Když jsem o něco později vyjížděla výtahem do jedenáctého patra Westin Hotelu, všimla jsem si venkovního bazénu, který se zdál být určen hotelovým hostům. Zeptala jsem se na něj dole v recepci a bylo mi potvrzeno, že když vystoupím ve třetím patře a půjdu kousek do čtvrtého, bude bazén naprosto k mým službám. Převlékla jsem se do plavek a nemohla jsem se blažeností dočkat, až si odložím věci u lehátka. Ani se nepamatuju, kdy jsem byla naposled v bazénu, a to mluvím třeba i o Podolí. A tohle byl prosím venkovní bazén, bazén bez křičících dětí, bazén zalitý sluníčkem, bazén mezi mrakodrapy, bazén s průzračnou vodou, bazén, kam jsem si bez starostí o uloupení mohla vzít počítač – bazén snů. Udělala jsem pár temp, vrátila se spokojeně na souš a přemýšlela, jestli o tomhle pokladu povím svým dvěma kolegům, kteří na něj z výtahu ve své věži nevidí (Westin má čtyři věže – modrou, zelenou, žlutou a červenou), nebo jestli budu ošklivá a nechám si tohle pěkné místečko pro sebe. Než jsem se ale stihla rozmyslet, cvakla vrátka a hoši byli tu. Z učení fyziky tím pádem sešlo, protože já jsem bohužel ten trapný typ, co k soustředění na ne až zas tak extrémně zajímavé věci potřebuje ticho a klid, což se rozhodně neslučuje s nadšením kluka z malého českého městečka, který je prvně v životě v Kalifornii a hlavně přemýšlí, jak to celé nafotit tak, aby facebookoví kamarádi co nejvíc záviděli.

Večer jsme šli do CC na zahajovací ceremoniál, který byl pojat jak jinak než ve velkém a pompézním americkém stylu. Jako předskokan byl najat jakýsi umělec, který na velký černý papír maloval portréty slavných vědců. Zároveň se nad něj promítaly nápovědy naznačující, o kterého vědce by tentokrát mohlo jít. Než jsem přišla, tak už jich prý nakreslil několik, já viděla jen toho posledního. Podle nápověd bylo jasné, čí portrét zrovna tvoří, ale i když už toho bylo na papíře celkem hodně, nemohli jsme tu podobu nějak najít. Malíř držel napětí jak to jen šlo, když tu najednou otočil plátno o 180 stupňů a… Einstein byl na světě! Musím říct, že nic víc uchvacujícího už jsem ten večer neviděla. Po mnoha proslovech mnoha různých lidí na mnoho různých témat přišel dlouho očekávaný přehled účastnických států. Technici pokaždé promítli název země, kraťounké video, které v neděli na pin party natočili její zástupci, a dvě fotky krajiny či hlavního města. K tomu se zvedli jeden až tři lidé a běželi na pódium s tabulí, na které bylo opět z pin party nakresleno několik věcí nejlépe vystihujících danou zemi (my tam měli krtečka, lipový list, 68 s hokejkou a pivo). Stáli jsme v zadní řadě, a tak aby byla naše tabule lépe vidět, vylezla jsem Honzovi, už tak skoro dvoumetrovému, na ramena, a ještě jsem ji zvedla do výšky. Bohužel ale za nějakou chvíli přišel jakýsi hlídač a důrazně mi povídal, ať slezu dolů. Když oficiální část skončila, vyfotili jsme se ještě s rozjuchanými Brazilci (víc už dováděli snad jen Mexičani, křičící dokola „Mechiko! Mechiko! Ra! Ra! Ra!“) a nechali se autobusem odvézt zpět do hotelu, kde mě čekal milion mailů k vyřízení a v půlce z nich bylo napsáno „as soon as possible“. Ani jsem se pak nedivila, když jsem si našla na levém spánku první tři šedé vlasy, i když pořád doufám, že to byl jen špatný odlesk divného světla od nepřesně vybarvené hnědé.