Arančin blok
O BLOKU

2017
2016
2015
2014
2012

rss
Ve stopách Robina Hooda 17.3.2016

Každý prosinec a březen vysílá Peterhouse (moje kolej) skupinku pregraduálních studentů na výlet po středních školách, kde mají za úkol povídat o Cambridge, potažmo Oxbridge a životě na univerzitě vůbec. Nebyl to jen jeden důvod, ale spíš spojení několika, proč jsem se rozhodla zúčastnit se posledního z nich. Za prvé za to dostanu tři pokojové body (které chci sbírat, abych si příští rok mohla vybrat bydlení dle svého gusta – čím víc bodů, tím méně studentů si vybírá pokoj před vámi), za druhé jsem si říkala, že by bylo hloupé studovat čtyři roky v Anglii a vidět za tu dobu jenom to jedno malé městečko, a za třetí taky trochu kopu za Českou republiku. Viděla jsem nedávno meme vytvořené z fotky Trumpa a Ivany, když byli ještě manželé. Krásná blonďatá modelka po boku odporného Donalda, který právě předvádí jeden ze svých příšerných ksichtů, a u toho nápis „Důkaz, že Češky stále jezdí do USA dělat práci, kterou nikdo jiný nechce“. Celkem pobavilo. Horší je, že tohle meme říká víc, než možná zamýšlelo. Ve Státech postavených na imigraci je to celkem ok, ale v Anglii jsem pohrdání vůči lidem z postkomunistických zemí, které si někde uvnitř nosí nemalá část Britů, zažila na vlastní kůži víc než jednou. Peterhouské výpravy se snaží vymýtit představu, že cambridgeský student je nutně bohatý aristokrat, který hovoří osmi jazyky a již v šesti letech psal do Naturu články o kvantové fyzice. Tak nějak doufám, že když tohle mýcení přijede dělat Češka, dojde k jakémusi zprůměrování dojmů, tedy mimo jiné vylepšení obrazu našich zemí.

Výše uvedené za prvé, za druhé a za třetí bylo co se týče důležitosti v mých očích řazeno spíše vzestupně. Za nějaké dva a půlté by měl zaznít ten původní důvod vzniku podobných výprav, totiž pomáhat především všelijak znevýhodněným studentům uvědomit si, že podat přihlášku do Oxbridge je zcela realistická možnost a chtějí-li ji využít, nic jako strach z výše školného by je nemělo zastavit. No a krom toho já prostě pořád musim něco dělat.

Pondělí ráno: Vstávám z postele po ne zrovna osmihodinovém spánku, dávám si sprchu a začínám balit. Bude nás pět v jednom autě, takže jsme dostali instrukce nebrat si toho zbytečně moc. Ale ono co člověk potřebuje na tři dny. Počítač, nabíječku, trochu oblečení, hřeben… Koukám do seznamu na zelené kartičce, který jsem si připravila včera večer. Říká, že mám zalít bazalku, která na mě někdy před jedním či dvěma měsíci neodolatelně mrkala z regálu v sámošce. Dostane skoro dvě decky vody, to by snad do středečního večera mělo stačit. Odjezd je plánován na 9:45, kvapně zamykám pokoj, už jdu skoro pozdě. Cestou potkávám druhačku Ramu, která je letošní access officer, tedy volenou studentskou zástupkyní mající na starosti shánění dobrovolníků na podobné akce jako je ta dnešní, spoluorganizování dnů otevřených dveří apod. K mému překvapení jsme na místě srazu první, ale už za chvilku přichází s náručí plnou informačních brožur taky Kathy a po ní Tim a Charmaine. Teoreticky by i ostatní tři studentští dobrovolníci mohli mít pro svou účast na téhle výpravě nějaký svůj „český“ důvod. Tim je černoch, Rama Indka a Charmaine napůl Jihokorejka. Všichni ale žijí celý život v Británii a jak tak pozoruju, tak ani Tim, u kterého jediného jsem si nebyla jistá, jestli nechce svým příkladem hlavně dávat najevo, že i černoši mohou studovat na špičkových univerzitách, nakonec nevypadá, že by o tomhle nějak moc přemýšlel. Můj důvod číslo 2,5 je pro moje spolucestovatele patrně tím nejdůležitějším a téměř jediným. (Téměř – ty body nemůžou být jedno nikomu ;-).)

Tim, jemuž musí váha ukazovat téměř tolik, co Ramě a Charmaine dohromady, zabírá sedadlo spolujezdce a po další tři dny má na starosti navigování a pouštění písniček. My tři děvčata se zmáčkneme na zadní sedadla a Kathy, zaměstnankyně Peterhousu, si sedá za volant. Studovala v koleji Homerton, ale teď už pár let pracuje jako school liaison and admission officer u nás. Spolu s Ramou zorganizovala nynější výpravu, krom toho se stará o peterhouský účet na twitteru, podílí se na výběru uchazečů, kteří jsou pozváni na přijímací pohovor (to je asi 80% z nich), pořádá dny otevřených dveří a vyřizuje spoustu administrativy. Cambridge si rozdělila Británii na 31 oblastí, z nichž každou má na starosti jedna z kolejí, aby tam prováděla osvětu. Peterhousu připadá mimo jiné hrabství Nottingham, kam teď míříme. Kathy napsala všem školám v titulním městě, jestli mají zájem o naše povídání, a úkolem během následujících tří dní bude objet všechny státní, které odpověděly kladně. Studenti ze soukromých škol mají obecně lepší přístup k informacím a větší podporu z domova, takže do těch Kathy zajede sama při nějaké jiné příležitosti.

Černým Fordem zní místy Beatles, místy jakýsi pokleslý pop. Chtěla jsem postahovat nějaké mluvené slovo, ale nestihla jsem to – stejně mám pocit, že by to ostatní moc nebralo a vzhledem k tomu, že pravděpodobně budu v následujících hodinách otravná s nejrůznějšími jinými věcmi, beru to jako něco za něco. Netrvá zas tak dlouho a zastavujeme v první škole. The Becket School má kříže na o mnoho víc místech než jen místo téček v nápisu na čelní zdi budovy. Ve vrátnici, která si zaslouží spíš pojmenování recepce, dostáváme na krk cedulky se jménem a za chvíli si nás přebírá upravená učitelka. Už jsme celkem vyhládlí a s radostí přijímáme oběd, o kterém nás vyučující, jež má již lehce nakročeno k důchodu, přesvědčuje, že je jistě lepší, než co bychom dostali v následující škole. No možné to je, ale nic to nemění na tom, že pořád nevím, co přimělo Brity myslet si, že chipsy a trojúhelníčky bílého toasťáku se studeným kuřecím jsou plnohodnotným jídlem.

Becket School

V učebně plné žáků v uniformách promítá Kathy svou powerpointovou prezentaci. Ne, Oxbridge není náměstí v Londýně, jde o spojení slov Oxford a Cambridge. Tyto dvě univerzity jsou si podobné v tom, čím se liší od ostatních škol: styl výuky, kolejní systém a přijímačky. Po zevrubném vysvětlení nejen těchto tří bodů si rozdělujeme studenty do čtyř skupinek podle toho, co by pravděpodobně chtěli jednoho dne studovat. Rama si bere lékaře, chemiky a biology, Charmaine s Timem se podělí o ty se zájmem o humanitní vědy a na mě připadá největší díl, totiž matematici, fyzici, inženýři a ajťáci. Kolik hodin denně se učím? Mám čas taky na něco jiného? Co chci dělat, až odpromuju?

Vracíme šňůrky na krk a přesouváme se do další školy. Cestou se ptám, jestli bychom se mohli (třeba zítra?) podívat do Sherwoodu. Čekám, že zaznění tohoto jména vyvolá okamžité aha! u všech přítomných, ale kupodivu se pletu. Nicméně za chvíli už všichni víme, o čem mluvíme. Asi vypadám jako magor, že vyžaduju návštěvu lesa, a taky si tak připadám, ale jako současní či bývalí studenti Cambridge jsou všichni vycvičeni neříct to nahlas. Zítra odpoledne budeme mít pauzu, tak možná tehdy.

Přijíždíme do Rushcliffe School, věšíme si na krk návštěvnické cedulky a jsme dovedeni do učebny španělštiny. Máme tentokrát o něco míň času, a tak Kathy vynechává vysvětlení kolejí. Ve vaší pozici není žádná otázka hloupá. Jednou se mě někdo zeptal, jestli máme v Cambridge zlaté vodovodní kohoutky. Nemáme.

Moji skupinku už pak žádné dotazy nenapadají, takže řešíme různé matematické úlohy. Máte deset vězňů, kteří stojí v řadě za sebou, a každý má na hlavě modrou nebo zelenou čepičku. Když uhodnou svou barvu, jsou osvobozeni, když ne, popraveni. Vyřešeno. Tak teď máte deset vězňů, kteří sedí v kruhu a každý má na hlavě napsáno číslo od jedné do deseti. Když alespoň jeden uhodne svoje číslo, všichni jsou osvobozeni, když ani jeden, všichni jsou popraveni. Odcházíme, kolem nás proudí davy dětí v černých uniformách.

Rushcliffe School

„Měli jste rádi nošení uniformy, když jste chodili do školy?“ ptám se v autě. Nikdo vyloženě neprotestuje, jen Charmaine, absolventka dívčího gymnázia, by si bývala byla přála, aby jejich uniformy byly pěknější.

Míříme trochu víc do centra, do poslední dnešní školy. Ve vrchním patře budovy dostáváme k výhledu na město rozpustnou kávu, Kathy otevírá powerpointovou prezentaci. Uzávěrka přihlášek do Oxbridge je již patnáctého října, tedy o dost dřív, než na ostatní univerzity. Nicméně pokud chcete studovat medicínu nebo jí příbuzné obory, 15. říjen pro vás bude platit v celé Británii. Kdo by byl nervózní z přijímacího pohovoru? Já bych byla taky nervózní, kdybych jím měla projít znova.

Tentokrát moji skupinku tvoří jen dvě děvčata. Jedna chce být astrofyzičkou, druhá učitelkou matematiky. Jak bydlíme?

„Já jsem se svým přítelem už přes pět let a chtěli bychom bydlet spolu,“ vysvětluje drobná astrofyzička. Vím jen, jak to mají manželé, tahle otázka bude muset počkat na Kathy.

„A jak je to s parkováním? Já určitě nemůžu nechat svého broučka doma,“ doplňuje slečna něžně obavy o svůj vůz.

Když se chystáme k odchodu, prosím Kathy o radu co se týče bydlení.

„Samozřejmě si můžete prostě pronajmout byt ve městě a vykašlat se na kolejní ubytování, ale to by asi jeden z vás musel pracovat, abyste to zaplatili.“

„Áá, on pracuje pořád,“ mává astrofyzička rukou. „Je u armády. Teď v létě si oba chceme udělat [přídavné jméno, co jsem zapomněla] výcvik.“

Přijíždíme do Travelodge, kde budeme po dvě noci ubytovaní. Máme zamluvené dva dvojáky a jeden samostatný pokoj. Automaticky předpokládám, že sám bude bydlet Tim, zatímco čtyři holky si vytvoří nějaké dvojice, ale to jsem jediná. Každý, kdo byl vychován v britském striktním oddělování tříd, ví, že i když je Kathy jen o nějakých šest let starší, má na rozdíl od nás vysokoškolský titul, a proto si vezme einzlík, zatímco my čtyři študentíci se podělíme o dvojáky. Tim s Ramou berou jeden, já a Charmaine druhý, ale jen odhodíme batohy a jdeme na večeři. K mé radosti si nakonec nenecháme dovézt fastfoodovou pizzu, ale jdeme do opravdové restaurace. Cestou míjíme na silnici velkou krysu ležící v loužičce krve, ale pořád si stojím za tím, že to bude lepší než nezdravá polovychladlá pizza. Po večeři začnu pro Blok sepisovat text Novoty, ale moc od ruky mi to nejde. Chvíli se s Charmaine, která studuje právo, bavíme o eutanázii a trestu smrti a před půlnocí jdeme spát.

V úterý ráno máme sraz už ve tři čtvrtě na osm, ale Charmaine se líčí déle, než aby tenhle čas mohla dodržet. Stavíme v sámošce, kde kupujeme snídani a oběd.

„Kostku sýra vzít nemůžeme, páč nemáme nůž,“ uvažuje Kathy. Vytahuju z kapsy rybičku, abych ji vyvedla z omylu, ale stejně bereme plátkový.

Dnešní první škola se jmenuje George Spencer. Věšíme si na krk cedulky se jménem a následujeme naprosto archetypální učitelku. Každého druhého studenta ostentativně vyplísní, jenom aby se na nás pak mohla otočit s očima v sloup. Místo „je úžasné pozorovat vývoj mladých lidí a pomáhat jim v nalezení jejich životní vášně“ z ní na sto honů čiší variace na téma „chtěla jsem být kosmonautkou, ale byla jsem na to částečně moc líná a částečně moc blbá, tak jsem nějak skončila tady a aspoň to všem pořádně osolim, protože je to jejich vina, že se musim po večerech přejídat a jsem z toho oplácaná“.

Zdravím, jmenuju se Kathy a studovala jsem anglickou literaturu. V Oxbridge je uzávěrka přihlášek už 15. října. Kdo by byl nervózní z přijímacího pohovoru? Nezajímá nás, jestli jsou vaši rodiče vysokoškoláci, ale jaký je váš potenciál. (A taky teachability – když jsem tohle slovo v prezentaci prvně uviděla, bylo odolání záchvatu smíchu docela výzva.)

Moje skupinka je jako obvykle nejpočetnější. Dotazů není mnoho, a proto máme deset vězňů s čepičkami na hlavách. A s čísly na čelech. Hodila by se tabule, ale žádná není k dispozici, a tak mi Kathy podává papíry a fixu. Jedné slečně to skutečně pálí, s lehkou dopomocí vyřeší všechno dřív, než ostatní vůbec pochopí zadání. Jaké příklady jsem dostala během svého pohovoru? Vysvětluji, co jsou polární souřadnice.

Parkujeme v Kimberley School, kde místo visačky na krk dostaneme nálepku na oblečení a po ní taky kafe a čaj. Kathy nám nabídne, abychom tentokrát zkusili úvodní povídání o Oxbridge sami. Tim se nezapojí, já si beru kapitolku o přijímačkách. Nejrůznější mluvení a přednášení mi většinou jde. Obzvlášť v češtině, ale v angličtině taky ok. Nicméně výjimka potvrzuje pravidlo a svůj příspěvek bych teď rozhodně neoznačila ani za plynulý, ani za dobře uspořádaný. Kathy mě mírně doplňuje. Znáte nějaký cambridgeský stereotyp? Jo, bohatý a snobský děti. V mojí skupince se ocitají dvě holky a dva kluci, poprvé zcela vynechávám jakoukoli zmínku o ČR. Jedna z dívčin je velmi jasně přesvědčená, že chce studovat matiku, ale když dojde na vězně, je úplně mimo. Našim úkolem je inspirovat, ale tady by prospěla spíš deziluze.

Kimberley School

Nasedáme do černého Fordu, hledáme místo na oběd a zastavujeme v něčem jménem Jelení park. Chtělo by se jíst venku, ale je kosa, a tak drobíme do půjčeného vozu, Tim pouští příšerně sprostý rap. Máme ještě čtvrt hoďky, kterou se rozhodneme strávit procházkou k honosné budově na kopci a cestou zjišťujeme, že název Jelení park není bezdůvodný.

jeleni

Odpoledne nás vítá Bluecoat Academy. Paní v recepci ťuká do počítače naše jména a fotí nás. Dostaneme na krk kartičky i s podobenkou, ale to bych chtěla vidět toho smělce, který by tvrdil, že z těch černých fleků něco pozná. Žáci, kteří se shromáždí ve velkém sále, jsou teprve jakoby v prváku střední školy, takže Kathy vytahuje jinou prezentaci. Co charakterizuje život na univerzitě? Čeho byste se případně při přechodu ze střední na výšku báli?

Bluecoat

Čas na odpolední pauzu, vracíme se do Travelodge.

„Nechtěla jsi do toho lesa?“ připomíná Rama, ztělesnění dobroty a altruismu.

„Jak že se jmenoval?“ ptá se od volantu Kathy.

„Sherwood.“ Kathy ťuká do navigace.

„Éh, je to odsud hodinu cesty, je mi líto.“

Pokračuju v psaní Novot a za dvě hodiny se scházíme na chodbě, abychom pořešili večeři. Dnes už bohužel vyhrává objednání fastfoodové pizzy. Zalezeme všichni k nám s Charmaine, Kathy vyťuká do telefonu objednávku a než ji dovezou, pouští Tim na svém počítači jednu z epizod reality-show První rande, o které jsme se bavili včera při večeři. Pizza má zpoždění, a tak ji do sebe nakonec tláskáme v autě cestou na poslední dnešní povídání. Opět parkujeme v Bluecoat Academy, ale tentokrát nás místo prváků čekají druháci a třeťáci spolu se svými rodiči.

Bluecoat

Kathy – anglická literatura, Rama – medicína, Charmaine – právo, Tim – classics, Aranka – matika. V Cambridge máme supervize, což jsou velmi intenzivní hodiny sestávající pouze z jednoho akademika a dvou studentů, v Oxfordu té stejné věci říkají tutorial. Školné je vysoké, ale nikdo nepředpokládá, že budete mít na účtu zbytných devět tisíc liber – můžete si vzít vládní půjčku, kterou začnete splácet teprve tehdy, až vyděláváte víc než 21 000 liber ročně.

Po klasickém úvodu si Kathy bere rodiče a my jdeme se studenty jinam. Tentokrát se v mojí skupince, jako obvykle bezkonkurenčně největší, k vězňům vůbec nedostaneme, protože padá docela dost dotazů. Jaký jsi dělala A-levels? Vůbec žádný, dělala jsem maturitu. Jaká je zaměstnanost absolventů Cambridge? 96%. A to jsou ještě některý nezaměstnaný jenom proto, že chtějí chvíli cestovat po světě, než podepíšou dlouhodobou smlouvu. Musejí inženýři psát dizertaci? Hergot, to přesně nevim. Vygoogli si Alternative Prospectus. Proč sis vybrala právě matematiku?

V Travelodge ještě dokoukáme První rande a okolo půlnoci zase usínáme. Ve středu je v plánu odevzdat klíče v 8:15, ale Charmaine se líčí moc dlouho, než aby to mohla stihnout. Skáčeme do auta a za chvíli jsme v Bramcote School. Vítá nás sympatický dějepisář a dává nám k snídani croissanty, banány, kafe a čaj. V úvodním povídání na mě připadá popis supervizí, přijímačky si vzala Charmaine a jde jí to násobně líp než mně včera. Já si držím nastavený standard a opět poněkud koktám. U všech všudy, co se to se mnou děje? Skupinka mých matematiků, fyziků a ajťáků je tentokrát fakt vtipná. Vysvětluju jim na požádání systém kolejí, který jsme kvůli nedostatku času vypustili ze společného úvodu. Jeden hoch měl asi nějakou docela normální otázku na ubytování, ale nějak se mu ji nepodařilo dobře převést do věty, takže se zeptal, jestli může u sebe v pokoji dělat co chce, což jeho spolužáci nemohou nechat projít bez ironických poznámek. Vypočítávám, kolik stojí vyprat jednu várku oblečení. Libra čtyřicet za samotné praní a další libra za sušičku. Ale v různých kolejích to může být trochu různé. Studenti přemýšlejí, kolik by museli mít oblečení, aby jim to vydrželo, než příště pojedou domů. Kdyby vás praní fakt trápilo, můžete se přihlásit do Emmanuelu, tam vám perou pokojské. Cože, to jenom nechám u dveří koš se špinavým prádlem a ony to všechno zařídí? Jo.

Přestávku před poslední školou trávíme opět v Jelením parku, tentokrát se dostaneme i do toho domu na kopci, který se ukáže být muzeem. Mají v něm vycpanou žirafu a gorilu.

Wollaton

V Bilborough College má Kathy oddělené povídání pro učitele, které je podle všeho povinné pro každého, kdo zrovna nemá hodinu, takže úvodní prezentace je teď skutečně jen na nás čtyřech. Vlastně třech, Tim se účastní až vedení své skupinky. Připadají na mě koleje a konečně zas mluvím pěkně. Po chvíli přichází na řadu finance, o kterých jsme se dopředu dohodli, že budou moje.

„Máte strach z financování svých studií?“ načínám otázkou odkoukanou od Kathy a k nejen mému překvapení dostávám velmi jasnou zápornou odpověď.

„Wow. A já jsem se zrovna na tuhle kapitolku těšila. Ale taky to můžeme přeskočit, žejo.“

„Prosím, oni možná vůbec nevědí, že musí za univerzitu platit,“ ozývá se z rohu místnosti dozorující učitelka.

„Musíte platit,“ povídám, „už máte strach z financování svých studií?“

Ne.

Na žádost učitelky ale přeci jen vykládám o studentských půjčkách a stipendiích.

Po úvodním povídání polovina studentů odchází a v mojí skupince se ocitají rekordní dva studenti. Otázky nemají, tak se vrháme rovnou na vězně. Docela jim to jde, času máme hafo, tak popisuju, jak probíhaly moje přijímací pohovory. Nakonec vysvětluju i zimní a letní poolování, ale to už je zpátky Kathy. Využiju ji k zodpovězení otázky, co může vést kolej k tomu, aby zmírnila nároky, které původně na studenta měla (např. dostat samé jedničky z maturity).

„Vaše rodina se úplně přestěhovala do Británie,“ ptá se mě na chodbě sympatická hubená učitelka, „nebo jste tady jen na univerzitě?“

„Jen na univerzitě, na prázdniny pořád jezdím do Prahy.“

„A co vám tady nejvíc schází?“

„Asi některý druhy jídla.“

„Vždycky je to jídlo,“ usmívá se zpoza brýlí učitelka.

„A sníh! Jak ten mi chybí!“

„No to byste musela do Skotska.“

Cestou zpátky do Cambridge zastavujeme v Burger Kingu na oběd (proč?! Ale jídlu, které za tebe platí kolej, na zuby nekoukej) a po nějaké té zácpičce konečně vysedáme u Peterhousu. Jdu ještě s Kathy, aby mi dala deset informačních knížek, které bych chtěla udat středoškolákům v Praze. V kanceláři narazíme na Dr Zsáka. S úsměvem mě zdraví a nabádá mě, ať se hlavně hodně učím. Tak jo.