Arančin blok
O BLOKU

2017
2016
2015
2014
2012

rss
Za Wolframem na východní pobřeží 18.7.2016

Tentokrát mi letní akce nevyšly úplně podle mých představ. Do Caltechu jsem se nakonec ani nepřihlásila, v Los Angeles mě nevybrali na svou školu logiky a z Kanady jsem taky dostala zápornou odpověď, mohouc se utěšovat jen tím, že Weizmannův ústav a jeden vzdělávací program v Oxfordu mě ze své soutěže vyřadili až v nejposlednějším kole. Část problému vidím ve své nechuti otravovat stále tytéž lidi (přesněji řečeno doktora Zsáka) s prosbami o další a další doporučení, která nejednou vyústila v to, že jsem zkrátka poprosila nějakého jiného, ale – co si budeme povídat – méně relevantního člověka. Abych se obdobných konců příští rok vyvarovala, vytvořila jsem si už teď předběžný seznam věcí, pro které budu potřebovat nějaké dobrozdání, a mám v plánu všechno vyřídit v jednom jediném lednovém emailu a usnadnit nám všem život. Je téměř symbolické, že program, který mi nakonec vyšel, doporučení jako součást svého přijímacího řízení neměl.

Nemůžu říct, že když mě na Wolfram Summer School, která se měla konat v díře u Bostonu, přijali, skákala jsem zrovna radostí do vzduchu. Neomylně se překrývala jak s ostravskými klarinetovými kurzy, kam už mnoho let pravidelně jezdím procvičovat nejen staccato a dechovou výdrž, ale taky polštinu a znalost místních lokálů, tak s jednou tradiční akcí v Segedýnu. Krom toho to skutečně po Caltechu, Los Angeles, Kanadě a Izraeli byla až ta pátá volba. Pátá, nicméně až na ty mrzuté překryvy stále skvělá, takže jsem si ve své koleji požádala o příslušný grant a v pondělí 20.6. ráno jsem se z Letiště Václava Havla vypravila na západ. To jsem sice měla udělat už v neděli, ale nemohla jsem si nechat ujít závěrečný koncert sborového studia Zvoneček, ve kterém jsem strávila dlouhých 11 let, a tak jsem si vydyndala pozdější přílet do USA. Zvoneček tímto koncertem v Rudolfinu oslavil své dvacetileté výročí a intermezza v podobě předčítání vyprávění z nejrůznějších zájezdů a vyhlašování soutěží ve mně vyvolala spoustu vzpomínek i pocitů.

Když jsem po krátkém příjemném letu vystoupila ve Frankfurtu, koukla jsem na svoje hezky dopředu vytištěné palubní vstupenky a zamířila k bráně Z60, u které jsem našla zásuvku, k níž jsem si radostně přisedla a sledovala, jak se fronta k nástupu do letadla pomalu tvoří a zase opadá. Zdálo se mi, že to celé probíhá o kapku později, než jsem čekala, ale takových kapek, ba louží, už člověk zažil víc než zdrávo, a tak jsem v klidu vyťukávala povídání O F a chystala se jako vždy nalodit jako poslední. V příslušnou chvíli jsem si sbalila věci, došla ke čtečce letenkových kódů, přiložila k němu tu svoji a… On mě nepustil dál. Zmateně jsem se rozhlédla, přiběhla ke mně nějaká letuška a povídá: „Ale tohle je let do Orlanda, váš let do Bostonu už jste pravděpodobně zmeškala.“

„Můžete mi říct, z jaké byl brány?“ vypadla ze mě souvislá věta, i když celou mou mysl zaplňovala velká bublina „WTF?!“

„Z56. Zkuste běžet.“

Drapla jsem svůj příruční kufřík, vzpomněla na Járu Cimrmana a sprintovala širokou chodbou myslíc na to, že už tak letím o den později.

„Je nám líto, ale jdete pozdě.“ No jasný – a oni udělali všechno proto, aby se to nestalo. Třeba mě poslali ke správné bráně nebo když zjistili, že mě nemají, tak mě zahlásili rozhlasem. Příště si do těch uší klidně něco pustím, protože poslouchat hlášení zjevně stejně nemá smysl.

„Ale zatím se tady prosím posaďte, letadlo má možná technickou závadu a může se stát, že si stejně budou všichni muset přestoupit do jiného.“ A jak letuška řekla, tak se taky stalo, takže nakonec jsem letěla přesně tím spojem, kterým jsem letět měla, jen byl o čtyři hodiny zpožděný, protože jak všichni cestující, tak jejich zavazadla, se museli přesunout do jiného stroje.

Z bostonského letiště bych se za jiných okolností přesunula do místa konání letní školy autobusem, ale protože už jsem nechtěla ztrácet ani minutu, vzala jsem si taxíka. Vystoupila jsem v kampusu Bentley University a snažila se spojit s organizátorkou Alison, která by mi dala klíče od pokoje a řekla co a jak. Stála jsem se zavazadly před ubytovnou a ťukala do telefonu, když přišla starší krátkovlasá paní, která, jak se ukázalo, byla také jednou z účastnic. Snažila se mi pomoct sehnat Alison a když v jednu chvíli přijel na parkoviště před námi velký černý vůz, zvolala nadšeně: „Áá, to bude ona!“

„Nojo, já jsem se rozhlížela po lidech, co přijdou pěšky, ale zapomněla jsem, že jsem v Americe,“ prohodila jsem.

„Ale ono to pěšky seshora může být možná i deset minut,“ podotkla moje společnice vážně, „jestli ti chce rychle pomoct, tak je jasný, že přijede autem.“

Letní škola, která pro mě v tuhle chvíli začínala, byla pořádána společností Wolfram Research, kterou v roce 1987 založil Stephen Wolfram. Jejím v tuhle chvíli patrně nejznámějším výrobkem je Wolfram|Alpha, což je taková směsice Wikipedie a Googlu, navíc obdařená mozkem. Nejeden student dnes používá Wolfram|Alphu k ověřování svých domácích úkolů z matematiky, ale pokud budete chtít zjistit, kolik korun je sto šekelů a kde se s nimi platí, popřípadě jaký je časový rozdíl mezi Prahou a Bostonem, neváhejte se obrátit tamtéž. Ještě nedávno ale Wolfram|Alphu v oblíbenosti jistě předčila Mathematica – program běžící na Wolfram jazyku, tolik oslavovaném programovacímu jazyku vymyšleném právě tím Stephenem, jehož příjmení už se mi nechce opakovat. Stephen je obecně považován za génia a musím říct, že po třech týdnech strávených v jeho blízkosti skutečně obdivuji hloubku a šířku jeho znalostí a dovedností. Když jsem si přečetla začátek „jeho“ knihy A New Kind of Science, se kterou mu tolik pomohlo tolik lidí, že k ní má navzdory nápisu na obálce vztah autorský jen napůl, obávala jsem se, že bude tak namyšlený, že se to s ním nebude dát vydržet, ale jeho slušnost a zdvořilost, kterou má patrně zakořeněnou z britské výchovy, je natolik silná, že přetluče všechnu sebestřednost.

V prvních dnech školy měli postupně ve skupinkách po deseti všichni se Stephenem oběd či večeři, při které se představili, řekli, co studují, případně kde pracují, a co je zajímá. Stephen následně každému vymyslel projekt, jehož zadání mu vysvětlil během pozdějšího osobního setkání a kterým se dotyčný po další necelé tři týdny zabýval pod vedením jednoho z přítomných mentorů. Účastníci školy byli lidé nejen z nejrůznějších částí světa, ale také odlišného stáří a se vzděláním v rozdílných oborech, což vytvářelo zajímavou mozaiku. společný snímek na schodech

Poslední veřejně dostupnou verzí Mathematicy je Mathematica 10 (přesněji 10.4), ale Wolfram Research nikdy nespí a má již téměř hotovou verzi 11 – natolik téměř, že jsme její neoficiální vydání všichni dostali a jedna její novinka inspirovala Stephena při vymýšlení mého projektu. Hned po příjezdu taky všichni museli podepsat papír, že nikomu vnějšímu neprozradí nic o vylepšeních, která se v jedenáctce vyskytují. Ovšem na některé, co přijeli o den později, si Alison vzpomněla až se značným zpožděním…

„Mohla bys prosím zaskočit ke mně do kanceláře podepsat prohlášení, že nebudeš nic říkat o Mathematice 11?“

„Počkat… Ale že ji mám v počítači, to říkat můžu?“

„Jo jasně, jenom žádné podrobnosti o tom, čím je nová atd.“

„Uf, tak to je dobře, protože že ji mám už jsem někomu řekla.“

„Čéče ty jsi teda upřímná…“

Jedním z úkolů, který jsem si pro tyhle tři týdny udělila, bylo vybrat si a snad i koupit nový počítač. Trochu jsem doufala, že to zvládnu během třídenní návštěvy Čech, kterou jsem vklínila mezi Anglii a Massachusetts, a pro Wolframa už budu moci programovat na rychle a hladce běžícím laptopu, ale bylo toho tolik moc, že jsem se nakonec uchlácholila myšlenkou, že v USA stejně bývá elektronika levnější. Už od prvního večera jsem pokračovala v průzkumu započatém již v Cambridge, který spočíval krom prohledávání internetu taky v dotazování se všech okolo, co mají za počítač oni a jak jsou s ním spokojeni. Vítězný ZenBook nakonec vyšel z ringu elegantně za sebe odhazuje ohryzek jablka zhruba ve chvíli, kdy jsem celé téma probírala s jedním Mexičanem.

„Nojo, já už jsem si ho chtěla koupit teď a tady, ale budou oni mít nějaký s českou klávesnicí?“ napadlo mě najednou.

„Hned ti to zjistím!“ ujistil mě Juan Carlos a vytočil číslo ASUSu. „Dobrý den,“ promluvil o pár vteřin později do telefonu silným španělským přízvukem, „přebývám nyní v USA, ale rád bych si pořídil laptop s českou klávesnicí, bylo by to možné prosím?“ Nebylo. Tak jsem si ho koupila po návratu do Prahy.

Wolfram Summer School v sobě zahrnovala tři podprogramy nazvané Science, Educational Innovation a Technology. Já jsem byla v prvním jmenovaném a třeba Juan Carlos ve druhém, ale uvedené dělení mi přišlo lehce nadbytečné. Na (nepovinné) přednášky jsme stejně chodili všichni dohromady a často si dva projekty v Science byly vzdálenější než v průměru celé ty sekce od sebe. V Science byla taky moje maďarská spolubydlící Réka, se kterou jsem se na to, jak krátkou dobu jsme spolu strávily, poměrně hodně sblížila. Réka vystudovala v Londýně přírodní vědy a na podzim nastupuje do magisterského programu v Oxfordu. Vlastně přírodní vědy studovat nechtěla, chtěla studovat matematiku, ale rozmyslela si to moc pozdě a už ji nenechali změnit obor. Během svého úvodního setkání řekla Stephenovi, že z matiky zná jen její aplikovanou složku a teď by si ráda vyzkoušela něco čistšího, a tak dostala projekt, který měl za využití algebraických struktur vytvořit software pro kontrolu gramatické správnosti anglických vět. I když měla Réka stejně jako všichni přiděleného mentora, často jsem to byla spíš já, kdo byl po ruce, když nerozumněla některému algebraickému konceptu, a já jsem zas byla ráda, když jsem mohla svou spolubydlící, v Mathematice mnohem zkušenější, prosit o spravení mých programů. Nakonec jsme se od sebe často několik dní v kuse nevzdálily na víc než pár metrů a krom toho, že jsme si vymyslely třetí, nejzábavnější projekt, jsme se spolu taky první sobotu vydaly do Bostonu a druhou do New Yorku. s Rékou na Empire State Building

Po bostonské zkušenosti, kdy nás na prohlídku města bylo zoufale moc než aby mohla být příjemná, jsem trvala na tom, že do NY nepojedeme ve víc než čtyřech. Promluvila jsem s několika našimi oblíbenými spoluúčastníky a nakonec jsme vyrazili ve třech – k nám s Rékou se připojil ještě Ind Karan, který, jak se vtipně ukázalo, chodí do školy s Ethanem, se kterým jsem před čtyřmi lety strávila kus léta ve Stanfordu. Potíž byla, že Wolframovy projekty nám nenechávaly mnoho volného času, a tak jsme v pátek téměř do půlnoci pracovali (no… hlavně Réka) a lehce po jedné jsme vyrazili Uberem do Bostonu, odkud nám měl ve 2:15 jet Megabus. Měl. Ale dorazil s více než hodinovým zpožděním, takže jsme nakonec v Manhattanu místo v půl sedmé vystupovali až po osmé. Dopotáceli jsme do první přijatelné kavárny, která nám svou výtečnou (!) snídaní poskytla krásné přivítání. Réka si na záchodě vyčistila zuby, já si strčila do očí čočky a už jsme si to štrádovali k Empire State Building. Pečlivě jsme dopředu prozkoumali předpověď počasí, která hlásila na ráno 20°, v poledne 24° a k večeru dokonce 28°. Dlouhé kalhoty a tenisky jsem tedy hned vyloučila, ale přemýšlela jsem, jak to udělat, když bylo zřejmé, že v nočních busech bude zima. Nakonec jsem si vzala šaty, mikinu a tlusté silonky s tím, že poslední dvoje jmenované zkrátka ráno strčím do kabelky. Pochodovat celý předlouhý den v lodičkách se mi taky nechtělo, takže vyhrály sandály. Sandály a tmavě červené punčocháče. No ale co, v busu si na pařížské přehlídkové molo hrát nemusíme. Megabus ale nebyl jen studený, byl nelidsky podchlazený, takže když jsme ráno vystoupili do stínu mrakodrapů vpouštějících do ulic přímý sluneční svit jen pár hodin kolem poledne, rozhodla jsem se ještě do Empire State Building dojít ve své noční verzi. Karan

Brzká zteč jednoho z nejslavnějších mrakodrapů se vyplatila – i když jsme neměli lístky koupené dopředu, všechny fronty a bezpečnostní prohlídky šly celkem rychle. Posouvali jsme se z patra do patra a z chodby do chodby, když tu najednou slyším všude okolo sebe češtinu. Jako vždycky, myslela jsem si, prohlížela si velkou skupinu turistů a vzpomínala, jak jsme s rodiči před deseti lety v Údolí smrti narazili na jedny jediné další odvážlivce, kteří se vydali vstříc úmornému vedru. České odvážlivce. O pár pater výš jsem za sebou při čekání na průchod turniketem zaslechla: „Příšerný – no neuvěřitelný – fakt děsný tyjo…“ Ohlédla jsem se a spatřila dvě Češky, jak si mě znechuceně měří od hlavy až k patě. Hlavně k patě. Hodnoceno zpětně, správná odpověď by bývala byla: „Promiňte, ale první si dobarvěte ty odrosty a pak něco říkejte,“ ale na podrobnější průzkum dotyčných dam jsem se zmohla až později, takže ze mě v tu chvíli vypadlo jen: „Víte, on občas někdo třeba umí česky.“ Wall Street

I když se mi v New Yorku na jeden den líbilo, jiskra úplně nepřeskočila, a nadále se domnívám, že kdybych si měla v USA vybírat, kde bydlet, volba by padla na San Francisco. Ale nejradši zůstat v Evropě. Mé předchozí návštěvy Ameriky ve mně vždy vyvolaly silný pocit náležení do Evropy, ale po dvouleté anglické zkušenosti se tento letos téměř nedostavil. Bude to zajisté i tím, že jak již bylo řečeno, Wolfram Summer School byla mezinárodní spíše než americká, a taky už jsem různé kulturní rozdíly více předvídala, ale stejně se nemohu zbavit dojmu, že po studené a škrobené Anglii se mi Massachusetts a New York zdály mile lidské, byť jsem dřív kolikrát kritizovala (a asi ještě budu), že to Američané s přátelskostí nemyslí upřímně.

Dva dny po naší návštěvě New Yorku slavily USA den nezávislosti. Nejeden účastník letní školy se vypravil do Bostonu sledovat ohňostroje, zatímco já a Réka jsme seděly na lavičkách v Bentley University a snažily se přinejmenším předstírat práci na projektech. Když se ale po setmění začaly ozývat typické rány a my zjistily, že přes všudypřítomné borovice nic nevidíme, vstaly jsme od počítačů a vydaly se hledat lepší výhled. Stromy nicméně stínily všude, takže nezbylo než na jeden naopak vylézt – v sukni už jsem to dělala mockrát, ale v lodičkách poprvé. No ale když jde o ohňostroj… Vzduch voněl a člověk nemohl nevzpomenout, jak hluboce ironické byly Johnsonovy a Farageovy výkřiky, že 23. červen vstoupí do dějin jako britský den nezávislosti.

Ke konci letní školy už téměř ustaly přednášky a všichni jen dodělávali své projekty. Já jsem vytvořila několik hezkých vizualizací, přišla jsem s pár dílčími výsledky, ale žádná převratná věc z toho nevznikla. Nebyla jsem spokojena s vlastním pracovním nasazením, obzvlášť v porovnání s Réčiným, které by odpovídalo mým standartům za jiných okolností, ale zjevně ne ve chvíli, kdy jsem mezi zkouškami a letní školou neměla nejen kvůli hraní na kolejním koncertě a jednom May Ballu prakticky žádné volno. Mně samotné sice Wolfram Summer School přinesla docela hodně, ale ráda bych taky viděla, že to organizátorům vrátím pečlivě zpracovaným projektem. Jednou se za námi s Rékou Stephen stavil, když jsme výjimečně neťukaly do počítačů venku, ale v jedné z podchlazených místností, a v téměř dvouhodinovém povídání, ve které se to vyvinulo (ten člověk je opravdu neuvěřitelně ukecanej), mimo jiné označil právě probíhající akci za filantropickou, což bylo – Stephene, dovol – lehce směšné. Nejen že je letní škola skvělou propagací Mathematicy, koupi jejíž drahé licence pak budou účastníci požadovat od svých institucí, a Stephenových myšlenek, které dnes akademická obec často s mávnutím ruky přezírá, ale do kampusu na několik dní přijeli také dva členové náborového oddělení Wolframovy společnosti. K filantropii jsme se dostali přes matematický projekt, který Wolfram Research rozjel a o kterém s poukazem na nevýdělečnost a neužitečnost Stephen pochybuje. Několikrát mi přišla na mysl jistá podobnost mezi Wolframem a Babišem – úspěšný firemní ředitel, který s obchodnickou myslí dělá i věci neobchodnické. Stephen popisoval, jak vyjednával s různými matematiky o podobě zmíněného projektu a jak ho vytáčel akademický přístup vyžadující vytvoření komise na vytvoření komise. Probírali také to, zda bude projekt pojmut jako záležitost dostupná laikům, či zda bude vytvořen v přísném matematickém jazyce.

„A byl tam taky tenhle chlapík, který se snažil prosadit, abychom to udělali v jazyce flexiformálním. Ach bože, to je cítit na kilometry daleko, jak se jen snaží zavděčit všem v grantových komisích. Flexiformální! Jaký nesmysl! Co si pod tím vůbec představuje? Já ho mám obyčejně docela rád – jako člověka – ale tohle se nedalo vydržet. A pak si říkám – takového času s tím ztratím, handrkovat se se všemi těmi nejednotnými matematiky, s panem Flexiformálním...“

Posledním podstatným dnem byl čtvrtek a i když většina lidí zůstávala ještě na závěrečný večírek a odjížděla v pátek, já jsem si zase musela vymyslet něco svého a sbalila jsem si saky paky už ve čtvrtek večer. Po brzkém obědě jsme všichni v dvouminutových prezentacích shrnuli, co jsme ty necelé tři týdny dělali, po čemž následovala několikahodinová poster session – přesně tolikahodinová, aby Stephen stihl všechny obejít a se všemi promluvit. Při dvouminutových představovačkách mě zaujalo, že (snad až na jednu výjimku) všichni mluvili skutečně pěkně. Vzpomínala jsem na různé evropské obdoby, ve kterých bývá dobrá třetina projevů přinejmenším lehce rozpačitá. Jedna slečna analyzovala data ze dvou přístrojků, kteé na sobě dva roky nosil samotný Wolfram, hodně lidí se věnovalo rozmanitým formám machine learning a jedna z prací mi připomněla povídku Roalda Dahla, ve které neúspěšný spisovatel postaví stroj na psaní povídek, a posléze i románů, jehož díla se nakonec prodávají výrazně lépe než spisovatelova. Byl to tuším můj mentor Eric, kdo mi říkal, že již byl zfilmován první počítačem vytvořený scénář.

Upozornila jsem příslušné lidi, že mi už v půl deváté letí letadlo, čímž jsem dosáhla toho, že ke mně Stephen na poster session zamířil jako k první. Pravil, že bych měla svoje výsledky publikovat, ale to zjevně řekl každému druhému a já se obávám, že i když v minulosti vzešly z Wolfram Summer School různé články, mých pár nástřelů by potřebovalo ještě hodně práce, než by z toho něco opravdu zajímavého bylo. Celkově se mi spíš zdálo, že se Stephen snažil využít setkání s matematičkou k rozšiřování svojí představy o tom, kudy by se nyní měla matematika ubírat. Zadal mi projekt tomu odpovídající a zjevně mě chtěl naladit a nadchnout, abych s jeho přístupem pokračovala. Když Stephen odešel, koupila jsem od jednoho Maďara všechny jeho forinty, jednoho Američana jsem ukecala, aby mě hodil na letiště, skočila jsem s Rékou na rychlou brzkou večeři a po nepřirozeně krátké noci a přestupu v Mnichově jsem vystupovala už zase v Evropě, tentokrát v mojí milé Budapešti. Ještě, že jsem s Rékou rozhýbala svou zakrnělou maďarštinu. Köszönöm, drága, köszönöm!