo, takže jsem šťastně nešťastně stále stejně vdaná a byli jsme i na marriage formal. Mimochodem, jestli si kladete otázku, proč nikde nezmiňuju jméno svého chotě, tak je to proto, že jsem si jeho jménem dlouho nebyla jistá. Nejprve jsem se domnívala, že se taktéž jmenuje Stephen, ale matematičtí druháci mě přemlouvali, že to je Duncan. Odpovídala jsem, že Duncan je jeho prostřední jméno, byvši zmatena večerní rozpravou. Po bližším zkoumání ale nakonec musím potvrdit, že můj kolejní manžel, Brit jak poleno, se jmenuje Duncan H. Stockwell.

Když už jsme u těch večerních společenských akcí, tak ještě do třetice všeho dobrého. Za účast v panelové diskuzi pořádané Trinity Mathematical Society jsem dostala zlevněný lístek na její výroční večeři. Po tom, co jsem viděla, jak rychle se vyprodaly lístky určené obecné cambridgeské matematické komunitě, mohu ale říct, že i "dostala jsem lístek" něco znamená. Popravdě jsem moc nechápala, proč je o tuhle večeři takový neuvěřitelný zájem, a vlastně to nechápu doteď. Pěkné to bylo, ne že ne, ale klidně bych přežila i bez toho. V příslušnou neděli večer jsem v dlouhých zlatavých šatech sedla na kolo a vydala se k Trinity. Když jsem si před její hlavní bránou kolo zamykala, šel zrovna kolem rakouský peterhouský student filosofie Lukas s nějakým svým přítelem. Pozdravil mě, potom se zastavil a povídá: "Aranko, tohle je můj kamarád XY [jsem fakt špatná na jména], který je z Německa a také studuje filosofii, a my bychom se tě potřebovali na něco zeptat. Slyšela jsi o problému indukce?"

"No... Vím, co to je matematická indukce..?" Honem jsem se snažila rozvzpomenout na všechny podrobnosti, co jsme si o indukci a dedukci říkali na střední v hodinách základů společenských věd.

"Zkrátka - když budeš mít 200 černých labutí, můžeš předpokládat, že dvě stě prvá bude zase černá?" ptal se Lukas.

"Ne," odpověděla jsem jednoduše.

"Proč ne?"

"Protože tak to prostě nefunguje."

"Díky," pravil s úsměvem německý kamarád.

"Ale když to takhle nefunguje, jak potom můžeme věřit vědě, která se přesně takhle chová?" nevzdával se Lukas.

"To je právě ta věc - nemůžeme. Celá naše věda je založená na tom, že věříme, že fyzikální zákony jsou neměnné. A v tom je právě základní rozdíl mezi vědou a matematikou, která není založená na pouhých pozorováních a nejlepších možných dohadech." [v češtině zahrnuji do pojmu věda i matematiku, ale angličtí mluvčí ji do svojí science nepouštějí - chcete-li mluvit o matematickém výzkumu, musíte použít slovo research]

Ještě chvíli jsme se nořili do podobných zákrutů dané problematiky, ale já už jsem je radši chtěla ukončit, protože mi v drobném mrholení vlhnul účes. Německy mluvící studenti poděkovali a já se vydala do vrátnice, zdržená přesně tolik, kolik jsem vlastně chtělo být, jak se hned mělo ukázat. Když jsem zahýbala ke dveřím ve Velké bráně, všimla jsem si letmo vysoké hubené postavy v tmavém kabátu kráčející kus za mnou a napadlo mě, že by to mohl být profesor Gowers, ale neotáčela jsem se a dál jsem spěchala do vrátnice. S klíčníkem zrovna mluvila jakási slečna, a tak jsem se postavila kousek vedle a čekala, když tu se otevřely dveře, kterými jsem před chvílí sama vešla, a v nich se skutečně objevil sám velký Timothy. Zdálo se, že slečna už pomalu odchází, a tak jsem se honem vrhla ke klíčníkovi a co nejrychleji jsem vychrlila, že hledám Staré Kuchyně, ve kterých se má odehrávat výroční večeře TMS. Stihla jsem to, Sir Gowers to slyšel. Otočil se na mě a pravil, že tam má zrovna namířeno. Ani nevím, jestli se mi ten chudák klíčník ještě snažil pomoct, zamířila jsem se k východu a nechala se vést do Starých Kuchyní, kde měli tak neintuitivní šatní systém, že mi profesor Timothy musel osobně vyndat ramínko z věšáku, protože jsem tomu prostě nemohla přijít na kloub.

Ale abyste si nemysleli, že se tady jen flákám po večeřích, měla bych napsat zase trochu něco o matematice, přestože tuhle část by bylo nejlépe dát dohromady, až budu mít za pár hodin po end of term setkání s DoSem (directorem of studies). Obávám se, že Dr Essex, který mě má na supervize z dynamiky, nade mnou udělal kříž. Všem studentům, o kterých mám právo se domnívat, že jsou dobří, neustále říká, aby si propočítávali příklady ze zkoušek z předešlých let, zatímco na mě a na Giovanniho se jen mile usmívá, jako se mile usmíváme na mentálně retardované jedince, protože víme, že nic jiného by stejně nepomohlo. Dynamika mi jde ze všech předmětů zdaleka nejhůř a jestli se teď od Dr Zsáka dozvím, že mi Essex zase napsal do hodnocení "v pořádku, předpokládám, že dostane jedničku," tak už vím, jak si vykládat jeho slova z minulého trimestru. Pravděpodobnost je určitě nejzábavnější předmět, co jsme teď měli, a přednášející mě přesvědčil, že si příští rok vezmu statistiku (zato šance dynamiky tekutin dostat se do mého rozvrhu klesají s časem exponenciálně). Celkově zajímavější situace pak nastává u vektorové analýzy (tak se prý česky řekne vector calculus). Náš supervizor Dr Hansen, původem prý Nor, na nás jaksi zapomněl. Po první supervizi, která se už tak odehrála dost pozdě ve srovnání s ostatními, se zkrátka neobtěžoval naplánovat druhou a to tak dlouho, až se můj kolejní bratr Jonathan odhodlal a napsal mu email, jestli bychom prosím prosím nemohli třeba mít další supervize. Ale jistě! odpověděl bodrý Anders, třeba tenhle pátek a vypracované úkoly odevzdejte do pozítří. Poněkud mi zatrnulo, protože deadline se ten týden už tak sešlo dost, ale nakonec jsem řekla Christianovi, že jsem v example-sheet krizi, a obětovala jsem pár tanečních tréninků. Protože bylo naštěstí tou dobou už po poslední a největší soutěži trimestru (kterou si cambridgeské družstvo naprosto povodilo aneb stali jsme se absolutními vítězi takřka ve všem), tak se mě můj tanečník ani nesnažil usmažit pohledem. Třetí a čtvrtá supervize vektorové analýzy prý bude příští trimestr, což je tedy dost tristní výkon na to, že Dr Zsák zvládl dát všechny čtyři svoje analýzy před Velikonocemi.

Ať už je rozdíl mezi peterhouskými DoSy Zsákem a Hansenem sebevětší (slyšela jsem, že když u nás Hansen dostal místo jako fellow, tak první věc, co udělal, bylo, že odjel na sabbaticl - tss...), přišla mi od nich v únoru do pigeonhole společná pozvánka.

Dr András Zsák and Dr Anders Hansen

request the pleasure of your company

for dessert

on Saturday 7th March at 8.45 pm

in the Combination Room,

Peterhouse

Sedmého odpoledne jsme se se čtyřmi dalšími českými matematiky hodlali pod názvem Monstrózní grupa zúčastnit šifrovací (nebo snad lépe dešifrovací) soutěže Sendvič, takže sobota se rýsovala jako skvělý den. Když jsme si pak dávali po prvních dvou hodinách luštění povinnou přestávku se sendvičem, postěžoval si nám Michal Buráň, že mu Zsák, u kterého má v létě dělat nějaký projekt, neodpovídá na maily. Dostali jsme tedy s Jáchymem Sýkorou, který je taktéž z Peterhousu, za úkol, abychom celou věc nějak popíchli. Večer příjemně ubíhal a v jednu chvíli se poštěstilo, že si Dr Zsák přisedl ke skupince, ve které jsme se s Jáchymem vyskytovali. Probíralo se zrovna jedno z častých témat - koníčky. Dr Zsák jako obvykle zmiňoval jednoho veslaře, který si i přes vrcholové sportovní výkony dokázal udržet i vrcholové výkony akademické.

"Všechno záleží na organizovanosti," opakoval náš malý Maďar jako vždycky, "dá se dělat spousta věcí, jenom člověk musí být disciplinovaný." Po chvíli jsem zmínila jednoho skvělého českého tanečníka a s očima navrch hlavy sdělovala, že ho náš kapitán z nějakých úplně hloupých důvodů vyloučil z týmu.

"On mimochodem dělá PhD v matice," doplňovala jsem, "ale v CMS ho prý nikdy nikdo neviděl, protože pořád jen tančí."

"Ano, jsou tu i rizika. Člověk může dělat spoustu věcí, but there is a limit," mínil Dr Zsák. Potom se na mě podíval a s úsměvem, ale důrazně ještě jednou zopakoval: "There is a limit!"

Diskuze se stočila k otázkám národnosti a já jsem vycítila, že se nabízí příležitost pro Michalovu věc.

"Mimochodem mám pocit, že jeden český student by s vámi měl v létě dělat nějaký projekt.."

"..hmm, z Trinity?"

"Ano," potvrzoval Jáchym.

"Z druhého ročníku?"

"Ano, ano." Takticky jsem vyčkávala a usmívala se, ale Jáchym je muž činu.

"Vlastně si nám tak trochu stěžoval, že mu neodpovídáte na emaily."

Dr Zsák se zatvářil zahanbeně a přiznal, že to je pravda.

"No když ale já musím vymyslet přesné téma, to není tak jednoduché..."

"My jsme dnes totiž dělali dohromady v českém týmu takovou šifrovací soutěž," měnila jsem opět mírně téma.

"Aha, v českém, to jste předtím neříkala," ozval se vedle sedící DoS z Caius.

"Ony ty šifry jsou většinou založené na jazyku," vysvětloval Jáchym.

"A! Na jazyku," chytil se opět Dr Zsák, "něco jako tři tisíce..?"

Ano, musela jsem to odříkat znovu. (Mimochodem - na Jáchyma se to shodit nedalo, protože ten ráčkuje. Když jsme se poprvé potkali, mluvili jsme spolu anglicky, takže jsem jeho vadu řeči poznala poměrně pozdě a byl to skutečně zvláštní pocit - hodně nadsazeně asi jako poznat znovu někoho, koho si myslíte, že už znáte.)

Druhý trimestr se mi líbil víc než ten první. Všechno se už tak nějak usadilo, člověk ví co a jak, a nemusí tedy trávit čas zjišťováním, jak se věci mají. I celkově Cambridge a v Cambridge se mi líbilo víc, což znamená hodně, a tohle hodně ruší jen pár drobností. Kromě toho, že mi nejde dynamika, to je hlavně bar v King's. King's je kolej, ze které pochází Stephane, první houslista mého smyčcového kvarteta, a kde s tímto uskupením také zkoušíme. Z vrátnice projdeme barem, potom za jídelnou zahneme po schodech dolů a zavřeme se v podzemí do hudební místnosti. A právě to projití barem, to je vždycky křeč, protože jim tam nad kulečníkovým stolem visí v ozdobném rámu červená vlajka sovětského svazu. Když jsem ji viděla prvně, nemohla jsem věřit vlastním očím a do příštího setkání to jen tiše zpracovávala. Když jsem ale příště opouštěla King's s pohledem na srp a kladivo, nedalo mi to a šla jsem za Stephanem.

"Proč máte v baru vlajku Sovětského svazu?"

"Ah, no.. To už je tak nějak z tradice. Dali ji tam už dávno a pak tam tak nějak zůstala. Každý rok se znova řeší, jestli by se měla sundat, ale zatím se tak nestalo."

"U všech všudy samozřejmě! Sundejte ji! Tohle je fakt hloupý a žádná sranda, Stephane sundej ji!"

"Né, já ji sundávat nebudu.. Tak ji sundej ty."

"Já ji sundat nemůžu, nejsem z King's, to by bylo považováno za kolejní útok."

Viděla jsem, že přes Stephana cesta nevede, ale jednou se mi poštěstilo, že jsem odcházela z odpolední zkoušky první, zanechávajíc smyčce cvičit nějaké jejich čistě kvartetní věci. V dobré náladě prosluněného dne jsem vešla do baru a najednou to vidím! Ve vzdálených koutech rozlehlé a členité místnosti seděli dva lidé, oba zanoření do své tiché práce ~ nikde nikdo! Zamířila jsem ke stěně u kulečníkového stolu, natáhla se po vlajce a... ...zjistila, že je ke zdi přišroubovaná. Zatracená King's! No aspoň jsem mohla Stephanovi upřímně říct, že jsem se pokusila a teď je na řadě on, ale on nic nepodnikne, tss.. V současné době mám v plánu aspoň nechat na vlajce nějaký vzkaz, ale ještě jsem se přesně nerozhodla jaký. Nápady a přesné formulace vítány.

Hádám, že bych ještě měla napsat o nakousnuté návštěvě prince Charlese, který přijel slavnostně otevřít naši novou Whittle Building, ale musím přiznat, že už začínám být poněkud unavená, tak vás o to asi ochudím, ale nebojte, zas takové terno to nebylo. Já jsem si ho hlavně na začátku popletla s Williamem a myslela jsem, že přijede ten. Když jsem pak z okénka pozorovala královskou skupinku, říkám si, aha aha, tak támhle je náš hlavní klíčník, támhle nějaká ženská a nějakej stařík, ale kde že je ten princ? Myslím, že to bylo mimo jiné tím, že jak u nás máme už nějaký ten pátek republiku, tak se slovo princ stalo tak trochu synonymem pro sličného mladého muže jedoucího na koni. Obávám se, že Charles splňuje pouze to "muž".

Doufám, že tento email nebyl, jak se obávám, místy poněkud nudný či jednotvárný a jestli byl, tak mi to prosím odpusťte, mé intelektuální síly jsou na konci trimestru vyčerpány. Ještě jsem vám chtěla napsat o pokojových bodech (zatím jsem jich nahlásila 30), feministické kampani, které jsem se zúčastnila (já a feministická kampaň, haha - ale je to pravda), krásném koncertu ve Fitzwilliam Museu, brzdách na bicyklu a (ne)dostupnosti peterhouských hudebních místností, ale buď to bude muset počkat na příště, nebo to zkrátka zmizí v propadlišti dějin. V úterý se vracím do Čech, kde mě čeká ples GChD, zubařka, kadeřník, ortoped, bakalovské povídání v PORGu a snad i nějaké hory.

Mějte se krásně

Aranka