Arančin blok
O BLOKU

2017
2016
2015
2014
2012

Osvětlení a trocha dějepisu 13.1.2015
Milí a drazí,

posílám první pozdravy z druhého cambridgeského trimestru! Protože jsem během pražského vánočního času naznala, že jsem řadě z vás zamotala hlavu s tím, jak to tady vlastně chodí (nezřídka proto, že se to všechno taky teprve učím), pokusím se nyní celé uspořádání trochu lépe vysvětlit.

Začněme skutečně od začátku: Cambridgeská univerzita se v roce 1209 odštěpila od již dříve vzniklé univerzity oxfordské. Většina místních studentů při přiznávání této neslavné pravdy s trpkým úšklebkem honem zablekotá: "Takže Oxford je starší, no.." Já bych to ale neviděla tak černě, protože při rozštěpení instituce přece vždy zůstává otázkou, která z těch nástupních je "ta nová" a která je "ta původní, jenom z ní pár lidí odešlo". V dějinách najdeme nejeden případ, kdy se obě větve považovaly za druhou ze zmíněných, nicméně nevím, bylo-li tak tomu i v případě Oxford-Cambridge. Zajímavé je i proč došlo k rozdělení. Rychlým náhledem do internetu jsem našla jen nějaké nudné stručné scholastické vysvětlení, ale v St. Peter's Terrace se povídá, že důvod byl podobný jako pro vznik kolejí v Harrym Potterovi (a už jsme zas u něj..). Zmijozel nechtěl přijímat žáky smíšeného původu a něco podobného se stalo i ve středověké Anglii. A ta nesnášenlivá větev... ...byla Cambridge!

Univerzita existovala dlouhá léta bez kolejí. První kolej, Peterhouse, vznikla až v roce 1284 (takže až mi bude 89, budeme slavit 800 let, juchů!), kdy ji založil biskup z Ely. Jestli to dobře chápu, tak v následujících letech člověk buď mohl být členem koleje, nebo nemusel. Dnes je tomu trochu jinak - bez kolejního určení se mohou vyskytovat pouze postdoktorální pracovníci; pregraduální i postgraduální studenti jsou jasně zařazení do jedné z více než třiceti kolejí (kolik přesně jich je, to je taky složitá věc). Akademický život studenta zajišťují společně kolej, což je do značné míry nezávislá jednotka, a univerzita. Neakademický život má na starosti z velké většiny kolej. V koleji se jí a spí, skrz kolej platíte školné, v koleji máte svého tutora, za kterým se můžete jít poradit, když máte s něčím potíže, do koleje vám chodí pošta. Všechny koleje mají svoje klíčníky, kuchaře, knihovny, kostely a kostelní sbory. Některé koleje jsou určeny pouze pro postgraduální studenty a 3 koleje jsou čistě ženské - Newnham, Murray Edwards a Lucy Cavendish. Právě jmenované jsou také jediné svého druhu v celé Anglii. Čistě mužská není žádná kolej, což je pěkná nespravedlnost. Ne tedy že by nebyly pokusy, ale byly tak nějak politicky ze špatné strany. V průběhu dvacátého století byly totiž všechny koleje postupně donuceny přijímat ženy; poslední, která odolávala nejdéle, byla Magdalene (jak ironické s tím dívčím jménem). I ta ale nakonec v roce 1988 (zas horší než Oxford - tam to Oriel zatrhli o tři roky dřív) musila ustoupit všudypřítomným tlakům, což nicméně nezabránilo magdalenským mužům nosit při této příležitosti černé pásky na rukávech a stáhnout kolejní vlajku na půl žerdi. Potíž s Magdalene byla, že to byla stará zavedená kolej, ale myslím, že kdyby chtěl někdo založit novou kolej s tím, že bude čistě mužská, logicky by to mělo projít. Ale je logika a je praxe, podle mě už stejně máme kolejí až až.

Tak to bychom měli trochu výkladu a teď k historkám. Z Prahy jsem do Londýna odlétala večer na tři krále a kupodivu jsem to tentokrát zvládla bez nadváhy. V letadle mi připadlo místo vedle šestiletého kluka, který letěl sám, ale nevypadal, že by mu to vadilo. Nejdřív jsem myslela, že to je malý Brit (a on si o mně na začátku myslel totéž - yes! -, jen spíš asi s přívlastkem velká), ale pak se ukázalo, že pan Sebastian Miroslav má rodiče naprosto české, akorát žije v Anglii. Automaticky mi tykal, což mě donutilo k zamyšlení, jestli mu připadám natolik na jeho úrovni, nebo jestli mluví česky jenom s rodinou, takže vykání možná ani moc nezná. Za celou cestu jsem nic neudělala, protože jsme si skoro pořád povídali, ale tak zas to bylo fajn. Vtipná byla i Sebastianova čeština poznamenaná svým menšinovým postavením v jeho životě. Na otázku, jestli má nějaké sourozence, se mi dostalo odpovědi: "Mám tři malý cousins." Když mi ukazoval, co si všechno veze v baťůžku se spidermanem, vytáhl v jednu chvíli taky ořezávátko.

"No vidíš, ořezávátko nemám," napadlo mě hned.

"Co?"

"Že jsem si zapomněla v Praze přibalit ořezávátko."

"Ty nemáš jedno v Anglie?" divil se nemotorně malý bilinguál.

Když už jsme se blížili k cíli, nechala jsem Sebastiana sednout si na moje místo u okénka a musím říct, že to měl fakt dobrý, protože jsme letěli krásně nízko nad celým Londýnem, od východu až k západu. Temná Temže místy odrážela světlo bílého Měsíce, činíce si svým magickým vzhledem nároky na hlavní roli v magickém filmu o svatojánské noci.

Do Cambridge jsem dorazila pozdě večer, trochu později, než jsem byla doufala, ale měla jsem štěstí, protože Číňanka Jiayi, u které jsem měla přes Vánoce schované peřiny, ještě nespala. Sama se ten den stěhovala ze svého pokoje v Trumpingotn Street do nově dokončené Whittle building, kam jsem ji doprovodila po tom, co jsme ke mně dali nejen moje peřiny, ale ještě oblek spolužáka Arnase, který se Jiayi do menší místnosti už nevešel (oblek, ne Arnas). Jako každá správná stavba měla být Whittle building dodělaná mnohem dříve, než nakonec byla, ale teď zas stojí za to. Vevnitř to vypadá jako v malých soukromých lázních. Na oplátku za uskladnění peřin jsem Jiayi dovezla chleba a látkové kapesníky. Tvářila se nadšeně, neboť o obojí už nějaký čas stála, ale jaká pak byla spokojenost nevím.

Minulé pondělí nám začal univerzitní trimestr, tedy čas, po který bez nějakých zvláštních povolení jednoduše můžeme být v koleji, a tohle pondělí začal plný trimestr, tedy čas, po který musíme být v koleji. Někteří studenti mají zkoušky nanečisto, ale mě se nic takového netýká. V průběhu roku žádné oficiální zkoušky nejsou, všechen tenhle stres se odehrává až na přelomu května a června. Nevím o žádném předmětu, který by se zkoušel ústně, všechno jsou jen písemky a eseje. Mě čekají písemky čtyři, každá trojhodinová, každá kombinující dva předměty (to dělá osm předmětů a jestliže jsem měla čtyři v Michaelmasu a čtyři budu mít teď v Lentu, tak se správně ptáte co ten Easter - odpověď je, že předměty z posledního trimestru prvního ročníku jsou zkoušeny až v ročníku druhém).

Co se tančení týče, chystáme se s Christianem tenhle trimestr na tři soutěže. Všechny budou v únoru a všechny budou v sobotu, takže přijdu o šest přednášek (hrůza!). Mohli jsme jet ještě na jednu lednovou, ale o osm přednášek už jsem vážně přijít nehodlala a navíc to mírně kolidovalo s tím, že mi má tou dobou přijet nějaká středoškolská studentka (či student? Podle jména Olamide ale hádám spíš holku) dělat stín v rámci cambridgeského stínového programu, kdy univerzita platí vybraným zájemcům stravu, cestu i ubytování a poskytne jim náhled do našeho akademického i neakademického života, aby se mohli rozhodnout, jestli by se jim tady líbilo, popřípadě který obor by se jim líbil.

V nadcházejících dnech mě čekají poslední supervize z předmětů, které jsme měli v minulém trimestru: diferenciální rovnice, ve kterých jsem se naučila nakreslit graf pod naším oblíbeným středoškolským heslem "čím víc káňat, tím míň káňat" (vzájemná závislost velikostí populací lovců a jejich kořisti), grupy, kterými jsem nyní zaplnila svou přihlášku na letní školu v Brémách, čísla a množiny, u kterých mi pořád chybí půlka posledního domácího úkolu, protože je to k čertu tak těžký!, a vektory a matice, nad kterými jsem dnes seděla v knihovně, dokud mě v jedenáct nějak podivně předčasně nevyhodili. Prvácké předměty v Lentu jsou pravděpodobnost, dynamika a relativita, analýza I (no konečně!) a pro mě překladatelsky obtížný vector calculus.

Ve čtvrtek bych měla mít kromě dvou supervizí taky první letošní hodinu klarinetu a to ne jen tak ledajakou, ale takovou, na které mi bude zapůjčeno Áčko, na což se nesmírně těším. Potřebuju ho do dechového Nielsena, ale hlavně do Mozarta se smyčci. Jediný oříšek je, že těm fidlalům pořád píšu a oni mi pořád neodepisují, tak doufám, že se vůbec někdy sejdeme. Příští týden bude konkurz na showcase concert, kde bude hrát výběr z IAS (Instrumental Award Scheme) skupin. S dechovým kvintetem, jehož název skutečně nakonec přešel z provizorního Cambini Quintet na Hrušková Quintet, zkusíme uspět s Vinterem a se smyčci jsem tam chtěla zahrát první větu z toho Mozarta, ale jestli do té doby nedáme ani jednu zkoušku, tak asi nic.

Myslím, že v tomhle trimestru trochu omezím posílání cambridgeských psaní - jednak proto, že už se to stejně časem bude poněkud opakovat a z Michaelmasu jistě máte ještě čtení dost, a taky proto, že mi to přece jen vždycky chvíli zabere, než to sesmolím, ale ono už je potřeba myslet na zkoušky, protože vedle mých koníčků přehršel času na učení není, tak se musím alespoň snažit využívat každou volnou chvilku.

Jo, někdo chtěl fotku knihovny. Samozřejmě vždycky když tam jdu, tak si zapomenu foťák, ale jeden rakouský druhák studující filosofii má z peterhouské knihovny facebookovou profilovku, tak přikládám.

Lukas

Sníh tu samozřejmě není, ale přeji alespoň vám počasí dle vašeho vkusu a všeobecně hezký leden a jdu si čistit zuby.

Aranka

(tentýž den odpoledne) P.S. Promiňte, ale probudila jsem se uprostřed noci zbrocená potem, protože Temže je samozřejmě rod ženský, číslo jednotné, takže správně měla věta "Temná Temže místy odrážela světlo bílého Měsíce, činíce si svým magickým vzhledem nároky na hlavní roli v magickém filmu o svatojánské noci." znít "Temná Temže místy odrážela světlo bílého Měsíce, činíc si svým magickým vzhledem nároky na hlavní roli ve filmu o svatojánské noci." Té magie tam bylo taky nějak moc - to víte, půl druhé v noci ;-)