Arančin blok
O BLOKU

2017
2016
2015
2014
2012

rss
O F 20.6.2016

Kdybych měla říct, kdo je v tuhle chvíli v koleji můj nejlepší kamarád, tak asi F. Stejně jako já studuje matiku a jednoho dne by si chtěl najít místo ve vědě. F sice není můj stálý supervizní partner (supervize jsou taková naše cambridgeská cvičení, ale na jednoho cvičícího jsou jen dva studenti), ale teď v posledním trimestru jsme spolu z nějakých organizačních důvodů měli mít metody. Doktor Ashton, který je má na starosti, je žádanou zaneprázdněnou osobou, a v malém městečku má několik kanceláří na několika různých místech. Když jsme s F už nějakou tu chvíli marně čekali před pracovnou, v níž jsme se nemohli nikoho doklepat, začali jsme pochybovat, zda není chyba na naší straně a nemáme být ve skutečnosti někde úplně jinde. Já jsem s sebou ale bohužel neměla telefon a F ho měl vybitý, takže nám nakonec nezbylo než odchytit na chodbě náhodnou kolemjdoucí a poprosit ji, aby nám půjčila svůj. Naše nejhorší obava, totiž že jsme si spletli místo a dostaneme vynadáno, se nepotvrdila, ale skutečnost nebyla o moc lepší – doktor Ashton supervizi na poslední chvíli zrušil, což nás rozladilo hlavně proto, že jsme se za ním táhli až do Homertonu, koleje, kterou v odlehlosti předčí už jen Girton postavený jednoduše ve vedlejší vesnici (když v roce 1869 jako dívčí kolej vznikal, nesměly studentky přebývat v samotné Cambridge).

„Nemáš náhodou dvojkolo?“ ptal se rozmrzele F, který na rozdíl ode mě dorazil do Homertonu pěšky.

„Ne, ale můžeme jet na mém oba,“ navrhla jsem, co jsem již mnohokrát viděla, ale sama zatím nezkoušela.

„Co?“

„No můžeš jet na nosiči.“

To už jsme došli k mému zaparkovanému kolu a já čekala, že F asi odmítne a vydá se zpět zase pěšky, ale frustrace ze zrušené supervize byla zjevně příliš velká.

„Hmm, jak to teda uděláme?“ ptal se F spíš sám sebe a pomalu si sedal na nosič, zatímco já jsem s mírně adrenalinovým pocitem kladla nohu na šlapku. Před Homertonem je naštěstí parkoviště, na kterém jsme si mohli jízdu vyzkoušet nanečisto. Bylo to o něco namáhavější, než jsem čekala, a i když pohyb přímo vpřed byl v pohodě, se zatáčkami jsem se prala. Ale nevadí, říkala jsem si, z Homertonu do Peterhousu je to v podstatě jen rovně. Dovedla jsem kolo k silnici, kde F navrhl, že se prohodíme – on bude šlapat a já pojedu na nosiči. Proč ne, myslela jsem si, i když co se týče výšky a váhy, jsme na tom dost podobně, takže pro mou vedoucí roli hrála znalost vlastního bicyklu. Byla jsem ale ráda, že to zažiju i z druhé strany.

„Nezkusíš si to taky první na tom parkovišti?“ tázala jsem se, ale F už se nechtěl zdržovat a vyjeli jsme rovnou na silnici. Dalo mu práci už jenom se rozjet, ale to mně taky. Je překvapivé, jak člověka překvapí, o kolik větší hybnost celá ta soustava v tomhle uspořádání má. Na prvních světlech měl F nějaké kecy na moje brzdy, ale jestliže zkoušel brzdit tou přední, tak já jsem jen ráda, že moc nefunguje. Jak je Cambridge rovná, tak mezi Peterhousem a Homertonem je malinký kopeček. Na něm to F vzdal, že už to dojde pěšky. Říkal to dost zadýchaně a já navrhovala, že se zas prohodíme a chvíli budu šlapat já, ale už to uzavřel a povídal, že se uvidíme v koleji.

V únoru jsem u sebe pořádala Loser Party, která měla zakončit takové horší období v mém životě. Byla to akce jako vždycky, totiž zahrnující mě a šest kluků. To je tak, když člověk studuje matiku. Ne že bych nechtěla pozvat žádné holky, ale Lucka někde zrovna prolézala jeskyně, Jitka se věnovala návštěvě a žádná jiná se mi neozvala. F dorazil i se svým kamarádem Elliem, se kterým mě seznámil na večírku u maďarského matematika Bollobáse. Byl to právě Ellie, kdo pronesl očekávanou otázku, totiž, co je vlastně tak špatně, že pořádám tuhle akci. Ve své pečlivosti jsem vytáhla seznam připravený k přesnému zodpovězení této otázky. Když jsem zahájila odpověď výčtem věcí, na které mě nevzali, F se mi navenek kousavě, ale ve skutečnosti dobrotivě smál a dodával: „Já se ani na tolik věcí nehlásím, tak mě nemůžou odmítnout!“ Ale to se mu to směje, když je sám scholar, tedy člověk, jemuž se podařilo získat first (čti: má prospěchové stipendium).

F má ve zvyku učit se v kolejní knihovně a když jsem letos v posledním trimestru začala říkat, že se asi se svým učením přesunu do knihovny v Matematickém středisku, stěžoval si, že se nebude mít s kým radit o problémech, na kterých se zasekne. Tak jsem nakonec většinou taky zůstávala u nás, i když knihovna se skleněným stropem je pro květnovou práci vyloženě nevhodná. Když už ten architekt myslel na krásu denního světla, mohl nám taky postavit nějaká otevíratelná okna.

V naší nové Whittle Building se nachází i fitko, které jsem v právě uběhlém trimestru docela využívala. Ono je sice mnohem hezčí jít si zaběhat k řece, ale když nechci běhat po asfaltu, tak mi nějaký čas vezme už jen dojet někam k trávě, krom toho někdy prší zrovna v mé vyvolené chvilce, takže fitko je povšechně lenivě příjemná volba. Když se mi zadaří být v něm sama, ráda si do repráků pouštím namluvené poslední číslo Respektu. Potřebuju k tomu ovšem svůj telefon, se kterým ale jinak nerada přebývám, protože mě vyrušuje z práce. Vymyslela jsem si tedy systém, ve kterém si mobil přes den nechávám schovaný ve své přihrádce na poštu a o půlnoci si ho cestou z knihovny vyzvednu. Když si F tohoto mého počínání všiml, samozřejmě jej kritizoval.

„Ty si jen tak necháváš mobil v přihrádce na poštu? Jen počkej, až ti ho jednou někdo ukradne!“

„Ale prosím tě, vždyť vůbec není vidět, musel bys vědět, že tam je, a jít přímo po něm, kdybys ho chtěl ukrást. Navíc to není žádný světoborný iPhone, kdo by o tuhle mou věcičku měl vůbec zájem.“

Když jsme se s F zase jednoho večera vraceli z knihovny, sáhla jsem bezmyšlenkovitě do své přihrádky a… Nic tam nebylo. Skrčila jsem se, pořádně ji prohlédla, ale skutečně byla prázdná.

„Počkat…“ začala jsem mumlat.

„Co?“ ptal se F, který už sahal po klice vchodových dveří.

„Můj telefon…“

„Co? Nemáš ho v poště?“

„Ne…“ odpovídala jsem a prohledávala svou tašku. „Tys mi ho sebral!“ probodla jsem F přísným pohledem.

„Co? Jasně že ne.“

„No jasně! To víš žejo! Sebral! Dělej, vrať mi ho!“

„Ne, vážně jsem ti ho nevzal. Jsi si jistá, žes ho tam opravdu měla?“

„Já…“ horečně jsem přemýšlela, co jsem ten den dělala. „Jo, jsem. Určitě tady byl ještě před večeří a určitě jsem ho pak nechávala tady.“

„Jááá jsem ti to říkal,“ kroutil hlavou F. Znovu a znovu jsem prohledávala svou tašku i přihrádku na poštu, pak jsem si párkrát praštila do dřevěného obložení naší vrátnice a uzavřela jsem, že to je holt život -- vzala jsem na sebe vědomě riziko nechávání cenného předmětu v lehce dostupném prostoru a tady to mám.

„Jak vypadal? Nedalas ho třeba omylem o jednu přihrádku vedle?“ ptal se F a prohlížel naše poštovní zařízení.

„Červenej, ale v černém obalu…“ popisovala jsem netečně.

„Třeba tenhle?“ zeptal se F, sáhl do svojí přihrádky a jak mi telefon podával, rozlil se mu po tváři spokojený úsměv.

„Nic ses nenaučila!“ rozhazoval rukama, když jsem příští půlnoci opět vytahovala svou čínskou krabičku z poštovní přihrádky.

„Jo, naučila – že bych si měla do pokoje pořídit mechanickej budík.“

F mě možná neodnaučil nechávat si mobil ve vrátnici, zato já ho odnaučila pít v jídelně kávu z jednorázových kelímků a přiměla ho brát si místo nich porcelánové hrnky. Zabralo mi to sice pár obědů upozorňování a káravých pohledů, ale co bych neudělala pro životní prostředí. F pije kafe skoro pořád, už mu ten kofeinový efekt snad ani nemůže fungovat. Pravděpodobně je už v převrácené fázi, kdy bez kofeinu vůbec nenastartuje. Je vtipné, jak moc je na F vidět, pokud zrovna vstal z postele. Unavené oči za skly brýlí mžourají na svět tak bezelstně, až by mu člověk dal korunu. Jeden by v tu chvíli vůbec neřekl, že F je král sarkasmu, který popadaje se smíchy za břicho označí mou kandidaturu na webmastera Biologické společnosti jako vrchol zoufalství (to my takhle mezi námi matematiky, omlouvám se všem přítomným přírodovědcům).

I když je scholar a učí se skutečně poctivě, najde si F čas i na kapitánování kolejního pingpongového mužstva. Vlastně ani nevím, kde máme nějaké stoly, budu se ho muset zeptat a vyzvat ho na souboj. Je to jedna z mála činností, za které si F může nárokovat pokojové body (v Peterhousu máme takový složitý systém přidělování ubytování…), ale v zimě mi po mých mnohých prosbách trochu pomohl s Alternativním Prospectem, webem vytvářeným studentskou unií, takže za ten by taky mohl něco dostat. Lehce jsme si nastínili, že možná budeme oba příští rok bydlet v části koleje označované jako schodiště M, která byla i letos hodně matematická – byla tam Číňanka Jiayi, která teď poputuje do Londýna na LSE, flétnista Stephen, můj kolejní otec Adrito i fialovovlasá Ellie.

F, který je v téhle chvíli na letní stáži ve firmě Dyson, má se svým krásným prospěchem celkem jasnou cestu do čtvrťáku, do kterého doufám vydržím s ním, ať už zůstane mým nej kolejním kámošem, nebo ho příští rok zas vystřídá nějaká česká duše.

Jo, a je to muslim.