UPOZORNĚNÍ: Je to dlouhý. Při normálním pracovním vytížení doporučuji rozložit čtení do dvou dní ;-)

díky za všechny možné odpovědi a pozdravy; čtu je! ;) K některým otázkám v nich zmíněným:

1) První noc jsem si prostě dala prostěradlo na matraci (jo, to jsem si přivezla z Prahy:), oblékla jsem si "táborákovo-soutěžní množství oblečení", jak jsem psala už v dopise na palučinskou potáborovou schůzi, a šla jsem spát. Je to trochu zvláštní pocit lehnout si na holou postel a ničím se nepřikrýt, ale je to možné. Experimentálně ověřeno ;-)

2) Co se týče letištních osmi kilo, tak v Praze zůstaly Bartschovy Matematické vzorce, Odsud až do nekonečna od Iana Stewarta, svíčka (stejně si ji v pokoji nesmím zapálit), olivy, kartáček na mezizubní prostory, party set od Oldy (bohužel, budeme ho muset vykalit v Praze;), nějaké Feynmanovy knížky, trocha oblečení a ještě spousta dalších věcí, které už si nepamatuju, ale můžete se na ně zeptat mojí maminky, která to z té Ruzyně musela odnášet.

Teď ale ponechme nejbrzčí začátky minulosti a pohleďme ještě jednou k místní komorní hře. Nevím, jak měly sobotní druhé kolo organizované smyčce a klavíry, ale dechy ho měly dohromady. Pozvali si nás všechny do jedné místnosti, kde už byly na pěti pultech připraveny noty Rejchova kvintetu. Paní, která vše vedla, vybrala od každého nástroje po jednom zástupci a nechala právě vytvořenou pětici zahrát první půlku skladby, po níž mírně změnila obsazení. Ostatní poslouchali a dle libosti se potili. Nejvíc se ale asi potil fagot, který byl do druhého kola pozván jen jeden, takže hrál ve všech možných kombinacích. Horny byly dvě, takže toho hraní měly taky trochu víc než hoboje, flétny a klarinety, které byly po třech. Nakonec jsme měli napsat o celém dopoledni nějakou zpětnou vazbu. Moc se mi líbil fagot, a taky jsem se vyjádřila, že bych s ním určitě ráda hrála. Když ale večer přišly výsledky a rozpisy, byla jsem přes veškerou radost, že jsem mezi dvěma vybranými klarinety, trochu rozčarovaná. Dechů nakonec vzali deset a udělali z nich dva kvintety (ptáte-li se, kde se vzal další fagot, tak ten byl prý "co-opted"), které jsou ale už od prvního pohledu "ten lepší" a "ten horší" a já jsem v tom druhém jmenovaném (bratr mě ale uklidňoval, že to zas tak nevadí a spíš záleží, jak se ti konkrétní lidi sehrají). Holt bohužel ta druhá klarinetistka byla fakt celkem dobrá. Ptala jsem se jí, jak je to tady s učiteli a hodinami, a doporučila mi Davida Campbella. Už jsem mu psala email, tak uvidíme. V druhém trimestru bych ale měla hrát taky se smyčcovým kvartetem, to by mohlo být zajímavé.

Tak dost hudby, šachisti už se začínají nudit :) Druhý týden byl oproti předchozímu mnohem živější. Přijeli už i britští studenti, takže jídelna přestala zet prázdnotou a i různých událostí dost přibylo. V neděli jsme měli peterhouský piknik, který skončil doteď nevyhodnocenou hrou. Byli jsme rozděleni do družstev podle toho, kde bydlíme (7 vchodů do St Peter's Terrace a různá podlaží William Stone Building), a měli jsme v koleji a jejím okolí nalézt (a někdy vyfotit) nejrůznější místa a věci. Nikdo z mého pomalého a neaktivního družstva se neměl k tomu vylézt na lví sochu před Fitzwilliam Museem (které je mimochodem zadarmo - doporučuju navštívit, až budete v Cambridge) a předstíraje jízdu na tomto majestátním zvířeti se vyfotit, takže to samozřejmě zbylo na mě. Co se her týče, tak na páteční Garden party se organizátoři vytasili s mou oblíbenou palučinskou klasikou, při které si všichni účastníci přivážou k noze nafouknutý balónek a zatímco se ho snaží vší mocí chránit, ničí balónky ostatních hráčů.

Minulé pondělí ráno se po snídani všichni noví studenti shromáždili v jídelně, aby naslouchali úvodním slovům hlavního klíčníka a peterhouského faráře (to jsou mimochodem dvě odlišné osoby). S politováním ale musím říct, že moc nevím, co říkali, protože naproti mě seděla jakási malajská černovláska, která celou dobu neskutečně kašlala a popotahovala (doufám, že ví, že tady může smrkat). Vlastně se tomu ani moc nedivím, když si tahle netrénovaná osůbka dala k snídani džus (to tady znamená ledový džus) a musli s mlékem (to tady znamená s ledovým mlékem). Snažila jsem se ji přesvědčit, aby se napila mého teplého čaje, ale každý kašlací záchvat s díky zapila vlastní studenou vodou. I kdyby ale neseděla naproti mě a neměla hroznou rýmu, stejně nevím, kolik bych si toho odnesla, protože místní klíčníci mluví natolik super-anglickou angličtinou, že mám kolikrát potíže jim rozumět, i když od sebe stojíme půl metru a široko daleko je ticho jako v hrobě. Už jsem začínala doufat, že tenhle přízvuk (nebo alespoň jeho obvyklejší verzi) taky pomalu chytám, ale moje naděje zmizely, když se mě na jedné večerní matematické akci kdosi zeptal: "A ty jsi Američanka?" No, jsem tady teprve chvíli, dejme tomu dva měsíce a snad to chytnu stejně jako všechny jiné přízvuky.

Mnohem významnější pondělní akcí byla ale imatrikulace. Jednalo se o první událost, pro kterou na sebe noví studenti oblékli své taláry či jak to nazvat. Tady tomu říkají gown (což se vyslovuje přibližně jako town, jak zní moje neumělá mnemotechnická pomůcka vytvořená na základě lekcí od klíčníků) a pro milovníky Harryho Pottera bych to snad přirovnala ke společenskému hábitu. Imatrikulace začínala přijetím do univerzity. Seriozně vyhlížející postarší muž vyvolával naše jména, po jejichž zaznění jsme se zvedli, došli k dlouhému stolu a podepsali se do příslušné kolonky. Když jsem uslyšela zaznít napodobeninu svého příjmení, vysoukala jsem se z dřevěné lavice a zamířila ke žlutým papírům. Ať jsem ale hledala jak jsem hledala, svůj řádek s místem pro podpis jsem nenacházela. Tichým hlasem jsem na to seriozního pána upozornila. Prý si mám jít zatím zpátky sednout a vyřešíme to později aneb Jak jsem nebyla řádně přijata na univerzitu. Když se všichni kromě pár nešťastných jedinců (např. mě) odešli fotit, oznámil mi předčítač jmen, že budu imatrikulována samostatně. Zatím prý mám pokračovat v ceremonii. Připojila jsem se venku k abecedně se řadícím studentům a nemohla jsem věřit našemu štěstí, že na těch pár minut vytváření společné fotky přestalo poprchávat. Když byli organizátoři spokojeni s počtem a kvalitou snímků, slezli jsme z vratkých úzkých praktikáblů a vrátili se ve stále abecedních žížalách do Hall, kde jsme měli čekat na přijetí do koleje. Byli jsme poučeni, že v tuto chvíli v Hall smíme mluvit jen občas a potichu a až se budeme blížit do Combination Room, tak už vůbec. Kdyby tedy v tu chvíli brouzdal Peterhousem nějaký turista (což se možná opravdu dělo, jsou tady skoro víc doma než my), byl by jistě velmi zaskočen, až by při prohlížení poklidné a na první pohled téměř prázdné koleje nakoukl mimochodem taky do oné slavné jídelny, která se ještě metr před vchodem zdála být podle zvuků zcela prázdnou, ale ve skutečnosti byla do posledního místečka zaplněna slavnostně oděnými studenty s vážnými tvářemi zračícími mírně nervózní očekávání. Všech šest nudlí postupně prošlo bedlivě pozorováno olejomalbou našeho absolventa lorda Kelvina dvěma malými dveřmi do Combination Room, kde každý nový Petrean přečetl kolejní slib, zapsal se do knihy a potřásl si rukou s představiteli Peterhousu. Ze slibu si moc nepamatuji, snad jen to, že začínal "I promise" a končil "governing body." Po posledním sousloví jsem si úlevně oddechla, protože znamenalo konec mých obav, že při čtení narazím na slovo, které nebudu znát, a tudíž budu muset hádat jeho výslovnost, což by taky mohlo skončit pěkně trapně. V Peterhousu jsou ale naštěstí lidé prozíraví, a tak stačilo říkat jen celkem běžné výrazy jako obedience, fellow, and, respect a podobně. Když si nás ještě vyfotili každého samostatně, mohli jsme se vrátit do SPT, sundat si taláry a nás matematiky čekalo od pěti setkání s naším Director of Studies (zkráceně DoSem), kterým je usměvavý Maďar András Zsák. Zsák má pracovnu ve William Stone Building, kam asi šest z osmi letošních matematiků dorazilo současně. Vyšli jsme pár schodů a seskupili se před dveřmi do pracovny, do které nikdo nějak moc nechtěl jako první, takže to klasicky zase zbylo na mě a všech pět kluků mě následovalo tak dobře známým způsobem, že jsem nemohla nostalgicky nevzpomenout na léta na Gymnáziu Christiana Dopplera, ale zároveň naopak musela povzdechnout nad tím, že některé věci se zkrátka nemění ani se zeměpisnou délkou. Když jsme tedy byli konečně všichni vevnitř, posadili jsme se do příjemných pohovek a poslouchali příjemné přivítání. Dostali jsme první example sheet a byli jsme povzbuzováni k pokládání jakýchkoli relevantních otázek. Jelikož ale nikdo skoro žádné neměl, vykládal náš DoS na co si tak zrovna vzpomněl, abychom si tedy aspoň trochu něco řekli, když už jsme se tam tak sešli.

"So, do you know what vacations is?" narážel Zsák na podivuhodně dlouhé přestávky mezi cambridgeskými trimestry. Všichni se tvářili, že neví.

"It means that you vacate your room and move your work elsewhere." Beru na vědomí.

Loňský peterhouský matematický první ročník byl nezvykle britský, ale letos se všechno vrátilo do normálu. Z osmi studentů jsou Britové jen dva - můj supervision partner Jonathan a nikdy se neusmívající Ed. Zbylých šest míst zaujímá Pákistánec Faaiz, Ignas z Litvy, nezaměnitelně italský Giovanni, Vietnamec Duy (což se překvapivě vyslovuje Zui), Číňan, na jehož jméno si netroufám, a já. Po pondělním setkání jsme se všichni znovu sešli další den při Matriculation dinner. Po zhruba půlhodince pre-drinks v Combination Room, kde si všichni na jednom z několika připravených plánků pečlivě našli své místo, zazněl gong a tmavě oděný dav se začal sunout do Hall. Tam jsme zjistili, že zas tak důkladné zkoumání zasedacího pořádku nebylo potřeba, protože u každého souboru příborů a skleniček byla položená malá bílá cedulka se jménem. Celých 20% našeho stolu se dostavilo pozdě, ale když se k nám Ed a Dr Zsák konečně připojili, všechno se zdálo být naprosto dokonalé. (Úloha č. 1: Kolik lidí čítal náš stůl?) Večeře byla samozřejmě při svíčkách, ale to je u nás každá večeře, protože jinak bychom se v té tmě netrefili vidličkou do pusy. Po zákusku přišlo na řadu portské a když měli více méně všichni nalito, ozval se znovu gong, všichni povstali a připili si na královnu. Následně jsme si vyslechli řeč Mastera, ze které mi utkvěla hlavně věta "Some of you may have chosen Peterhouse only because it is close to the Engineering Department." Připili jsme si ještě na kolej, Faaize to celé zjevně docela bavilo (stejně jako mě), kdežto Ed, který z žádného chodu nepozřel ani sousto, vypadal, jako kdybychom ho týrali.

Minulý týden se taky odehrávala jedna skutečně velká akce jménem Societies' Fair, kde se představovaly všechny možné kluby, spolky a společnosti, které si jen dovedete představit. Když jsem sedla na kolo a vydala se směrem k družení, pořád mi to nějak drncalo. My si pořád stěžujeme na české silnice, ale tady to není o moc lepší, myslela jsem si napůl trochu naštvaně a napůl se zadostiučiněním. Po chvíli jsem se ale zadívala na silnici, po které jsem zrovna jela, a vůbec žádné nerovnosti na ní nebyly (tady hraje roli ta vedlejší věta, protože přese všechno se i tady najdou silnice, které jsou pregnantně řečeno poněkud o držku). Tak jsem zastavila, slezla a koukám, že jsem píchla zadní kolo. Rozladěně jsem se rozhodovala, jestli si to nechat spravit v obchůdku, kde jsem bicykl koupila, nebo na Fairu. Nakonec vyhrála první možnost a když prodavač viděl mou nedobrou náladu, libru mi slevil, což mě ale stejně nezbavuje podezření, že ty gumy nebyly v úplně nejlepší kondici. Ke společnostem jsem tedy došla pěšky a cestou jsem minula tak podivnou budovu, že jsem si nemohla nevzpomenout na to, že tady možná budu mít v listopadu první návštěvu, protože Tamara jede se školou na mrakodrapí podívanou do Londýna (koukej se stavit, nikdo mi neloupe mandarinky!).

Měla jsem dopředu celkem jasno, ke kterým společnostem se chci připojit, ale nakonec jsem se napsala na mnohem víc mailing listů, než jsem původně čekala. Na nedostatek výběru si skutečně nemohl nikdo stěžovat. Naše univerzita se honosí Vegetariánskou a veganskou společností, Společností masáží, nespočtem divadelních společností od opravdu velmi amatérských až po téměř profesionální, Společností Hula-hop, širokou plejádou národních spolků a v neposlední řadě klubem snad pro každý existující sport. Zjistila jsem, že pro studenty University of Cambridge tu jsou dokonce dvoje stáje, mezi kterými volíte podle úrovně vašeho ježdění. Ale můžeš si oddechnout, mami, nebudu tady chodit ke koňům. Tedy aspoň ne zatím ;-) Školní povinnosti dohromady s klarinetem a CUDT jsou až až. A co že je CUDT? No, řekněme, že část CDC. A co že je CDC? To je právě jedna ze společností, které jsem si našla už dopředu. První C je v obou případech celkem nepřekvapivě Cambridge. V první zkratce máme dokonce Cambridge University, což je začátek jména asi většiny místních klubů. V tomhle případě je to v pohodě, ale z nějakého důvodu písmenky cu začíná v angličtině nejedno sprosté slovo, takže někteří Britové mají místy potíže se nečervenat, když vám chtějí sdělit, ke které společnosti se zrovna připojili. A to klíčové D, to je prosím dance aneb Arančin návrat na parket. V neděli se v Parkside Gym konaly zkoušky do zkratkovitě již zmiňovaného DanceSport Teamu. Přišlo docela hodně lidí a nejen z tohoto důvodu to celé trvalo docela dlouho. Dostali jsme čísla, kterými jsme si ozdobili (nebo většinou spíš od někoho nechali odzdobit) záda a na jejichž zaznění jsme nervózně čekali, když se četlo, kdo postupuje do dalšího kola. Když jsme dopoledne posedávali na krajích tělocvičny a čekali, až to všechno začne, začala jsem se bavit s klukem, který seděl vedle. Jmenoval se Boris a pocházel z Černé hory (první člověk z Černé hory co znám!). Říkal, že tančil už než přišel do Cambridge, takže jsem očekávala, že bude patřit k těm lepším, ale ještě jsem v tu chvíli nevěděla, že z nově příchozích bude přinejmenším z kluků vlastně úplně nejlepší. Nejnejnejnejnejlepší. Když jsem ho viděla v prvním a druhém kole, byla bych si ukousla hlavu, abych s ním mohla tančit. Bohužel bylo ale celkem jasné, že náš výkonnostní rozdíl je příliš velký a že mu pohlaváři CUDT přidělí nějakou lepší partnerku, kterých tam byla spousta. Když jsme ale šli po druhém kole já, Boris, Xeňa a nějaký Polák, jehož jméno jsem zapomněla, na oběd, začal mi Černohoral připadat trochu povrchní a ve třetím kole, kde se šlo s latinou už víc do hloubky, si z mužské latiny mužné a mužské latiny poněkud přiteplené vybíral tu druhou, čímž se u mě nadobro srazil zpátky do oblasti běžných lidských stvoření. Po třetím kole zbyli jen ti, z nichž naprostá většina bude letos soutěžit za univerzitu (zbytek bude poslán do development teamu, ze kterého se ale za různých zvláštních okolností přeci jen dá ještě ten samý rok dostat do hlavního družstva), a začaly se vytvářet páry. Trenéři nás dávali do různých dvojic, natáčeli a vymýšleli, kdo ke komu by nejlíp seděl. Nemůžu říct, že bych byla zrovna nadšená. Ti, se kterými se mi tančilo dobře, byli zjevně příliš dobří, než aby mě s nimi dali dohromady, a se zbytkem jsem si moc nesedla. Jak tak o tom přemýšlím, měla jsem před těmi čtyřmi či kolika lety docela štěstí na partnera. Potřebuju někoho, kdo hodně vede, protože z roku formací jsem si neodnesla celkem žádné obecné znalosti mnoha figur, ale zato se myslím umím docela dobře a rychle přizpůsobovat. Z toho plyne, že když mě uvidíte tančit s někým s rozhodným vedením, budete nadšeni krásnými ladnými pohyby a skvělým souzněním, zato když budu tancovat třeba s mistrem světa, který si ale bude držet poněkud odstup a nedá mi všechno jasně najevo, budete si ťukat na čelo, že jsem kdy vkročila na parket. Tak doufám, že na těch videích není jen ta druhá varianta (bohužel ale vím, že v latině ano).

Dneska jsem si před supervizí konečně našla čas kouknout se na Velkou pardubickou. Nemám tady úplně nejrychlejší připojení a nejlepší obraz, ale stálo to za to. Orphee jsem to moc přála, ale o Zulejce přemýšlím smutně doteď. To by se nemělo stávat. Taky je mi trochu líto, že Váňa nedojel ani v první desítce. Stejně je to ale inspirativní osoba. Poprvé jsem si taky všimla, že žokej je vlastně titul, tedy že ne každý, kdo jezdí dostihy, je automaticky označován za žokeje. Nevíte náhodou někdo, čeho tedy musí člověk dosáhnout, aby se stal žokejem? Taky jsem si říkala, jak se asi koňům zaplétají ty ocasy. Nikdy jsem to nedělala ani neviděla a z představy, že bych půl hodiny stála koni za zadníma nohama a vyváděla mu něco s žíněmi, mi běhá mráz po zádech, i když nejbližší stáj je několik kilometrů daleko.

Ještě jednou se ale vrátím ke cambridgeským společnostem. Kromě těch celouniverzitních existuje taky spousta kolejních spolků. Ty naše se prezentovaly minulý týden ve stejné místnosti, kde nám jen několik málo hodin předtím zástupce policie prozradil, že nejčastějším zločinem v Cambridge je krádež kola. Nejdelší představení mělo JCR, což je zkratka odkazující dle kontextu celkem ke třem různým věcem. Buďto to může být místnost nad kolejním barem (odtud R - room) nebo obecně všichni pregraduální studenti (odtud J - junior) nebo několik lidí zastupujících právě zmíněné (odtud C - ...pořád přesně nevím, co má tohle být za slovo). JCR ve třetím významu se má mimo jiné starat o náš celkový blahobyt, z kteréhož ranku většinu nově příchozích zaujme hlavně to, že mají nárok na kondomy a těhotenské testy zadarmo (ale imatrikulační fotky si platíme, tss...). Jednou z částí představení JCR byl jakýsi napůl hraný příběh o nevhodném sexuálním chování. Na začátku bylo několik lidí, z nichž někteří měli v ruce balónky. Balónky byly různých barev, kdokoli ale držel alespoň jeden balónek, neměl už jiný, který by se s prvním neshodoval v barvě. Mary a Sam se seznámí v knihovně. Po půl roce krásných schůzek se spolu poprvé vyspí, ale je to všechno tak romantické a plynulé, že zapomenou použít kondom. Mary dostává od Sama dva žluté balónky, Sam žádné nepřijímá, jelikož Mary žádné neměla. Během předzkouškového stresu se ale Sam a Mary pohádají, rozejdou se, Sam se jde opít do baru, kde narazí na Sandru, která se z jakéhosi důvodu také potřebuje opít, vyspí se spolu a z opilosti zapomenou na vhodnou ochranu, takže Sam předá Sandře dva žluté balónky a sám si odnese dva fialové. Po zkouškách Mary a Sam zjistí, že udělali hroznou chybu, a Mary si odnáší nový fialový balónek. V opravdovém JCR příběhu se Sam, Mary a Sandra jmenovali jinak, ale už si to přesně nepamatuju. Vystupovalo tam taky o dost víc postav, které všechny skončily s pouťově rozjásanou různobarevnou sbírkou. Z fines představení si vybavuju už jen "..a POUŽIJÍ kondom, takže Anne nedostane HIV, ale Jack se prašivině neubrání. *výměna příslušných balónků*"

Blahopřeju všem, co dočetli až sem! (Ne, jestli jste automaticky skočili z prvního řádku eposu na poslední, tak se to nepočítá.) Původně jsem tenhle mail chtěla poslat už o víkendu, ale spadlo nám připojení, tak jsem se k tomu nedostala. Jako odměnu za čtenářskou výdrž přikládám fotku mého oblíbeného pouličního umělce. Fotila jsem ji na mobil, když jsem jela kolem na kole, takže kvalita nic moc, ale to nejdůležitější tam je! Mimochodem nechápu, jak to dělá, ale ten člověk i v tomhle uspořádání hraje docela pěkně :)

Nezmínila jsem ještě spoustu věcí, třeba svou krásnou novou tmavě zelenou platební kartu s černým koníkem, svou první místní večerní mši, první supervize, první veslování, československý pub crowl a mnoho dalšího, ale to budeme muset buďto vynechat nebo nechat na příště, pro tuhle chvíli si snad na nedostatek čtení opravdu nemůžete stěžovat a já musím jít konečně zase něco dělat.

Mějte se všichni krásně,

A*

P.S. A ještě jedna po imatrikulaci v naší kuchyňce.

P.P.S. Já jsem věděla, že radši ještě nemám psát, že skutečně budu v main dancesport team za Cambridge. Teď mi přišel mail "This year the standard of dancers who came to trials was incredibly high. Whilst that is really exciting for the team's future, it also meant that we couldn't have everyone progress through all of the rounds. Even for those who did make it through all the rounds, we have not been able to immediately partner everyone." aneb do Týmu až příští rok :((