Dopoledne se u mě někdo zastavil jen dvakrát. Jednou to byl jakýsi Ind, klasický hodnotitel s modrou stužkou, podruhé dva special judges. Pozorovala jsem dění kolem, seznámila se s nejbližšími soutěžícími a zjistila, že ten skvělý projekt na konci řady není Bělorusky, ale Bělorusa. Kdo ví, proč jsem ta pohlaví zaměnila. Byl to takový světlovlasý plachý hoch, který si nebyl úplně jistý svou angličtinou, a tak k němu (hlavně potom odpoledne) místy zašla mírně oplácaná překladatelka, aby mu trochu pomohla. Když přišla někdy na začátku, dali jsme se do řeči já, ona a výše zmiňovaný chlapec a už to tak nějak vyšlo, že to bylo rusky. Mezi mnou a Běloruskem má stoleček jakýsi kluk z Floridy, který nějak statisticky zkoumal, jestli jsou na olympiádách lepší ženy nebo muži (hádejte, co mu vyšlo). Tak tenhle Floriďan nás chvíli poslouchal a pak říká: „Tyjo, takže teď mluvíte rusky? Ty taky mluvíš rusky?“ Studentka, která zprostředkovávala domluvu s Američany, se na něj otočila a s nezastíraným pohrdáním v hlase povídá: „Jo. Jakýma jazykama mluvíš ty?“ Zdálo se, že Floriďan tu kyselost vůbec nezaznamenal, a vesele odpověděl: „Já? Já mluvím americky.“

Po obědě byla ale situace o dost jiná. Podle růžového seznamu ke mně mělo přijít osm porotců těsně za sebou. A taky že chodili. Po tom, co jsem jim povyprávěla o svých číslíčkách, každý vyplnil žlutou kartičku, kterou posléze odevzdal v HUBu, kde se všechny podobné kartičky sbíraly a vyhodnocovaly. Na pondělní sešlosti nám vysvětlili, že ISEF má na vyhodnocování poměrně promyšlený systém, který si dokáže poradit s tím, že někteří posuzovatelé dávají celkově všem nižší známky a někteří zas dávají všem hrozně vysoké. Ve tři hodiny a patnáct minut se všichni základní hodnotitelé odebrali na třičtvrtěhodinovou poradu, po které přišli znovu, ale tentokrát už nikdo ze soutěžících nevěděl, kdo kdy ke komu přijde. U mě se zastavili ještě asi tři nebo čtyři judges, což všichni znalí označovali za dobré znamení.

Jakmile skončilo posuzování, vyrazila jsem do Red Manga, kde se měli sejít finalisti, kteří byli zároveň přijati na MIT. Nebylo nás moc a celá ta akce ani netrvala moc dlouho, protože všichni ještě nějak něco měli – škoda. MIT zaměstnankyně nám všem zaplatila zmrzlinu, smoothie nebo zkrátka co jsme si vybrali a měla nás k různému představování a podobně. Taky nám rozdala MIT odznáčky a ujistila mě, že kdybych si chtěla MIT trochu urychlit a mít magisterský titul dřív než za šest let, tak by to šlo.

V půl šesté začaly od hotelu odjíždět první autobusy do Universal Studios, ale mně bylo jasné, že já dřív než v půl šesté určitě nepojedu. Byla jsem unavená z celého dne postávání u posteru, ze spěchání na MIT setkání a z teplotních rozdílů mezi překlimatizovaným vnitřkem a extrémně horkým venkem. Když jsem dorazila ke svému pokoji, zase mě zlobila karta, která mě nechtěla pustit dovnitř na první pokus. Teď se ale cukala nějak hodně a přinejmenším pět minut jsem ji nemohla přemluvit, aby nechala dveře úlevně cvaknout. Začala jsem v tašce hledat druhou pokojovou kartu, ale nemohla jsem ji rychle vyhrabat, tak jsem se vrátila k té původní a další milion let ji přemlouvala ke spolupráci. Když jsem konverzačně prohodila s nějakými poblíž bydlícími Asiatkami, že dnes už se do svého pokoje asi nedostanu, napadlo mě poprvé kromě posledního dvojčíslí místnosti, které už jsem přezkoumávala mockrát, zkontrolovat i první dvojčíslí. Bylo to tak – celou dobu jsem se pokoušela dostat do pokoje v desátém patře, ne v jedenáctém. Potichu jsem zmizela k výtahům, a když jsem vyřídila nejdůležitější emaily, vydala jsem se za ostatními do Universal Studios.

Tady už to nebudu protahovat – začala jsem v Krustylandu, netušíc o co jde, a málem jsem tam i skončila. Všichni v souvislosti s Universal Studios mluvili o různých atrakcích, klouzačkách a podobně. Krustyland vypadal nevinně a přesně v nějaké klouzačky jsem tam doufala. Místo toho se ale jednalo v podstatě o simulaci horské dráhy. Posadili nás do vozíčku, který uměl na poněkud vyšší úrovni zhruba to, co dělají sedadla ve 4D kině, a k tomu nám promítali, jak s tím vozíčkem jedeme v řece, potom padáme z vodopádu a tak dále a tak podobně. Myslím, že jsem to přežila jen díky tomu, že jsem zavřela a oči a celou dobu si představovala malou místnost, ve které jsme se ve skutečnosti nacházeli. Ve volbě dalšího programu jsem byla o poznání opatrnější. Šli jsme s Honzou a Vaškem na projížďku mezi kulisami, kde nám ukazovali, jak dělají ve filmu déšť, povodeň a podobně. Pak jsem se oddělila, vzala si free pop-corn a usnula skoro už v autobuse zpátky do Westinu.