Arančin blok
O BLOKU

2017
2016
2015
2014
2012

rss
News from the United Kingdom of Drizzle and Mizzle 7.12.2015
Milí a drazí,

je tomu právě měsíc, co jsem vám psala naposledy, a tedy nejvyšší čas se zase ozvat. Přes Vánoce dám už snad konečně do kupy ten blog (už mám zaregistrovanou doménu – díky Slávkovi za relevantní odkazy! – takže zbývá jen vzpomenout na středoškolské hodiny výpočetních technologií a nějak to nahodit) a příště jen pošlu odkaz. Blog má ale dneska každej druhej, co? Třeba taky cellistka Judita, u které jsem bydlela během své pařížské návštěvy. Den poté, co jsem odjela, tam zrovna přihodila textík, jehož druhá část mi v mnohém mluví z duše. To promlouvání by sice asi bylo hlasitější loni, letos už jsem jaksi přivykla, ale zas loni taky bylo hlasitější přehlušující povídání tehdy nové Cambridge. V každém případě kopíruju a přemýšlím, zda bych to sama dokázala tak napsat a zda bych k tomu měla odvahu. (odkaz na celý blog: http://pisuzparize.blogspot.fr/?m=0)

„A teď trocha pravidelné dávky emocí, jelikož se tu nemám komu vykecat. Jsem tu už skoro dva měsíce, doma jsem byla jen na dva dny. Většinu času trávím sama, zbytek s lidma, co znám poměrně krátce a ne moc do hloubky, takže hodně poslední dobou přemejšlim o přátelství a co pro mě vlastně znamená. Jako dítě jsem měla vždycky pár „nejlepších“ kamarádů, se kterýma jsme se často vídali, volali si, jezdili na výlety, sdíleli tajemství a společný průšvihy. Postupně, jak jsme se vydali různýma směrama, na různý střední a vysoký školy, nějak se tyhle vztahy rozmělnily a přiznám se, že mi docela chybí. Anebo je to jen to moje věčný přání vrátit se do dětství, kdy bylo všechno jednodušší, tak nějak zářivější a víc černobílý. Dneska mám kolem sebe několik lidí, který mám fakt ráda a záleží mi na nich. Jenomže jenom s některýma z těch lidí je to oboustranný, což ale člověk zjistí teprve až v nějaký nestandardní situaci, kdy se tyhle vztahy-nevztahy vždycky obnaží. Můj pobyt tady se dá považovat za poměrně nestandardní situaci, a tak se mi ty věci dost převalujou v hlavě. Pořád profackovávám svoje sebelítostivý Já a nabádám svoje statečný nezávislý Já, ať už mu sakra domluví nebo ho aspoň zabije. Jenže to se zatím nedaří a občas se tu plácám ve schíze, kdy jsem na sebe pyšná, jak to tu krásně zvládám bez sobě vlastního hysterickýho stejskání, ale zároveň mě uvnitř hrozně bolí, že lidi, který jsem považovala (nebo naivně pořád považuju) za blízký, ani nenapadne se čas od času zajímat, jak nebo jestli vůbec žiju. Tohle drásání se snažim si zakazovat, ale asi jsem se ještě nenaučila bejt dostatečně samostatná a nezávislá na mínění druhejch. Na druhou stranu jsem hrozně dojatá, když se tu o mě pravidelně zajímají lidi, od kterých jsem to vůbec nečekala. To je hrozně krásný. A jsem taky strašně vděčná za těch pár kamarádů, který sice vidím dvakrát ročně i míň, a přesto si udržujeme krásný hluboký přátelství, bez ohledu na vzdálenost na mapě. Pokaždý, když se začnu utápět v nějaký sebelítostivý naštvanosti na celej svět, snažím se připomínat si tenhle vděk a nebo jdu spát. Takže ze srdce děkuju vám všem, co na mě myslíte, i když kašlu na blog a na každodenní facebookový statusy o svým životě. Jste pro mě fakt důležitý. Ach jo, začínám bejt nějak patetická, ale jsem dneska prostě utahaná, rozlámaná, bolí mě hlava a potřebuju obejmout. Takže si jdu dát hrnek horký čokolády a pár dílů nějakýho seriálu, u kterýho nemusím přemejšlet, což dohromady vydá asi tak za polovinu milujícího partnera. A to neni málo, ponevadž nevím jak vy, ale já hrnek čokolády vidím vždycky radši z poloviny plnej.“

Pár dílů nějakýho seriálu si z mojí verze můžete vymazat, stejně jako několik dalších drobností, ale hlavní je, že život a osud mají smysl pro humor a ironii, protože jen tři dny po tomhle Juditině rozboru přišlo 130 mrtvých a Pray for Paris a z mých kamarádů nenapadlo ani jednoho se mi ozvat. Ani jednoho. Já vim, dost lidí si pravděpodobně vůbec nevšimlo, že jsem někde byla, a ti, co v tvářoknize viděli tu povinnou fotku s Eiffelovkou, viděli pravděpodobně i můj pondělní status „Paris 10:00 - London 10:10. I like such flights :-D“ doprovozený fb obrázkem letadla a prokliknutelným nápisem „travelling to Cambridge“. Ale stejně by člověk čekal aspoň jedno drobné „ještě, že už tam nejsi“. Na druhou stranu, abych to nepřeháněla, rodina na mě nezapomněla, což je nakonec to nejdůležitější a bohužel to taky není pro každého samozřejmost. Je taky fakt, že já sama, když jsem checkovala svoje kamarády, kteří na rozdíl ode mě v Paříži opravdu žijí, jsem měla s větami typu „Doufám, že jsi v pořádku!“ trochu filosoficko-morálně-mentální potíž (haha, promiňte za takový ultranázev, nevěděla jsem honem kudy do toho). V danou chvíli víte, že v Paříži umřelo 130 lidí – hotovka –, takže říkat „doufám, že jsi v pořádku,“ efektivně znamená „doufám, že umřel nějakej náhodnej člověk, kterýho neznám a nezajímá mě“. To je ale poněkud sobecké, že?

Já vim, že už chcete něco veselejšího, no. Takové čtení jsem si neobjednal! zní vašimi mozky v mých představách. Tak já vám povim, jak (ne)jezdim na koni. Na začátku trimestru jsem se stala členkou univerzitního jezdeckého klubu, v jehož anglické klasifikaci zvyklé na to, že jezdit na koni je zhruba tak obvyklé jako u nás chodit do hudebky, jsem navzdory svému obstojnému klusu beginner. Potíž je, že stáj, do které svou úrovní spadám, není čistě univerzitní, ale sdílená ještě s nějakejma mimozemšťanama, kteří si vybírají hodiny první, a my se můžeme zapisovat až do toho, co zbyde. Beginners‘ lessons většinou nezbydou a když, tak dopoledne, kdy mám přednášky. Doteď jsem tedy byla jezdit 1x, slovy jednou, ale zas to byl docela zážitek. Pečlivě jsem si na mapě našla, kam se potřebuju dostat (nečekejte stáje uprostřed města), nejpodstatnější jsem si vytiskla a přestože v ČR zásadně používám Seznamácké mapy, poprosila jsem se nyní maps.google, aby mi našly ideální cyklistickou trasu z Peterhousu do Springhill Stables. V daný den jsem se značnou časovou rezervou sedla na kolo, nasadila si helmu a vyrazila jsem. Jedu, jedu, někdy v pruhu pro kola, jindy tam žádný není, už pomalu opouštím Camridge, dostávám se na větší a větší silnice, čas od času kontroluju, že udržuju správný směr. Udržuju. Přesto mám ale čím dál tím silnější pocit, že tohle nemůže být ta správná cesta, protože jestli nejsem slepá, tak jsem právě dorazila na dálnici. Dálnice jsou ale jedny z těch věcí, kde cesta tam není zároveň cestou zpátky, a tak mi nezbývá než se potit a kroutit hlavou nad tím, že jsem skutečně ještě při sjezdu zahlédla ujišťující modrobílou značku s šipečkou a obrázkem kola připomínající, že se mám držet vlevo. Osobáky fičí s větrem o závod, kamiony jen skromně sviští a aby toho nebylo málo, bleskurychle se stmívá. Vybavuji si, že podle mapy bych měla projet kolem krematoria a nedaleko za ním sjet z hlavní (haha, teď už vím, jak hlavní je tahle hlavní) doleva. Velké cedule podél dálnice skutečně slibují, že krematorium bude už za 5, 4, 3, 2, 1… Je tady! Zastavuji a jdu se přeptat, jestli k mému cíli nevede ještě nějaká jiná cesta. V místnosti, do které vstoupím, panuje zvláštní směsice uctivé střízlivosti a kýče. Cinknu na recepční zvonek a po chvíli se objeví postarší pán v šedém obleku a vzornou soucitnou angličtinou se mě ptá, co potřebuji. Diskrétně mu sdělím, že jsem přijela na kole po dálnici a potřebuju se dostat do stájí. Pán prý ale není místní, a tak zavolá kolegyni, která je zjevně španělského či snad možná brazilského původu. Přemýšlím, zdali si to mám nějak vykládat, ale není čas na hrdinství. Opakuji, že potřebuji do stájí.

„A ják jste přijéla?“ táže se ochotná černovláska.

„Na kole.“

„Na kole?! Vy šílená?!“

Nakonec mi potvrdí, že nejlepší bude držet se původního plánu, ještě kus popojet po dálnici a pak sjet na jih. Provedu a nemohu uvěřit svému štěstí, když se již za tmy dotluču do stájí. Koně nám přivedou už nasedlané, což je velký nezvyk po tom, co jsem vždycky většinu času ve stájích strávila kydáním hnoje, hřebelcováním, čištěním kopyt, krmením a zametáním a samotné ježdění bylo téměř okrajové. Už chápu, že si někdo může dovolit bílé rajtky. Na hodinu nám svítí úplněk a trenérka mě nechává i nacválat. Po roce neježdění to na mě asi bylo moc rychlé, takže mi vypadává třmen (a zkuste si ho nakopnout, když se to zvíře zmítá jak ždímačka), ale tak kdyby nic horšího. Zpátky jedu s jednou Číňankou, která inteligentně přijela přes Madingley Road. Další den koukám, jak Jindra Helcl sdílí na facebooku, že Seznamácké mapy teď mají celý svět! I v mobilní verzi! Stahuji si Británii, zadávám hledání cyklistické trasy Peterhouse->Springhill Stables. Výsledek vede přes Madingley Road.

Skončil mi čtvrtý cambridgeský trimestr. Neřekla bych, že zrovna úspěšně, mám pocit, že jsem špatná studentka, ale samozřejmě jako vždycky plánuju, že v trimestru příštím to bude lepší. Přes Vánoce mě čeká zápřah v podobě CATAMu. Pod touto indiánsky znějící zkratkou se skrývají čtyři programovací projekty, na nichž programování je to nejmenší. Hlavní je, že pak člověk musí hrozně okecat pozadí problému, kterým se jeho programy zabývají, a celé to pak krásně vytištěné odevzdat, aby to vytvořilo okolo 20% celkové známky. Protože ale nejsem schopná dlouhodobě soustředěně pracovat na jedné jediné věci, dovolím si 21.12. přestávku v podobě Bakalovy Zvídavé Nadílky. Naštěstí se nejedná o hromadné rozbalování vánočních obálek, ve kterých stipendisty čeká překvápko v podobě (ne)prodloužení stipendia, ale o akci pro zhruba čtrnáctileté studenty pořádanou ve vile Grébovka, během které Bakalovi stipendisti prosloví krátké interaktivní přednášky týkající se oborů jejich studia či práce. Přednášky běží vždy tři paralelně a žáci si mohou rozmyslet, kam je srdce táhne. Máme letos druhý ročník, loni to bylo bezva, tak snad se nám to podaří zopakovat. Změnila jsem od minulého roku téma a tentokrát budu lákat s přednáškou Prvočísla a dělitelnost s ohledem na vězeňské problémy. Chtěla jsem to přejmenovat na Prvočísla a dělitelnost ve světle vězeňských problémů, ale už to bylo zapsané v nějakých dokumentech, tak jsem nechtěla moc prudit, snad na tom zas tak nesejde. Všichni, co byli letos v Žamberku na MišMaši, si jistě dovedou představit, co budeme řešit, a jestli to chcete vědět i vy ostatní, tak se mě neváhejte zeptat, až se potkáme, a bude to sranda, uvidíte ;-)

V Peterhousu se nám již druhý rok po sobě povedlo neuvěřitelné, totiž že jsme měli večeři 11. listopadu skutečně 11. listopadu. Jestli si říkáte, že to je nějaká tautologie, tak přiznávám, že jsem možná měla napsat spíš Večeři 11. listopadu. Naše kolej má totiž matematickou společnost jménem Společnost 11. listopadu, jejímž jediným účelem je sejít se celí vyšňoření pokud možno 11.11. a pochutnat si na úžasném mnohachodové pokrmu. Nedílnou součástí večera je kolečko přípitků, které začíná prezident Společnosti obligátním a posléze všemi v ozvěně zopakovaným „To the Queen!“. Teď přemýšlím, kolik tam vlastně míváme Britů – jistě to bude dobře pod polovinou, ale nevadí, já na královnu připiju ráda. Kolečko se rozjelo, připili jsme principu indukce, linearitě Stokesovy rovnice, nepřítomným přátelům i novorozené dceři nepřítomného Dr Essexe. Můj pákistánský spolužák Faaiz pyšnící se přízviskem scholar odlišujícím studenty se skvělým prospěchem pozvednul číši na přežití prváku a já připila všem peterhouským matematikům, kteří teď dělají PhD jinde. Měla jsem na mysli v prvé řadě Jáchyma, který je už několik měsíců ve Stuttgartu, ale každý si tam mohl dosadit, koho chtěl, třeba fenomenálního španělského matematika Pabla, který v duchu naší konzervativní koleje přeci jen nechtěl pryč z Cambridge, a tak ho teď najdete v MIT. Nejlepší byl ale slovenský prvák David. No slovenský… On má slovenský pas, ale etnicky je to Číňan. Když už jsme byli u té dělitelnosti, tak vám teď přidám, že existuje taková větička v teorii čísel jménem čínská věta o zbytcích pojednávající o řešení soustav modulárních rovnic. (Hmm, teď jsem v sobě vyvolala pocit, že bych si ji měla pro jistotu znovu dokázat.)

„To Chinese!“ povídá šikmooký David a zvedá skleničku, „…remainder theorem.“

Škoda, že není žádná česká věta.

November 11

I do Anglie přišla zima. Projevuje se to tím, že o něco víc prší a fouká a některé dny je i nízká teplota. Pár dní bylo skoro na nule. Přišla jsem jednou po přednáškách do jídelny a přisedla si k Faaizovi a Litevci Ignasovi.

„To je ale kosa, co?“ choulila jsem se na dřevěné lavici.

„No to teda,“ souhlasil Ignas.

„Páni, už i Evropani řikaj, že je zima – tak to asi fakt musí bejt,“ mínil Faaiz, který viděl sníh poprvé v životě loni v Cambridge. (Chudák, zasloužil by lepší než tu anglickou břečku.)

Peterhouské zadní nádvoří přestalo po nocích vyluzovat omamné květinové vůně, což je ale na jednu stranu dobře. Onehdy na podzim jsem tudy potmě šla a nemohla se jedné takové nasytit. Přistoupila jsem tedy ke keři, který jsem považovala za jejího původce, a bez váhání do něj zabořila tvář. V příští vteřině se mi začaly koulet slzy po tvářích, protože přes tu půlnoc nebylo vidět, že ta zpropadená rostlina má všude trny asi dvojnásobně dlouhé a silné než jsou ty od růží a jeden mi skončil přímo uprostřed nosu. Z toho by se jistě dalo vyrobit nějaké přísloví. (Mám dokonce pocit, že už odpovídající existuje, ale nemůžu ho ve svých neuronových spojích vystopovat.)

Ne ale je fakt, že v půlce Anglie jsou teď záplavy jak zjednaný. U nás se to zatím obešlo jen s neskutečně silným větrem, kvůli kterému nemohou na řeku vyplouvat tolik typické pramice. Když jdu spát a v domě je klid, cítím, jak vichr třese celým mým pokojem. Podobně jako když Ignas nade mnou přejde od postele ke stolu. No nevim, jestli by náš dům prošel japonskou statickou kontrolou.

Jak tak koukám na hodiny, tak budu asi končit. Teď budu celý týden pastýřka uchazečů, což znamená, že je budu vodit z vrátnice na pohovory a dostávat za to L6.50 na hodinu. Kdyby mi bylo víc než 21, bylo by to L7.60. Ptala jsem se na tento rozdíl a bylo mi vysvětleno, že pramení z různých minimálních platů pro lidi mladší/starší dvaceti jedna let. Napsala jsem kolejní představitelce pregraduálních studentů Johanně, že se mi to zdá nespravedlivé a že nikdo přece neříkal, že nám kolej musí dávat minimální platy. Když se navíc podívám, kolik předraženého vína se ročně v Peterhousu vypije, pochybuju, že bychom měli mít s těmi pár librami na dorovnání potíž. Mně bude 21 až za 4 týdny, takže s křížkem po pasení, ale Faaiz to vychytal – má narozky 10.12. a první směnu 11.12.

Tak ale už si jdu fakt čistit zuby a spát, ať se ti uchazeči neleknou mých kruhů pod očima. Do Prahy letím v pátek 11.12. večer, stáhla jsem si na cestu Vicky Cristinu Barcelonu, tak už se těším. Přikládám fotku z Večeře 11. listopadu, jednu královskou, co se vylíhla z mojí peněženky, a tu povinnou pařížskou. Příště vám snad napíšu o tom, jak tu byli Jana s Pepou, a zase něco o klarinetu.

Schovejte mi nějaký sníh!

proměny libry Paříž s klarinetem