Arančin blok
O BLOKU

2017
2016
2015
2014
2012

rss
Ekzém 4.6.2015
Drazí všichni,

předem mého dopisu se omlouvám za veškeré pravopisné chyby a neobratná vyjádření, neb jsem, přiznávám, mírně pod vlivem. Nebyl to úplně záměr, naopak to byl čirý nezáměr, ale zkrátka jsem šla do kavárny a objednala si kávu s amaretem a ta černovlasá temperamentní Italka místo aby mi do skleničky na laté udělala laté a přidala pro chuť trošku amareta, tak mi do ní udělala espresso a dolila to již zmiňovaným alkoholem. Ale třeba během tohoto dlouhého vyprávění vystřízlivím :)

Když jsem si tento email plánovala někdy před dvěma měsíci a ještě se tehdy domnívala, že ho třeba pošlu dřív, než mi skončí zkoušky (což se stalo dnes!), chtěla jsem ho pojmenovat Narcis. Ale naše všudypřítomná žlutobílá záplava už je nyní dávno odkvetlá a taky míra zalíbení v sobě sama během zkouškového u většiny studentů rozhodně poklesla. Ano, jak již bylo dvakrát naznačeno, jednoznačnou dominantou mého života v posledních dvou měsících byly zkoušky. V Peterhousu nedávno probíhala jakási výstava a při té příležitosti se v knihovně, která se stala mým druhým domovem, podávalo pro několik pozvaných šampaňské a pár lidí mělo nějaké proslovy. Za to, že měli studenti takto ztíženou práci, dostali povolení vypít (přímo v knihovně!) všechno, co zbylo. Podezírám knihovnici, že toho naschvál nakoupila víc, než bylo potřeba. Jak jsme tak stáli s pár dalšími matematiky se skleničkami mezi regály, povídám: "Víte, co je vtipný? Že když vyslovím slovo zkouška [exam] trochu špatně, tak to česky znamená takové ošklivé kožní onemocnění."

„A jak špatně?“

„Ekzém.“

„V čem je rozdíl?“ ptal se bezelstně můj vietnamský spolužák Duy. Tak asi v ničem.

Ale pokusme se to vzít chronologicky. Posledně jsem zmiňovala, že jsem se účastnila feministické kampaně, a slíbila jsem Davidovi, že o tom napíšu víc. To bylo tak - na konci února nám přišla zpráva od peterhouské women officer Ellie, že se v Cambridge koná velká kampaň Women Speak Out (před námi už to snad měli v O*****u, jestli to dobře chápu) spočívající v tom, že dívky, které mají na srdci něco, co buď chtějí vzkázat ostatním dívkám, nebo chtějí vzkázat všem, ale nějakým způsobem se to týká různosti mezi muži a ženami, se vyfotí se sloganem vyjadřujícím dotyčnou věc napsaném na svém těle a pak se ze všech těch fotek udělá výstava. No ne že bych měla zas tolik něco na srdci, ale znělo to dobře, tak jsem se rozhodla do toho zapojit. Protože jsem předtím našla stránku, kde byly k fotkám i popisky, rozhodla jsem se taky takový popisek vyrobit (dík Pétě Hanáčkové, která mi s ním pomohla). Byla jsem s ním celkem spokojená, ne už tak se sloganem, který jsme na místě splácaly s jednou z organizátorek akce. Bavila jsem se s ní o celé věci a vyrozuměla jsem, že většina holek ke své fotce žádné popisky nepřidává, ale dohodly jsme se, že ten můj bude na výstavě k mé fotce přidán, a dokonce jsem se takhle dostala i na internetovou stránku celé akce (http://www.cambridgespeakout.org.uk/), kde najdete drobný výběr z celé události. Mimochodem jsem během této akce zjistila, že je teď móda mezi anglickými intelektuálkami neholit si podpaží (viz druhý osobní profil). No, tak ještě že nejsem Angličanka.

Do Cambridge jsem se vrátila brzo, dlouho před začátkem třetího trimestru. Naplánovala jsem to tak schválně, protože jsem se domnívala, že se mi tady bude líp učit. Ukázalo se, že to byl odhad celkem správný. Co už jsem ale nedomyslela bylo, že jsem odletěla ještě před Velikonocemi, které jsem tedy poprvé v životě strávila v zahraničí. Když už jsem tedy nemohla mít žádnou pomlázku, rozhodla jsem se připojit k peterhouskému lovu na vajíčka. Podle všeho jde o přinejmenším středně rozšířenou tradici, která spočívá v hledání poschovávaných čokoládových vajíček. Kolejní lov pořádala moje spolubydlící Fiona, která v Jelením parku schovala 99 vajíček. (Nesešlo se nás na jejich hledání moc, většina lidí v tu dobu vůbec nebyla v Cambridge.) Vítěz měl dostat ještě jedno vajíčko, tentokrát ovšem žádného mrňavého šmudlu, ale velké vítězovejce. Doufala jsem, že by mohlo připadnout mně, ale nakonec mě o pár kousků předstihla Nigerijka Moji. Když jsme přes tvářoknihu Fioně sdělovali, kolik jsme kdo našli vajíček, opět mě zcela odzbrojil můj vietnamský spolužák Duy.

„Já jsem našel dvě, ale bohužel to nemůžu nijak dokázat, protože se mi obě roztekla v kapse." Tomu by člověk vážně dal korunu. (Hmm, ale ta by ho asi nezajímala, tak jsem mu aspoň do přihrádky na poštu dala pár ze svých úlovků.)

Po lovu jsme se společně odebrali do města na mši, která byla bohužel upřímně dost hrozná (křesťanská popová kapela a příliš nadšený kazatel bez nějakého hlubšího sdělení), a pak jsme šli všichni k jednomu klukovi z kostela domů na oběd, po kterém se v tom domě konal další egg hunt, který jsem si posilněna tréninkem z dopoledne dost povodila (oujéé!).

Snad ještě poslední zastávku před popisem zkoušek udělám u tančení. Pokaždé, když cambridgeské družstvo jede společně busem někam ven na soutěž, vyrábí si pro sebe časopis The Rythm Method určený pro cestovní zábavu. Rozhodla jsem se do posledního vydání taktéž přispět, a to mapou zobrazující původ našich tanečníků (viz příloha). Kromě toho, že jsem jednu Kypřanku omylem označila za Řekyni, stojí za zmínku ještě to, že když jsem chtěla v mapě vybarvit Krym, spadl mi Inkscape. Nejvíc byl z mojí dvojstránky v TRM nadšen Číňan Chris, tehdejší sekretář družstva, nynější vice-captain.

„Tyjo, tyjo, to je dobrý! Hele, řekněte mi, co je tohle, to je Ukrajina?“

„To je Rusko, Chrisi.“

„Ouč, aha. A co je tohle?“

„To je taky Rusko.“

„Počkat, vždyť jste říkali, že Rusko je to velký.“

„No jo. A tohle taky." (Musím říct, že když jsem poprvé objevila zvláštní rozložení Ruska, taky jsem z toho byla celkem na větvi.)

TRM TRM

Tenhle trimestr už většinu z nás čekala jen jedna soutěž, a to Varsity. Varsity je speciální druh soutěže, která se v průběhu roku odehrává ve všech sportech. *dramatický tón* Jde o lítý souboj oxfordského a cambridgeského družstva. No nebudu to prodlužovat, samozřejmě jsme jim to nandali po všech stránkách ;-) Přikládám fotku aneb Měla jsem jiný (mnohem lepší, skvělý, úžasný!) šaty a ještě jsem to moc neuměla s jejich závoji. Varovala jsem Christiana dopředu, že po Varsity pro tento akademický rok končím. Překvapivě se mě ani nesnažil uškrtit, ale zato když jsem v pátek mezi zkouškami zašla snad poprvé od Michaelmasu (prvního trimestru) na večerní general dancing, říkala mi Bulharka Sofia (jak nápadité jméno pro Bulharku), že prý Christian povídal, "that [I] gave up dancing".

„Gave up?? Is he really that competitive and crazy that he said 'gave up'? Like I've got exams, I just decided not to dance this term, that doesn't mean I 'gave up'!" Whatever, if I continue dancing (and that's a big IF), I will have a different partner. Keep calm and let him be.

zahalena v červeň

Takže ty zkoušky... Pravděpodobně hlavní rozdíl mezi zkouškami tady a v Čechách je ten, že tady máme na všechno jenom jeden termín. Všechny zkoušky jsou písemné (snad s výjimkou pár drobností pro lidi studující jazyky, kteří asi někdy musí předvést, že studovanou řečí opravdu umí nejen psát, ale i mluvit) a všichni, jichž se daná písemka týká, se sejdou v jeden čas na jednom místě a jdou na věc. Když je vám natolik špatně, že se fakt nemůžete dostavit, musíte si najít někoho, kdo na vás oficiálně dohlédne (např. váš tutor), že po dobu nevolnosti nepřicházíte do styku s žádným zkouškovým materiálem, a napíšete si to hned jak se vám udělá trochu líp. Když prostě jen zaspíte, přijde vám klepat na dveře klíčník, kde že jste a ať už jste jinde. Pokud zaspíte u někoho jiného - well, bad luck. Celá atmosféra kolem zkoušek je tím pádem trochu jiná než u nás, hlavně proto, že neexistuje nic jako "dneska půjdu zapařit a zítra zkusím, jestli mi dá tu analýzu". Máte jeden pokus, v jeden dopředu známý den, takže ladíte formu jako sportovec. Na samotné zkouškové dny má každý pečlivě promyšleno odkdy dokdy bude spát, kdy a co bude jíst a pít nebo kdy si dá poslední dávku učení. Další velký rozdíl je hodnocení, které je z valné části relativní, jen mírně absolutní. Přesněji řečeno, zhruba třetina ročníku dostane jedničku (first), téměř polovina 2.1, pětina až čtvrtina 2.2, asi desetina trojku (third) a občas i někoho vyhodí (fail - to se ale musíte fakt snažit; na Cambridge je poměrně těžké se dostat, ale jak už jste jednou tady, věnují vám tolik péče, že se vás moc nechtějí zbavovat). Takže i kdyby byl ročník tvořen dvě stě padesáti tvrdě pracujícími génii (matematiků je v ročníku ~250), nemůžou všichni dostat jedničku, byť by si to třeba zasloužili. Kromě toho, že jste ohodnoceni v podobě známky (která se může do vašeho života promítnout i finančně), dostanete i přesné umístění v rámci ročníku. Tak třeba Standa Fořt, se kterým jsem byla v březnu na plese GChD, byl v prváku čtvrtý mezi fyziky, což mi pořád vyráží dech, Tomáš Zeman z Trinity je mezi matematiky zhruba dvacátý, kteréžto pomyšlení ve mně vyvolává mírnou závist a smutek, Michal Buráň je prý někde na třicítce, takže kol a kolem budu pravděpodobně tmavou skvrnou na skvělé pověsti českých studentů, protože když se ohlédnu za právě zakončenými zkouškami, vidím se někde zhruba na sté příčce. No uvidíme, třeba to bude ještě níž. Před zkouškami jsem byla po pravdě dost nervózní. Nepamatuju se, že bych někdy byla nervózní zároveň tolik a po celkem dlouhou dobu. A taky se nepamatuju, že bych někdy měla pocit, že budu z nervozity zvracet. Doufám aspoň, že do stadia, kdy budu zvracet opravdu, se už nedostanu. Bála jsem se, že v den první zkoušky to bude úplně nejhorší, ale naštěstí to bylo docela naopak. Probudila jsem se (moje první zkouška byla minulý čtvrtek od devíti ráno), venku svítilo sluníčko, rychle jsem si na sebe vzala den předem připravené oblečení, vyšla jsem před dům a s úsměvem kýčovitě pronesla: "Dobré ráno, Anglie!" Zašla jsem na snídani do kavárny na rohu. Doufala jsem, že tam bude ta sympatická drobná tmavovláska a když jí řeknu, že mám zrovna svou první univerzitní zkoušku, dá mi třeba slevu. Ale byl tam jen kluk v kšiltovce a neřekla jsem mu nic.

Konkrétní hodnocení matematických zkoušek je dost zvláštní. Samozřejmě bychom prostě mohli řešit úlohy, z nichž každá by byla za nějaký počet bodů, které by se pak jednoduše sečetly, ale obávám se, že to by bylo na místní poměry zbytečně málo zamotané. Abychom se vyhnuli nudné obyčejnosti, máme otázky rozdělené do dvou sekcí (I a II - aspoň něco) a podle toho, ve které je otázka sekci, za ni můžeme získávat nejen obyčejné body, ale i alfy a bety. Za každou otázku v sekci I můžete získat 0-10 bodů, přičemž když získáte 8+, přibude vám k tomu ještě beta. Za každou otázku v sekci II můžete získat 0-20 bodů, přičemž když dáte 15+, dostanete ještě alfu, a když dáte 10-14, připluje vám beta. Každá beta se pak promění v bonusových pět bodů, kdežto s alfami je to natolik složité, že jsem to sama doteď pořádně nepochopila. Hlavní myšlenka: dokončit jednu otázku je ceněno výše než udělat dvě z půlky. Hlavní poučení pro psaní zkoušek: hlavně dostat alfy! Ze sekce I, která obsahuje 4 otázky, můžete dělat všechny, ze sekce II, která obsahuje otázek 8, si vybíráte 5, nejvýše tři z jednoho kurzu (každá písemka kombinuje dva kurzy - jeden aplikovaný a jeden čistý). Takže suma sumárum můžete dostat až 20 alf, protože písemky jsou čtyři. Já v tenhle moment odhaduju, že jsem dala 11 alf a 11 bet, což není nic moc a na jedničku, o které mi můj DoS Dr. Zsák tvrdil, že bych ji "definitely" měla dostat, to s největší pravděpodobností stačit nebude. Hranice mezi známkami (co se týče počtu alf a bet) jsou každý rok trochu jinde - záleží, jak byly zrovna těžké písemky. Třeba rok 2013 byl výjimečně jednoduchý, a tak jeden z peterhouských matematiků, Maďar Balázs, nedostal jedničku ani když zvládl získat 14 alf. Když se propracujete až do Part III (čtvrtého ročníku), tak se ve vašem hodnocení objeví i gamy, ale to snad necháme na příště.

Většinu posledního trimestru jsem tedy strávila v knihovně, jenom v jednom záchvěvu touhy po přestávce jsem zašla do knihkupectví a koupila si puzzle a ještě v jednom jsem se rozhodla nechat se znesmrtelnit na peterhouských stránkách. To bylo tak - kolej se (správně) rozhodla, že naše webové stránky jsou hrozné a zastaralé a že je na čase s tím něco udělat. Pro nové stránky bylo mimo jiné potřeba vyrobit nějaká ilustrační fota, a tak jsme dostali od JCR presidentky Johanny email, že jestli chceme znesmrtelnit, máme se zapsat jako modelové (rozuměj - Peterhouse je kostnatá instituce bránicí se jakýmkoli změnám, nový web se pravděpodobně nebude dělat v horizontu kratším než dvě stě let). Tak jsem se zapsala a ejhle:

http://www.pet.cam.ac.uk/academic-matters

http://www.pet.cam.ac.uk/current-students

Na tomto místě musím podotknout, že nás ti fotografové přiměli, abychom speciálně kvůli první z téhle fotek zašli do knihovny a půjčili si tam nějaké velké fotogenické knihy. Přiměla jsem toho kluka ve fialové košili, aby si vzal černou bichli s obrovským nápisem Derrida, ale bohužel to na tom snímku není vidět :-(

Tak sice už jsem docela střízlivá, ale zato mě poněkud začala bolet hlava, tak to asi pomalu ukončím. Ještě jsem vám nestihla napsat o tom, jak koleje ve stresových zkouškových obdobích najímají pro blaho svých žáků terapeutické psy (asi vás nepřekvapí, že jsem se těchto radovánek nezúčastnila), a o tom, jak mě tady byli navštívit Jana Leichterová s kamarádkou Alicí a potom taky Ondra Mazura (to je tenhle www.reflex.cz/clanek/zpravy/63830/policie-v-brne-zadrzela-pri-prvomajove-akci-57-odpurcu-radikalu.html) s bratránkem a Davidem Výprachtickým. Tak aspoň ještě přikládám jeden snímek z volebního období (mimochodem to není, že by byl prof. Hawking právě uprostřed teleportace, to jen můj mobil neumí moc zacházet s bleskem).

Professor Stephen Hawking is voting for Daniel Zeichner

Už bych se loučila, ale ještě koukám na hodiny a zjevně už je čtvrtého června, takže všechno nejlepší k narozeninám babičce Janě!

Ještě ode mě čekejte jeden email s výsledky zkoušek někdy ve druhé polovině června a zatím se mějte kráásně!

„Rackové tady v noci křičí,

nechci psát 'Tvoje', nejsem ničí.“

(Irena Dousková)

Aranka