Arančin blok
O BLOKU

2017
2016
2015
2014
2012

rss
První z roku '16 27.1.2016
Posílám první letošní pozdravy z Cambridge!

Jistě si říkáte, v jakou neobvyklou hodinu vám to dnes píšu – inu taky je dnes neobvyklý den. Ve tři hodiny jsem totiž měla véélkou soutěž, na kterou jsem se připravovala poslední tři a půl měsíce. Jestli se vám zdá, že jste o tom nic neslyšeli, tak to se vám zdá správně, protože jsem se snažila o tom pokud možno vůbec nemluvit. Jde o věc zvanou Concerto Competition, do které se mohou přihlásit všichni studenti univerzity – to je ke dvaceti tisícům lidí, jak jsem teď zjistila náhledem do Wikipedie. Vítěz soutěže dostane šanci hrát další akademický rok koncert s univerzitním symfonickým orchestrem (který vůbec není zlý) a jak to tak pozoruju, tak i na lidi z druhých a třetích míst dojde, hrají něco třeba s univerzitním komorním nebo dechovým orchestrem. Concerto Competition nemá žádná nástrojová omezení, přihlásit se mohou klavíristi a houslisti stejně jako fagotisti – a taky to dělají. Vysvětlovala jsem to dnes u oběda Vietnamci Duymu, který i po změně předmětu stále chodí na některé naše přednášky (když jsem mu říkala, že se zdá, že mu matika chybí, povídal jen, že má spoustu volného času, tak proč nejít na matematické přednášky).

„Takže smyčcaři, pianisti, dechaři – všichni tam hrají.“

„To musí být dost velký randál,“ odvětil Duy.

Letos se do soutěže přihlásilo 17 lidí, z toho 4 klavíristi, 4 houslisti, 2 cellisti, 2 flétny, 2 klarinety a po jednom od hoboje, trubky a trombonu. Excel s rozpisem soutěže byl pro mě trochu překvapením. Nejen že jsem tam našla svého korepetitora, kterého jsem si záměrně vybrala s tím, že už loni dostal v této soutěži cenu, a proto se nejspíš nebude účastnit znova, ale byl tam taky flétnista Jack Mainwaring, se kterým jsem hrála v IAS kvintetu a který se loni taky nějak umístil, Stephen Bennett, peterhouský matematik, kterého teď přijali na postgraduální studium na Royal Academy of Music, nebo Freya Smith, taktéž moje loňská kvintetní spoluhráčka. Stephen mi hned psal, jestli si s ním nevyměním čas, že prý se mu to kříží se supervizí, ale to by pro mě znamenalo hrát těsně vedle Jacka, kterého nemám až zas tak v lásce a hlavně by svým sebevědomím tomu mému jistě nepřidal.

„Ale teď jsi vedle Johna Tothilla, který je na klarinet úplně neuvěřitelný, a dává přece větší smysl být vedle úžasné flétny než vedle úžasného klarinetu,“ zkoušel to Stephen, ale neuspěl.

První, koho jsem oslovila ohledně doprovodu, byl James, klavírista z mého Tria Oscura, ale pravil, že by radši byl až záložní možnost. Má to chudák těžké – studuje medicínu, chce hodně hrát na klavír, dělat něco sportu a mít i nějaký společenský život, ale zároveň je perfekcionista. Tak mu radím, ať nespí. Zkusila jsem tedy Richarda Gowerse (přiznejme si to, stejně jsem od začátku chtěla hrát s ním), ale vůbec mi neodpověděl. Asi je to tím, že nejsme na facebooku přátelé, a tak mou prosbu ani nečetl. Do třetice všeho dobrého jsem se obrátila na Edwarda Reeva, který kromě hraní na klavír taky diriguje, a pod jehož taktovkou jsem minulý trimestr odehrála svou první symfonii, Beethovenovu první. Klaplo to, Edward mi vrátil laskavost a přislíbil se mnou korepetovat. Dnes jsem zjistila, že kromě mě doprovázel ještě další dva soutěžící a nakonec si říkám, že je to pro něj vlastně výhodné: ohrál si soutěžní nástroj a otloukl se před porotou, ještě než sám lezl na jeviště jako soutěžící. Když jsem dnes odcházela z West Road, všimla jsem si ovšem, že Richard Gowers doprovázel někoho po mě. To je teda život.

Do přípravy jsem se položila poměrně zodpovědně. Jestli se nepletu, tak od 4. října byl jen jeden den, kdy jsem nehrála. Dvakrát jsem byla na hodině v Paříži u jednoho skvělého učitele. Na můj popud byl o Vánocích v Praze uspořádán večírek Klar-Sax-Bandy! (to je taková parta lidí okolo ostravských klarineto-saxofonových kurzů), na který jsme si přivedli výborného klavíristu Daniela Weisnera, ohrávali si věci a vzájemně se komentovali. Ani nehudební přípravu jsem nepodcenila. Bylo mi jasné, že jednou z hlavních potíží budou moje studené ruce. Když máte na koncích zápěstí kusy ledu, tak se arpeggia hrajou fakt špatně. Nevím proč, ale studené ruce jsem měla vždycky (snad od nízkého tlaku? ale máma to má taky a nízký tlak věru nemá). Při většině obyčejných činností to ničemu nevadí, ale zkuste si s tím být muzikant, navíc v Anglii, kde je za ideální pokojovou teplotu považovaných nějakých „16 stupňů jako obvykle, drahoušku“. A tak jsem si pořídila moirové triko s dlouhým rukávem, které jsem si vzala pod šaty, taktéž s dlouhým rukávem. K Vánocům jsem dostala stahovací punčocháče. Já vim, že napomáhají cirkulaci krve V NOHOU, ale nakonec je to všechno jedno spojený tělo, žejo. Přes ně jsem si vzala ještě jedny obyčejné, protože bez kozaček je život těžkej. Jak mě na zmiňovaném večírku poučil kamarád anesteziolog, ruce se stávají ještě studenějšími vlivem stresu (paráda, co?) – dobrá rada je mýt si je před vystoupením teplou vodou. To už mi koneckonců říkal pan učitel Segeč kdysi dávno na Žižkově. Ale řádně si takto pojednané ruce neosušit je kontraproduktivní, a tak jsem do West Road dorazila poctivě s ručníčkem, se kterým jsem pak korzovala z přípravné místnosti na záchod a zpátky. Jo a taky jsem si v půl třetí lokla Sainbury’s vodky, kterou jsem si pořídila, když jsem jednou potřebovala ředidlo. Zkrátka a dobře – nic neponecháno náhodě. Až snad na klavír. Zkoušeli jsme jednou v minulém trimestru a pak teď ve čtvrtek. No a prostě mi to dal rychle. On se teda dušuje, že nedal, že se mi to jen zdá pod vlivem soutěžního stresu. Ale ne, nezdá, ono už to bylo rychle v ten čtvrtek. Jsem měkká, měla jsem mu víc říkat, že to chci pomaleji. Anebo jsem měla víc/lépe cvičit, abych to dala i v téhle rychlosti. No rozhodně se mi nezdály ty nevyhraný techniky a to, jak jsme byli s Edwardem od sebe, když jsme se tahali o tempo. A tak teď sedím ve Fitzbillies (stejná kavárna, ve které jsem před dvěma lety sepisovala svoje dojmy z přijímacích pohovorů), celkem přesvědčená, že do druhého kola, které probíhá formou poledního recitálu, jsem se nedostala. Tónově to sice myslím bylo dost kvalitní, ale bohužel virtuozita prstů je v koncertní soutěži neméně důležitá. Překvapivé je, že i tak mám dobrou náladu. Sice jsem se nejspíš nedostala dál, ale mám to za sebou a během přípravy jsem se klarinetově hodně posunula. Během onoho vánočního večírku jsem sklidila dost pochval za pokrok, ale znáte to – když si dítě ve školce poprvé zvládne samo zavázat tkaničky, taky sklidí spoustu pochval. Ptala jsem se tedy, na jaké úrovni teď tak jsem. Konzervatoř? Prý bych se mohla hlásit na HAMU a vzali by mě. Až přijde email s postupujícími do druhého kola a já tam nebudu, tak sice budu smutná, asi i ta slza skápne (já prostě brečim vždycky, každej má něco), ale celkově to je stejně myslím pozitivní. Zkusila jsem si opravdovou velkou soutěž (zpaměti!) a hodně mi to přineslo. O tom, jestli mi to něco vzalo, radši nebudeme moc přemýšlet.

V tomto tématu bych mohla pokračovat ještě dlouho, ale hádám, že už vás to všechny nudí. A matiku žádnou nedělala?! Dělala. Dělala CATAM. Computational Aided Teaching of All Mathematics. Programovala. Když necvičila, tak programovala a psala problémech, které programovala. Až do včerejška, kdy to všechno vytiskla, nahrála do univerzitního systému a prohlásila za hotové. Sice to asi není dotažené na 100% (hmm, na 100% to není dotažené na 100%), ale už se mi s tím nechce dál patlat. Patlat v MATLABu, to je docela zvukomalebné, že? Měli jsme zadané dva projekty – první se týkal numerických řešení diferenciálních rovnic (to je když máte rovnici a nevíte, jak ji vyřešit, tak to zkoušíte tak nějak přibližně) a druhý hledání extrémů funkcí za pomoci zlatého řezu. Z toho prvního vám posílám graf, protože je prostě tak hezkej, že se na něj nemůžu vynadívat. Asi vás to napadne i samotné, ale jestli ne, tak jde o možnosti chvění struny o proměnlivé hustotě. Konkrétně je ta struna lehčí vpravo než vlevo, úplně konkrétně má hustotu úměrnou (1+x)^-6. Ještě jsem měla jednu verzi v tónech žluté, ta byla asi hezčí, ale bála jsem se, že by to vytištěné nebylo dobře vidět, tak jsem to nakonec hodila do těch růžových. Dalo mi dost práce zakázat si další hraní s barvičkami a věnovat se něčemu podstatnějšímu. Zítra ještě odevzdám tištěnou verzi (jak je v Cambridge zvykem, tohle musejí všichni udělat ve stejný den na stejném místě; varování o dlouhých frontách jsme dostali nejedno) a tím bude od první části CATAMu taky pokoj. Další dva projekty pak mají uzávěrku v dubnu.

V psychologii je dobře známý jev, kdy člověk, který (úspěšně) dokončí něco, na čem dlouho pracoval, propadne smutným náladám a pocitu prázdna namísto toho, aby se radoval, že se práce vydařila. Mě to ale naštěstí vždycky minulo, protože je pořád co dělat. Ve středu máme s triem konkurz na IAS Showcase Concert (ale je to myslím spíš formalita, nakonec tam hraje většina souborů) a v pátek už mě zas čeká supervize z analýzy, což znamená, že se během příštích tří dní musím naučit obsah šesti přednášek a tuto znalost použít pro řešení dvanácti příkladů, z nichž jeden je ohvězdičkovaný. Taky je možné, že se do toho připlete další kolo vyřizování mého univerzitního stipendia. Je to £2150 na rok, ale mám pocit, že kdybych čas vynaložený na snahu vymlátit z příslušných lidí danou částku věnovala nějakému zaměstnání, možná bych na tom ještě vydělala. V září mi přišlo z univerzity upozornění, že se letos mění systém vyplácení dotyčných stipendií – místo aby byla strhávána z kolejních účtů jako tomu bylo doposud, budou nově peníze připisovány studentům přímo na jejich soukromý účet. Je tedy třeba zaslat univerzitě platební údaje. To jsem obratem ruky udělala a čekala, co se stane. Brzy se začalo zdát, že abych peníze dostala, musím ještě zažádat o vládní půjčku. Ne že bych si ji snad musela brát, je jen třeba o ni požádat, aby univerzita viděla, že mě Student Finance hodnotí jako způsobilou pro danou finanční pomoc, tedy jsem i způsobilá pro cambridgeské stipendium. Optala jsem se co a jak v Peterhousu, ale náš kolejní finančník se tvářil, že nic takového potřeba není. Chyba lávky. Později jsem si na něj i z jiných důvodů stěžovala. Když tedy bylo jasné, že o půjčku (ve výši L0) zažádat skutečně musím, zabrousila jsem dle rady jedné univerzitní úřednice na stránky SF, kde jsem měla vyplnit online formulář, ale říkalo to jen „všechny přihlášky pro tento rok jsou již uzavřeny“. Propadla jsem lehké panice, z níž mi pomohl Adam Přáda, který si z loňska pamatoval, o čem úřednice asi nevěděla, totiž že zahraniční studenti nemohou využívat online formulářů, ale musí vyplnit papírovou přihlášku a poslat ji poštou do Durhamu. Provedla jsem. Peníze nepřicházely. Zato mi do Prahy přišel nějaký dopis, který mi přivezla kamarádka Jana, když tady byla v listopadu na návštěvě. Zprvu jsem mu nevěnovala mnoho pozornosti, protože jsem byla zavalena jinými povinnostmi, ale na začátku prosince se na něj dostalo. Nebyla jsem z něj moc moudrá a hlavně jsem viděla, že žádost stále není vyřízena, a tak jsem jednoduše zavolala do Student Finance Europe (ale to lze prosím udělat jen ve středy, čtvrtky a pátky), kde mi řekli, že jsem bohužel vyplnila špatný formulář, a tak když dorazil, prostě ho skartovali. Já totiž musím vyplnit ten pro nové studenty – loni jsem půjčku neměla, a tak nejsem klasifikována jako student pokračující. Vytiskla jsem si nové papíry, ale potíž byla, že noví studenti musejí SF prokázat svou totožnost, a to zasláním buď originálu nějakého důležitého dokladu, nebo jeho úředně ověřené kopie. Už jsem to zkrátka chtěla mít z krku, takže jsem neváhala a rovnou si okopírovala pas a občanku, vtrhla děkanovi do kanceláře a poprosila ho o úřední ověření.

„Co tam chtějí? Áá, razítko, já ovšem nemám ve své kanceláři razítko,“ povídal děkan. Razítko je jedno v koleji, a to v Tutorial Office, která je otevřená pět hodin denně (samozřejmě mluvíme pouze o dnech všedních). Naštěstí jsem se svým příchodem právě do těchto pěti hodin trefila, takže šup bum bác a už to všechno na poště posílám. Když jsem na tři krále dorazila zpátky do Cambridge, čekal na mě opět dopis ze Student Finance. Prý děkují za žádost, ale chtějí ještě doplnit nějaké podrobnosti. Opět zvedám telefon.

„Vy jste nevyplnila sekci 5 – předchozí studia.“

„Hmm, to je možný, ale ona žádná nebyla.“

„Podle toho, co zde píšete, jste ve druhém ročníku.“

„Ano…“

„Takže jste šla přímo do druhého ročníku?“

„Ne, pokračuju z prvního.“

„To nám ovšem musíte sdělit.“

„Ale já už jsem u vás podávala přihlášku loni, kde se psalo, že jsem v ročníku prvním.“

„Ano, jenže tato přihláška byla oficiálně zrušena, takže my jakože nevíme, co jste loni dělala, a musíte nám to teď vyplnit.“

Jak by řekl Jára Cimrman, to jsou ty zkostnatělé monarchie.

V první půlce ledna koleje ohlásily výsledky přijímacích pohovorů. Zase se dostala hromada českých lidí včetně jedné slečny do Peterhousu, což je příjemné, ale zároveň mě mrzí, že se Newnham (jedna z dívčích kolejí) nerozhodl pro mou kamarádku Anežku. Upřímně mě to dost překvapuje, muselo to být těsně, ale tak bude v Londýně, to není o moc horší, v něčem naopak dokonce lepší. To mi připomíná mou kolejní dceru Iman, která je občanstvím Rumunka, ale původem Turkyně. Má bratra-dvojče, který se taky hlásil na matematiku do Cambridge. Protože ale se sestrou nechtěli proti sobě aktivně soutěžit, přihlásil se na jinou kolej, konkrétně do Churchillu – a nevzali ho. Prekérka, co? Taky je teď v Londýně, Iman říkala, že to je poprvé v životě, co nejsou spolu, a že je to těžký (nebo aspoň bylo na začátku, teď nevim), protože jsou na sebe celkem vázaní.

Jó Londýn, do toho jsem se teď na začátku ledna nedostala letadlem jako obvykle, ale vlakem z výše zmíněné Paříže. Teprve když jsem se ráno šestého vydala na cestu, začala jsem přemýšlet – a že jsem na to v tom pěkně stojícím odmrazovaném letadle měla času dost –, jak to bude na této cestě s kontrolou zavazadel a povolenými předměty. Když jsem pak večer dorazila na Gare Du Nord a viděla, jak bezpečáci nechávají celé velké kufry projíždět těmi skany, kterými se na letištích prohlížejí jen příručáky, byla jsem plna očekávání, neboť jsem s sebou vezla čtyři nože různých druhů, nůžky a pepřák. Buď ale byli zaměstnanci nepozorní, nebo jim to fakt nevadilo, protože mě nechali bez okolků projít. Radši jsem na sebe moc neupozorňovala rozhlížením se po tabulkách, které by popisovaly, co je dovolené a co ne, a rychle se klidila, ale mám dojem, že jsem pak v Londýně viděla nějaké nápisy typu „ostré předměty zakázány“. Myslela jsem, že třeba budou kufry dány do zvláštního vagonu, ale je fakt, že to by pak to skanování nedávalo moc smysl. Tak by tam mohli dát jen kufry jako byl ten můj? No nic z toho se nestalo, pak se má člověk divit těm teroristickým útokům.

Tak než jsem se dopsala sem, zavřeli mi Fitzbillies (maloměstský provoz, ve kterém jsou nejodvázanější kavárny otevřeny do šesti, mě skutečně ubíjí), zhltla jsem večeři, obnovila si nastavení eduroam a ještě jsem se zúčastnila společného sledování University Challenge, což je televizní soutěž BBC, ve které si čtyřčlenné peterhouské družstvo vede nadmíru dobře. Moje počáteční zmínka o neobvyklém čase odeslání tohoto emailu tedy pomalu přestává být smysluplná, za což se omlouvám.

S lehkou závistí vám přeju krásnou zimu!

A*

P.S. Tento trimestr bychom s Oscurem rádi hráli Brahmsovo Trio pro klarinet, cello a klavír, ale teprve ve čtvrtek jsem si já hloupá všimla, že jako velká část věcí, co se mi náhodně zalíbí, je to psané pro A klarinet. Pokaždé, když ho potřebuju, mám pocit, že teď už je to naposled a fakt by nemělo smysl si vlastní Áčko pořizovat, ale ono to vždycky znova někde vyskočí. Kdyby se vám náhodou u ruky povalovala příslušná transpozice (tj. o půl tónu níž – ne výš jak mi Edward přepsal noty na Requiem), dejte mi prosím vědět.

prvních 18 efunkcí

P.P.S. Vlastně jsem zapomněla napsat jednu z nej částí dnešního dne, totiž že jsem si před odchodem do West Road krásně zkontrolovala všechny věci ze seznamu a vydala jsem se na soutěž.. bez klarinetu. Zběžným přehlédnutím pokoje jsem ho nemohla zachytit, protože jsem ho krátce předtím schovala pod peřinu, aby mi nevymrzl, kdybych si otevřela okno. Naštěstí jsem si to ale uvědomila už při zamykání pokoje. Koho by taky napadlo psát si nástroj na seznam, žejo? ;-)