Tolik se toho děje, že ani nevím, kde začít. Tak třeba minulou středou. Ve dvě hodiny mě čekala supervize na grupy. S mírným předstihem jsem dorazila k William Stone Building, před kterou se po chvíli mého čekání objevil i Duy. Začal říkat něco o změně časů, že prý Dr. Zsák posílal někdy po dvanácté mail a že jsme přehozeni, prohozeni, rozhozeni. Vzhledem k tomu, že od té chvíle, co mě nechal dvacet minut marně čekat před porters' lodge, nedůvěřuji plně tomuto Vietnamci (budiž mu jeho špatná angličtina odpuštěna), šla jsem hned zkontrolovat poštu. Tentokrát to ale Duy pochopil správně a já dosáhla prvního akademického miniúspěchu (který byl ovšem možný pouze na základě mých předešlých ne zas tak dokonalých výsledků v červnových STEPech, takže žádná velká sláva). Director of studies nám sděloval, že oznámkovav naše vypracování example sheetu 1, rozhodl se změnit uspořádání supervizních dvojic. Co se týče grup, jsem na příště s Giovannim, kdežto můj původní parťák Jonathan teď bude chodit se Duym (ano, "se" - připomínám nečekanou výslovnost [zui]). Změnila jsem tedy operativně plán, šla si trochu zacvičit na klarinet a před čtvrtou hodinou jsem znovu popocházela před William Stone Building. András Zsák má jistě mnoho kladných rysů, ale bohužel se najdou i záporné. Když jsme s Giovannim za pět minut půl páté stále čekali na chodbě, přestože už jsme měli být 25 minut vyučováni, uvědomovali jsme si spíš ty posledně jmenované. Začínala jsem být trochu nervózní, protože jsem chtěla stihnout ještě jednu akci v Centru pro matematické vědy, která neměla trvat věčně. Okolo půl páté jsme se konečně dostali na řadu a Dr. Zsák nám vrátil naše práce. Když jsem sepisovala řešení, nedodělala jsem jednu úlohu úplně do konce s tím, že se k ní vrátím později. Vynechala jsem kus papíru a pokračovala o pár řádků níž dalším příkladem. Když jsem se ale k tomu nedodělanému vrátila, zjistila jsem, že vyžaduje víc místa, než jsem předpokládala. Snažila jsem se tedy sepsat stručně hlavní myšlenky důkazu a když už opravdu nebylo kam, udělala jsem hvězdičku a dolů na stránku dopsala "což nám dává m=n, ve druhé části budeme postupovat obdobně - pardon, nenechala jsem si tady dost místa". Když jsem během supervize dospěla k téhle své poznámce, našla jsem červenou propiskou dopsáno: That's what Fermat said! (pro neznalé doporučuji dovzdělání ve čtvrtém a pátém odstavci zde: http://www.quido.cz/osobnosti/fermat.htm) Kéž bych dokázala být podobná Fermatovi ve víc věcech než jen v téhle.

Jako náš DoS protáhl supervizi dvojici před námi, tak ji protáhl i nám, takže s hodinovým sekem v již jednou předělaném programu jsem kolem šesté konečně sedla na kolo a vydala se hledat na cambridgské poměry spíše odlehlejší místo, což v podání mého orientačního smyslu slibovalo mnohá zpoždění a náhodná objevování nových, ale naprosto nepotřebných míst. Nakonec jsem se ale naštěstí do CMS dostala přesně tak včas, jak jsem potřebovala, protože se ukázalo, že mě Careers for Mathematicians, nebo jak se to jmenovalo, moc nezaujaly. Nejvýše hodnotím zdarma podávané chutné koláčo-dortíky. Většina stolků v moderně svěží budově (už se vám spojuje, proč to bylo odlehlé?;) byla okupována nejrůznějšími konzultačními nebo finančními firmami, které mě vůbec nelákaly. Ti, kteří představovali pracovní společenství, která se blížila mým letním představám (a že jich vskutku nebylo mnoho), mi s úsměvy a někdy i bez nich sdělovali, že pro jejich potřeby jsem příliš nevzdělaná. Po nepříliš dlouhé době jsem se obrátila zpět k východu, kde jsem narazila na Michala Buráně (první pád Buráň - hádejte, jak to vypadá bez diakritiky), kterého jsem zmiňovala už v prvním mailu, byť ne přímo jménem. Protože už jsem nestíhala peterhouskou večeři, navrhl Michal, že mě vezme do Trinity. Když už jsme v tom připodobňování Harrymu Potterovi, tak zkloubení trinitské a naší jídelny by vytvořilo skvělou Velkou síň. V Trinity mají přesně 4 dlouhé rovnoběžné stoly, úplně jako pro Nebelvír, Havraspár, Zmijozel a Mrzimor; v Peterhousu jsou tyto základní bohužel jen tři. Naproti tomu u nás máme jeden stůl "pro učitele", kdežto Trinity má tolik fellows, že musela dát do čela síně tyto stoly dva. Ale omlouvám se nefanouškům HP za zbytečnou odbočku - když jsme si tedy vykračovali zpět do centra (Michal patří k té zvláštní menšině lidí, co nevlastní kolo), připojil se k nám jiný peterhouský matematik, jehož jméno si žel bohu nepamatuju, ale vím, že je z Litvy. Přesvědčili jsme ho, aby s námi pokračoval i na večeři, kde Michal u jednoho ze stolů zpozoroval ještě další matematické kamarády, takže jsme skončili ve složení Maďar, Fin, Rakušan, Čech, Češka a Litvan (Litevčan?). Ukázalo se, že jsme vlastně všichni byli na prezentaci v CMS a všichni jsme odešli s podobnými dojmy - spousta nezáživné firemní práce a žádný výzkum. Jak se řeč točila kolem prázdninových možností, došlo i na povinnou vojenskou službu, která ne všude byla zrušena jako u nás (v poslední době se pro mě stává zájmeno my a jeho modifikace mírně dvojznačnou záležitostí, uf, možná mi ten schizofrenický náběh odhadli správně; nicméně tady je to snad jasné). Rakušana i Fina čeká vojna po dokončení univerzity. S Michalem jsme se v názorech na toto téma poněkud neshodli. Můj starší spolužák odmítal celý koncept se slovy "naprostá ztráta života" a mými velmi mírnými, přesto spíše pro-vojenskými postoji byl naprosto znechucen. Věta "avoiding your duty is dishonest" mu přišla zcela zcestná a Rakušanův posléze vyjádřený souhlas s ní ho zjevně zklamal.

Na trochu veselejší notu: V University Centre se každý pátek večer koná věc zvaná General dancing. Přicházejí nejen lidé z klubu, ale vůbec všichni cambridgeští občané, kteří si chtějí trochu zatančit. Většina účastníků se nedostavuje v páru a i ti, kteří přijdou ve dvou, se během večera ochotně mísí s ostatními, takže se nestává, že by někdo smutně seděl u dveří a se slzou samoty pozoroval jeho se netýkající rej. Když jsem v říjnu přišla na tohle potancováníčko poprvé, předcházela mu free taster session pro ty, kteří zvažovali připojení ke klubu a chtěli vidět co a jak. Protože jsem ten den musela na formal (zvláštní pozdější druh večeře, při které musíte mít společenský hábit), přišla jsem už do rozjeté akce. Jídelna Univerzitního centra byla plná studentských párů a vyučující dvojice už se asi trochu nudila, protože si zrovna z vtipu (nebo snad z mnou nepochopených praktických důvodů) prohodila postavení - muž tančil dámu a naopak. Tím mi ale způsobili horkou chvilku, protože vzhledem k tomu, že to byla první dvojice, kterou jsem viděla v Británii tančit, nemohlo mě nenapadnout, že tady možná opačně nejen řídí auta, ale dokonce i tančí! To by znamenalo se všechno přeučit! Naštěstí ani řečený vtip, ani mé chvilkové pomatení smyslů netrvaly dlouho a mohla jsem se zase uklidnit. Jednou po takovém general dancing jsem šla s ostatními do nejbližší putyky na trochu cideru. Přisedla jsem si ale zrovna ke dvěma holkám, co se bavily o pořadu Strictly, který jsem nesledovala, a tak jsem byla trochu mimo konverzaci a dění. Toho si ale všimnul Bryan, který si ke mně přitáhl židli a říká: "Tak, pověz mi něco o sobě."

"Studuju prvním rokem matematiku, původně jsem z Prahy a můj director of studies je András Zsák," odpověděla jsem, protože už jsem nějakou chvíli věděla, že můj supervizor na grupy je skvělý tanečník a dlouho soutěžil za univerzitu, takže ho hodně lidí z klubu zná.

"Vážně? Víš, že ho znám?"

"Jo, jo," reagovala jsem bez Bryanova zaujetí.

"No ale počkej, víš jak ho znám?"

"No... Jak?"

"Moje manželka je jeho bývalá manželka," pronesl Bryan zhruba jako šestou větu, co mi kdy řekl. Následovala mírná diskuze vyjasňující pojmy overtake a steal a končící výčtem dětí (Zsákův syn se jmenuje Emil, to je ale blbý jméno pro maďarský dítě). Nevím, jak se nám povedlo zbavit se tohoto nečekaného tématu, ale stalo se, že se nějak zmínil přízvuk (dozvěděla jsem se, že se správně vyslovuje kejmbridž, ne kembridž - hrůza, jak dlouho jsem toto nejdůležitější slovo říkala špatně!). Pravila jsem, že mi lidi místy hádají Amerikou ovlivněný původ. Na to mě Bryan několika pro mě v tu chvíli naprosto nepochopitelnými oklikami přiměl vyslovit water, načež jednoznačně prohlásil, že můj přízvuk je britský. Je to tam!

No nic, tady pro tentokrát pomalu skončím. Zítra (opět - vlastně už dnes) mám hned ráno zkoušku s kvintetem, po přednáškách oběd s Masterem a odpoledne jedu do Londýna (juchů!), tak ať na ten mnohaboj nemám příliš velké kruhy pod očima. V příloze posílám dva obrázky získané díky tančení. První je tělocvična v St. John's, která mě zkrátka naprosto dostala, a druhý zachycuje jednu z budov ve Fitzwilliam college, kde jsme dnes (...včera) měli hodinu.

Díky za věrné čtení

A*