Když jsem přišla na slavné setkání s novináři, naznala jsem, že jich tam skutečně není mnoho, ale to neznamenalo, že by se občas nepřišel někdo na něco zeptat. První byl kluk z Kataru, který o kus dál sám vystavoval projekt o recyklování cukrů na etanol. Když mě dovedl ke svému stanovišti, koukla jsem na to a povídám: „Ale to dělaj bakterie, ne?“ (Upřímně už si teď nejsem moc jistá, jestli to jsou bakterie nebo nějaká jednoduchá eukaryota, asi bych se měla stydět, ale ještě dlouho nezapomenu, jak jsme na GChD museli k těmhle metabolickým procesům umět všechny příslušné rovnice.) Soutěžící souhlasil, ale přesvědčoval mě, že hlavní přínos práce je, že to teď v Kataru dělají rychleji. Zvýší reakční teplotu a stejné množství etanolu, jako by měl jiný za tři dny, mají oni za 8 hodin. Moc mi to nesedělo a vrátila jsem se ke svému projektu. Za chvíli přišel drobný Číňan, co naproti mně představoval nové a lepší řešení kubických rovnic. Tohle je poměrně klasické téma; chápu, že desetiřádkové Cardanovy vzorce nikoho moc neberou, ale jak jsem tak na to koukala, nepřišlo mi, že by je kamarád Asiat skutečně obešel. Hned vedle něj někdo představoval Racionální příběh ?, což je spíš pohádka než výzkum. Na konci mojí řady jsem ale narazila na práci jedné tuším že Bělorusky a to mi docela spadla čelist. Část jejího projektu se taky odehrávala na poli řetězových zlomků, stejně jako u mě, část se vydávala do jiných zákoutí teorie čísel a algebry. Ani to nebudu podrobněji popisovat, bylo to celkem složité a zanechalo to ve mně jednoznačné: Kam já se na tohle hrabu! Jako poslední ke mně přišel takový malý tlustý pán, pozorně si četl všechno na mém stolečku, a já si zatím všimla jeho cedulky TEACHER. Zapředli jsme hovor, který ale nebyl zrovna jednoduchý vzhledem k pánově angličtině. Když jsem si na další z jeho cedulek přečetla „I speak Russian,“ odhodila jsem své xenofobní rádoby zásady a povídám: „Ja gavarju pa ruski.“ Když se ale mužík nadechoval, že teď konečně přesně vychrlí, co měl celou dobu na srdci, honem jsem dodala: „No plocho, plocho!“ Zbytek konverzace jsme vedli dvojjazyčně, a když už nás vyháněli ze sálu, ukončili jsme to dohodou, že se ještě sejdeme v příštích dnech.

Abych se dostala z haly, musela jsem si nechat dát novou opravňovací nálepku na počítač. V příslušné frontě jsem narazila na dvě rozesmáté Číňanky, které se mě ptaly, odkud pocházím, a když jsem řekla že z ČR, jedna z nich se rozvzpomněla na jakýsi dokument, který před pěti lety viděla, a jestli prý u nás máme tu kostnici. Přitakala jsem, ale hlavně jsem ji hleděla přesvědčit, že jich nemáme zas tolik a dnes už jsou to toliko historické památky, které již nově nevznikají. Kde vzala kostnici, chápu, ale když přispěchala s dalším postřehem, totiž že v Čechách jdou každé hodiny jinak, nechalo mě mé odhadování původu drbů na holičkách.

Cestou z CC jsem si dala malinové smoothie v Red Mango, kde jsme měli mít následující den MIT setkání. O něco výš na hlavní ulici jsem si nechala zabalit caprese panino a za chvíli už jsem si ho rozbalovala u bazénu. Prošla jsem si gramatickou část maturity z angličtiny a už byl čas nasednout do autobusu a jet na večerní program. Měli jsme zarezervován komplex budov kolem Nokia Clubu, což zahrnovalo Grammy Museum, nějaké restaurace, bowling a podobně. Kluci mě přesvědčili, že nejdřív půjdeme na jídlo, strávili jsme tam podle mě až moc času na to, kolik jiných zajímavějších možností se nám ten večer nabízelo. Po batátových hranolkách jsem se oddělila a vydala se do Grammy Musea. Byla před ním docela fronta, ale šla celkem rychle. Vyvezli nás výtahem asi do třetího patra, ze kterého jsme přes různé výstavky scházeli postupně zpátky, až jsme se ocitli opět na ulici. Bylo to moc pěkně udělané, hodně interaktivní, člověk si mohl do sluchátek pustit spousty nahrávek a u některých exponátů bych klidně vydržela i déle, ale přeci jen byla po všem celkem poptávka, a tak jsem nechtěla zdržovat. Z Grammy Musea jsem se přes obhlídku bowlingu dostala až k taneční party. Skvělé! Měli tam prima DJku, jediná škoda, že jsem nepřišla dřív. Nejlepší to bylo na podiu, kam ale vyhazovači pouštěli zbytečně omezený počet lidí, takže mi trvalo ne úplně příjemně dlouhou dobu se tam dostat, ale povedlo se. Od plesové afterparty jsem nikde nebyla, takže jsem si to teď hleděla pořádně užít, což šlo líp než třeba na té after už jen proto, že kolem nebylo čtyřicet lidí, kteří by mě znali a hleděli na mě zaujatě a s pamětí, ale přes sto lidí, kterým jsem byla v podstatě ukradená. V půl desáté ale DJka nekompromisně vypnula hudbu a poslali nás spát, protože další den mělo následovat velké a nejdůležitější Judging. To znamenalo, že pro stoprocentní tanec na podiu mi zbylo vlastně jen pár minut, ale i těch pár minut znamenalo nafotit pár selfie, dát někomu telefonní číslo, mnohokrát odpovědět, že z České republiky, a propotit si jen před pár hodinami koupenou Intel ISEF halenku. Šla jsem pěšky zpátky do Westinu, cítila se skvěle a neúspěšně se nutila napřít mysl k těm svým řetězovým zlomkům.