Arančin blok
O BLOKU

2017
2016
2015
2014
2012

rss
Jak jsem zjistila, že Angličani taky říkají jdi se vycpat 10.2.2015
Moji milí,

je to neuvěřitelné, ale už jsme skoro v půlce druhého trimestru. Co se týče školy, tak se překvapivě ukázalo, že nejtěžší a nejneoblíbenější pro mě vůbec není vector calculus, který je nakonec docela sranda, ale dynamika a relativita. V prvním example sheetu jsem si moc neškrtla a supervize s Dr Essexem nebyla žádná pohádka. Paradoxní bylo, že než jsem začala první domácí úkol z dynamiky dělat, tak si říkám: hlavně se snaž, tohle musí být nejvíc eňo ňuňo ever, protože chceš Essexe poprosit o doporučení. Tak jsem ho nepoprosila a prostě bez rezerv doufám, že mi vyjde ta jediná letní věcička, do které už jsem poslala přihlášku během ledna.

Minulé dva týdny jsem u sebe dvakrát měla na necelé tři (nebo dokonce spíš dva) dny stín, aneb žačku střední školy, která se na účet Cambridge přijela podívat, jak to tady chodí. Shadowing Scheme se odehrávalo ve třech po sobě jdoucích vlnách, ve kterých vždycky ve čtvrtek přijelo zhruba 140 středoškoláků, kteří se nejdřív shromáždili v Emmanuel College, odkud si je odpoledne vyzvedávali "jejich" studenti. Poprvé jsem si odvedla drobnou černošskou dívku jménem Olamide, která upřímně nebyla nic moc, další týden s Rebeccou to už bylo lepší. Když jsem se původně hlásila takto dobrovolničit, připadalo mi, že to celé zní celkem nevinně: budu dělat všechno jako vždycky a stín mě prostě jen bude sledovat, chodit se mnou na přednášky a dělat si obrázek o tom, jak tady takový student žije. Skutečnost ale byla poněkud jiná. Člověk například pořád musel hrozně přemýšlet o dobré organizaci, protože většině stínů bylo pod 18, a spadaly tak pod všemožná pravidla o ochraně dětí, z čehož plynulo mnoho drobných potíží. Nemohli jsme třeba mít jejich telefonní čísla a už vůbec jsme si je nesměli přidat na facebooku. Když jste se tedy rozhodli, že část vašeho programu je ale opravdu nezajímavá a poslali jste váš stín jinam, mohli jste zažít perné chvilky, když v domluvený čas nedorazil na místo setkání. Během shadowing scheme jsem se taky zapojila do jedné z akcí, které při této příležitosti pořádala Trinity Mathematical Society, totiž besedy (neboli panelové diskuze, jak se dnes hezky česky říká) o roli nejrůznějších společností ve studentském životě. Vyneslo mi to pizzu a džus zdarma (free food - obvyklé a oblíbené cambridgské lákadlo na cokoli) a zlevněný lístek na výroční večeři TMS. Bude se podávat mořský ďas. Olamide zajímaly hlavně praktické věci. Kde si pereš? Nestýská se ti? S kolika lidmi sdílíš záchod a koupelnu? (Cože?? S pěti?? No to je ale nechutný!) Rebecca byla mému srdci bližší a taky se víc starala o samotnou školu. Po přednášce z pravděpodobnosti mi s tázavým tónem sdělila, že si všimla, že si někteří studenti nepsali poznámky. No kdyby jenom to... Taky jsem si s Rebeccou zopakovala, co se mi čas od času pořád stává - s někým se obyčejně bavím, blablabla, a najednou nerozumím nějakému podstatnému slovu - ale vůbec. Myslím, že to bývá, když lidi mluví s příliš dokonale anglickým přízvukem. Seděly jsme u večeře a moje stínová slečna říká: "Budeš po večeři ještě pracovat?"

"Promiň - ještě jednou..?"

"Jestli ještě teď večer půjdeš dělat nějakou práci?"

"Cože jestli budu dělat??"

"Pra-co-vat."

Když už jsme u té práce a jazyků, říkala jsem si, že bych docela ráda pracovala v kolejní knihovně. Knihovnice mají vždycky v pět padla a na jejich místo nastupují studenti, jejichž téměř jediným úkolem je sedět za stolečkem u vstupu do knihovny a občas dát někomu razítko do půjčované knihy. Já stejně sedávám v knihovně od devíti do půlnoci, kdy se zavírá, celkem pravidelně (když nemám trénink, tak třeba i od dřív), tak proč si za to nenechat platit? Zašla jsem tedy jednoho odpoledne za jednou z knihovnic s dotazem, jestli bych se nemohla do večerního hlídání zapojit. Polohlasně mi oznámila, že přinejmenším do konce trimestru mají rozhodně úplně plno, ale že si poznamená moje jméno pro případ, že by se někdo náhle vzdal svého místa. Jak že se jmenuju? Vyhláskovala jsem Hruskova, oplácaná brunetka si to pečlivě zapsala, pak ke mně zvedla milý pohled a říká: "A příjmení?"

Minulé pondělí po nedobré dynamické supervizi jsme naštěstí měli zkoušku se smyčci, která mě přivedla na trochu jiné myšlenky. Potřebovali jsme se ještě sejít před hodinou s klarinetistkou Angelou Malsbury, která nás čekala o pár dní později. Ze zkoušky jsem jako obvykle zamířila do knihovny - už v trochu lepší náladě, ale do dokonalosti to mělo pořád daleko. Když mě o půlnoci vyhnal klíčník od pracovního stolu, vypotácela jsem se lhostejně do venkovní tmy, kde se najednou všechno změnilo. Sněží! Sněěěžííí! Neuvěřitelné! Už jsem skoro nedoufala, že bych se tady opravdového pořádného sněhu letos mohla dočkat. Na hlavním nádvoří stál na zasněženém trávníku velký sněhulák. Další den jsme zrovna měli od půl osmé ráno zkoušku s dechovým kvintetem, což se tím pádem hodilo, protože bylo jasné, že sníh nevydrží dlouho. Vzala jsem si s sebou foťák, ale sněhuláka už jsem chytla jen poněkud v rozkladu (viz příloha - den poté a dva dny poté). Všechno roztálo šílenou rychlostí, ale jeden zasněžený den, za který jsem opravdu ráda, jsme měli. Přestože tady skoro nemrzne, všichni se můžou usolit. Hlavně venkovní kolejní prostory jsou prosolené úplně zběsile. Když jsme šly nedávno s Louisou do Selwynu na snídani a minuly jsme přitom staršího mužíka horoucně rozhazujícího plné hrsti bílých krystalků, postěžovala jsem si na nelogičnost tohoto konání a poukázala jsem na některé jeho nedobré dopady, ale jako kdyby hrách na stěnu.

"To víš, přece kdyby tady někdo uklouzl, tak za to bude kolej zodpovědná." Ale vždyť nemrzne, tak jak by mohl někdo uklouznout?!

rozpadlý sněhulák dva dny poté

Později téhož týdne nás čekala již zmiňovaná hodina s Angelou Malsbury, mě dokonce dvě - se smyčci a sólová. Angela měla původně učit dva IAS dechové kvintety, ale ani jeden kdovíproč nemohl, což bylo ovšem pro mě jen dobře, protože když už byla jednou klarinetistka na daný den objednaná, někoho jí dát museli a další možnosti na seznamu mě ze dvou třetin zahrnovaly. Když ale vešla naše pedagožka onen čtvrtek do dveří, myslela jsem, že mě raní mrtvice. Potíž byla v tom, že milá Angela byla neskutečně podobná jedné mojí nenáviděné učitelce ze střední školy. Stejně jako ona byla poněkud při těle, na svět se dívala skrz velké brýle se zřetelnými obroučkami, mluvila hlubokým, místy až humpoláckým hlasem a její krátký sestřih by si žádná Miss Universe na hlavě rozhodně vytvořit nenechala. Vzedmula se ve mně vlna odporu, se kterou jsem se zoufale pokoušela bojovat. Tohle NENÍ ona. NENÍ. Jak k tomu chudák ta paní přijde, že na ni chceš rovnou být ošklivá? Poslouchej, co říká, a ne že to budeš už dopředu odsuzovat jako blbost! No nakonec se povedlo, ale dalo mi to zabrat. Mám pocit, že i kdyby nebylo zážitků ze střední, tak by se paní Malsbury nejspíš nedostala do dvacítky mých nejoblíbenějších lidí, ale poradila mi některé dobré věci a bylo vidět, že tomu rozumí. Jako obvykle došlo u Mozarta na artikulaci. Angela říkala, ať to nepřeháním, že nemusí být nutně všechno ve staccatu, kdybych s tím měla mít přílišné potíže. "No to si taky myslím," povídám jí, "ale nedávno mě jedna smyčcařka, se kterou jsme měli hodinu, sjela, že správný Mozart je co nejvíc pořádného staccata." Jojo, byla to Margaret Faultless, která to se svým příjmením samozřejmě musí vědět. Angela chvíli chodila kolem horké kaše, ale nakonec se napřímo zeptala, kdo že to byl.

"No tak když to chcete vědět, byla to Maggie Bezchybná."

"Ha! Já jsem si to hned myslela! No jo, Maggie.. Ona vede v Londýně katedru historického koncertování, oni si na to tihle staroši potrpí. Ale víš co já bych jim prostě - f**k off. Když on taky ten klasicistní klarinet byla úplně jiná věc. Na to se hraje staccato jedna radost. Já bych všem těmhle smyčcařům prostě řekla: Get stuffed!"

Během dnů mírného sněhu jsem taky několikrát zavítala do St. John's na taneční hodiny. Když jsem běžela na jednu z nich, otevřely se dveře budovy, do které jsem právě mířila, a v doprovodu několika dalších lidí z ní na vozíčku vyjel Stephen Hawking. Pokoušela jsem se najít uspokojivou rovnováhu mezi vnitřními pobídkami 'tyjo! tyjo! koukej, Hawking, to už možná nikdy neuvidíš! je fakt takovej, jak sis myslela?' a 'prosím tě nečuč tolik, chudák člověk, určitě ho pořád někdo okukuje'. Celá beze smyslů jsem doběhla do tělocvičny a říkám Christianovi: "Hádej, koho jsem zrovna potkala!"

"Nevim," odpovídal Christian nezaujatě, "Stephena Hawkinga?"

"Jo! Fakt že jo," jásala jsem s očima navrch hlavy.

"Eh... Na to si zvykneš," pravil s mazáckým nezájmem můj tanečník, nejdokonalejší z dokonalých. ("A Timothy Gowers si nenosí vůbec žádné přípravy, vždycky úplně všechno přednáší z hlavy!" - "No a co? Já taky přednášim z hlavy.")

Pár drobných faktů na závěr:

1) Narazila jsem na první věc, která je v Anglii i přes posilující libru výrazně levnější než v Čechách. Barvy na vlasy netradičních odstínů - juchůů! Jaké jsem měla štěstí, že Nosferatu mělo v lednu, kdy jsem tam doufala nakoupit, zavřeno.

2) Přišel mi email, že mě můj DoS András Zsák navrhl jako vhodnou kandidátku na studenta, který by měl v dubnu při dnu otevřených dveří spolu s ním reprezentovat matematiku v Peterhousu a odpovídat na dotazy návštěvníků. Tak jsem to samozřejmě vzala (bude tam free food!) a už se těším, jak se na mě budou tvářit zazobané anglické paničky.

Doufám, že máte zas na chvíli čtení dost, a jdu se uložit do postele, abych byla svěží na koncert, který mě večer čeká. Jestli nezapomenu, tak vám na něj příště pošlu letáček (bude to sice poněkud out of date, ale stejně nepočítám, že kdybych ho poslala teď, tak byste dorazili, a prohlášeními o jedněch z nejlepších komorních hudebníků se můžete pobavit i za čtrnáct dní) a třeba i napíšu, jak jsem se skoro dozvěděla o neúspěchu gravitačních vln ještě před jeho zveřejněním.

Přeji příjemný únor,

A*