Arančin blok
O BLOKU

2017
2016
2015
2014
2012

rss
Poslední z prvního 7.12.2014
Milí a drazí,

tak jsem slyšela, že máme v Čechách sníh a led! To je dobře, už se na ně těším a doufám, že tam na mě počkají, protože tady je těchto mnou oblíbených komodit rozhodně nedostatek. Poslední tři týdny už se sice v jídelně občas topí v krbu a údržbáři pečlivě natřeli velké středověké dlaždice peterhouských stezek neuvěřitelně páchnoucí fialovou protiskluzovou břečkou, ale zima vypadá přeci jen jinak.

Minulou neděli se náš taneční klub vydal na první letošní meziuniverzitní soutěž, kterou pořádala v Birminghamu Warwická univerzita (trochu zmatek, já vím). Vstávala jsem v půl páté, abych byla v 5:40 na zastávce, jak vyžadováno. Naskládali jsme se do dvou autobusů, za chvíli jsem usnula a i když se mě Christian snažil probudit na tři čtvrtě hodinovou snídaňovou přestávku, tvrdohlavě jsem ve více či méně rušeném spánku setrvala až do příjezdu do Birminghamu. O architektonických krásách a vadách tohoto města se říká mnoho, ale bohužel nemůžu téměř nic ani vyvrátit, ani potvrdit, protože jsme celý den zůstali zavřeni v soutěžní hale jménem The Tower (to asi že je tak nízká a plochá). Vzhledem k tomu, že jsme v latině i standartu tančili intermediate, neměli jsme s Christianem vyšší cíle než probojovat se do druhých kol, což se nám povedlo a byli jsme celkem happy. V open rumbě jsme se sice naopak do druhého kola nedostali, což bylo trochu trapné, ale zase to vyvážil večerní team match, pro který jsme byli vybráni do Cambridge D. V team matchi, který vždy završuje soutěžní den, proti sobě stojí osmičlenná (čtyřpárová) družstva měřící síly ve waltzu, chache, quickstepu a jivu. Jive za D tančili Nick a Mary, aneb ten kluk, co se stará o sociální život cambridgeského družstva jako celku, a kapitánka Druhého týmu. Waltzem proplouvali Michael, kapitán Začátečnického týmu, a Kriszti a chachu tančili Alex a Henrike, od které jsem si koupila za dvacet liber boty na latinu. Jinými slovy, já s Christianem jsme měli na starost quickstep, tanec, při kterém jsem si dříve toho dne přišlápla v zatáčce šaty, div že jsem neskončila na zemi (já jsem té kostymérce říkala, že jsou mi ty šaty dlouhé). Naším hlavním cílem bylo porazit Oxford B, což se nám nakonec nepovedlo, ale zato Oxford C porazila i Cambridge I. Celkově se Cambridge vedlo hodně dobře, třeba Intermediate standart vyhrál úplně s přehledem krajan Filip se svou krásnou tmavovlasou partnerkou Yasmine. Šla jsem po vyhlášení za ním a říkám: "I am so proud to be a Czech person in Cambridge, congrats!"

"No tak to mi klidně můžeš říct česky," povídá Filip. Koukla jsem kolem sebe a zrovna nikde nikdo nestál, tak jsem přiznala, že má pravdu, ale že to už jsem celá zpitomělá z Pavla Kohouta, který je se mnou ve Druhém týmu a který se se mnou odmítá bavit česky, protože je to prý nespolečenské.

S tančením taky souvisí, že jsem se stala ambasadorkou místního klenotnictví Catherine Jones. V praxi to znamená, že když mám nějakou akci (koncert, soutěž...), přijdu do obchodu, půjčím si pěkné šperky, ve kterých pak jdu na tu akci, a po ní je zas vrátím (někdy bývají i celkem drahé; posledně jsem viděla, jak mi z nich sundavají cedulku £327). Musím akorát Catherine Jones dodat z toho koncertu/soutěže nějakou fotku, kterou oni pak nasdílí na facebook. Tenhle čtvrtek pořádalo klenotnictví pro všechny své ambasadory společné bruslení, na které jsme si měli vzít kolejní šály. Původně jsem se neplánovala účastnit, protože jsem si s sebou nepřivezla brusle a kolejní šálu nevlastním (jsou pěkně drahé a Peterhouse má takovou nic moc modro-bílou; nebelvírký design ukořistil Selwyn). Nakonec mě ale přemluvili, že prý brusle jsou poskytovány kluzištěm a šálu si můžu půjčit. Tak jsem vyrazila a bylo to fakt fajn. Čekala jsem mnohem větší účast, ale všichni asi měli na konci trimestru napilno; já jsem zato zrovna byla v příjemné přestávce mezi koncem akademické práce a nutností vyklidit svůj pokojík. Musím ale přiznat, že moje nedostatečná fyzička v kombinaci s tím, že už jsem zas rok nebo snad i dva nestála na bruslích, mě docela potrápily. Asi tak každé druhé kolečko jsem musela zastavit u mantinelu a vyklepat si nohy, které se námaze na ledu vzpíraly bolestí jak mohly. Zato maďarský kolega Bence to objel třikrát pozpátku, než já jsem dokončila jednu regenerační přestávku.

Než jsem se ale vydala bruslit, absolvovala jsem ještě krátké posezení s DoSem u příležitosti konce trimestru. Abyste ovšem pochopili jeho popis, budu se muset trochu zastavit u místního systému zkoušek a hodnocení. Akademický rok se dělí na tři trimestry (Michaelmas, Lent a Easter), z nichž zkouškovým obdobím končí jen ten poslední. Zkoušky jsou pouze písemné, žádné ústní se nekoná. Známky, které můžete dostat, jsou 1 (first), 2.1, 2.2 a 3 (third). Ti, kdo získají 1, se mohou nadále zvát scholars a přinejmenším v některých kolejích dostanou ještě finanční odměnu (třeba u nás). First nebo dobrá 2.1 jsou taky potřeba pro postup do čtvrtého roku studia aneb Part III (v matematice; tohle mají jiné předměty trochu jinak).

Tak jsem tedy přišla do William Stone Building za Dr Zsákem a on se ptá: "Tak jak bys(te?) odhadla svoji známku na konci roku?"

"Já nevim, asi 2.1," povídám.

"Vážně? Proč?"

"Hmm, nepřipadám si zrovna nejlepší z ročníku." (A to je podstatná poznámka, protože do konečné podoby známkování tady má dost co mluvit statistika a Gaussovské rozdělení; jinými slovy ten, kdo bude mít z písemek nejvíc bodů, dostane 1, i kdyby těch "nejvíc bodů" znamenalo 30% bodů dosažitelných.)

Nato mi můj DoS přečetl všechny čtyři supervisorské reporty, které mi dohromady v průměru předpovídaly zhruba dolní hranici first. Nejvíc mě překvapil Dr Essex, který mě má na starost na můj nejneoblíbenější předmět (diferenciální rovnice) a který jako jediný bez nějakých pochybností napsal rovnou, že dostanu 1. Celkem mi to zvedlo náladu, protože jestliže jsem za tenhle trimestr, kdy jsem upřímně místy víc tancovala než počítala, zvládla přesvědčit svoje supervisory, že patřím do lepší poloviny ročníku, co teprv kdybych seděla od rána do večera v knihovně a vážně šprtala? Ještě se všichni shodovali, že jsem entuziastická, což zní v Čechách spíš jako mírně záporná charakteristika, ale myslím, že tady je to plus. Pak přišla řeč na prázdninovou práci a supervizní párování - v Lentu už prý nebudu se svým kolejním bratrem Jonathanem ani na jeden předmět.

Já jsem tady sotva začala a další uchazeči už se tlačí na moje místo! Krom toho, že jsem si musela podat žádost, abych směla v SPT (kde jsou mladší a nadějnější ubytováváni během interviews) zůstat až do 9.12., měla jsem s novým kolem přihlášek co do činění ještě tenhle pátek. Zapsala jsem se jako pastýřka uchazečů (poetické, že?) a vodila jsem je 4 hodiny z porters' lodge do schodišť B a F, kde se peterhouští fellows snažili zjistit, vyhovovala-li by ta či ona osoba úrovni naší milé univerzity. Připadla na mě směna s jedním uchazečem o studium historie a několika zájemci o přírodní vědy. Ptala jsem se všech, proč si vybrali zrovna Peterhouse a krom různých drobných doplňků zněla jednotná odpověď: "Protože je to malá kolej." Já bych teď teda upřímně brala klidně větší. Třeba takový Pembroke, tam se mi hrozně líbí. Pembroke je jako Peterhouse (dokonce jsou přes ulici), jenom to není taková šílená miniatura.

Dvacet pět let od revoluce, to je taky téma. Šestnáctého listopadu pořádala Česká a slovenská společnost oslavné promítání filmu Ucho. Hustý. Jenom mi tam trochu nesedělo, že se to celé odehrává v červenci a Bohdalová se přitom chystá vypravovat další den syna do školy. Tuhle středu se potom konala oslavná diskuze s pány Žantovským a Wlachovským. Chtěla jsem jít aspoň na začátek a pak tiše zmizet na přednášku Fyzikální společnosti, což se nakonec taky stalo, ale časový rozsah onoho začátku byl poněkud skromnější, než jsem čekala, jelikož se páni velvyslanci dostavili se zpožděním. Aspoň jsem ale měla dost času se natláskat sýry a suchary, které byly pro diskutující připraveny. To je tady jedna z těch dobrých věcí - když si dá člověk trochu práce, dá se celkem hezky vymyslet na které přednášky a diskuze chodit, aby se ušetřilo za obědy a večeře. Třeba poslední listopadovou středu jsem se účastnila Women in Mathematics Lunch v Centru pro matematické vědy, kam jsme si sice všechny měly donést vlastní sandwich, ale pravda byla, že kdo by to neudělal, stále by se dobře najedl z poskytovaného občerstvení. Seděla jsem vedle nějaké paní, která mi byla odněkud povědomá. Pořád jsem přemýšlela odkud, až jsem se odhodlala a říkám: "Neviděla jsem vás náhodou v některém z dokumentů BBC? BBC Horizon nebo tak něco?"

"BBC Horizon to ne, ale občas dělám nějakou televizi, třeba BBC Discovery Channel," odpověděla postarší dáma.

"No, to bude ono," povídám nadšeně, nehledajíc a nenalézajíc rozdílu mezi Horizon a Discovery, "a byl tam takový záběr, jak za vámi svítí Slunce."

"Ano ano, tak to bude ono. Já totiž studuju Slunce, tak oni ho tam chtěli mít, jenže tady pořád prší, tak se to natáčení pořád odkládalo a odkládalo, až nakonec prostě přijeli i když pršelo a to Slunce udělali z lampy, takže to, co jste nejspíš viděla, pravděpodobně vůbec Slunce nebylo."

Women in Mathematics Lunch se účastnila i krátkovlasá Anne Davis, která, chápu-li to správně, má na starosti mimo jiné nějaké ty genderové záležitosti. Tahle energická starší dáma už k nám jako prvákům promlouvala na začátku trimestru a teď se její řízný projev ozval znovu: "Někdo označil v mid-termovém dotazníku přednášející jako 'nice girl'. Svatá dobroto, 'nice girl'! Kdyby se mi tihle kluci dostali do rukou..." Taktéž přítomná Julia Goedecke se pokusila zmírnit rozhořčení názorem, že mnohdy si pisatelé těchto vět neuvědomují, že jejich slova jsou ve skutečnosti ponižující či urážlivá, nicméně ji nejspíš tato příhoda povzbudila k tomu, že když nám další den rozdávala end-term dotazníky, požádala nás, abychom se vyhnuli sexistickým komentářům a trochu se zamysleli, jak to, co píšeme, může být vnímáno. To byla podle mě naprostá chyba, nic takového říkat nemá, protože zmíněním této možnosti nám sděluje, že tato existuje a je s ní počítáno. Taky tím nasměruje mysli všech lidí, kteří do té doby třeba přemýšleli o tématu z čistě technické a matematické stránky, k otázce, jestli náhodou něco z jejich názorů na daný kurz není spojeno s tím, že přednášející je žena.

Poslední předvánoční dávka obrázků obsahuje dvě fotky z Birminghamu, které už půlka z vás viděla na facebooku (mimochodem díky za lajky, ale říkám vám, že ani pohled víc zblízka, ani úprava mé osoby do tohoto stavu teda lajk není; soutěžní estetika vychází z toho, co vypadá dobře pod reflektory na parketu, ale ani umělé řasy, ani tuna gelu ve vlasech ve skutečnosti nejsou nic moc), posluchárnu, kde jsem poslední dva měsíce trávila šest dopolední v týdnu (u meotaru N. Peake, profesor, který začíná každou přednášku slovy "thank you, thank you very much"), báseň vytvořenou mojí mámou v muzeu, kde jsme byli během její třídenní návštěvy Cambridge, a peterhouskou palmu, aby si třeba někdo v Kalifornii nemyslel, že to tady nemáme :)

posluchárna báseň v muzeu palma

Přeju všem krásné Vánoce, za chvíli jsem v Praze a chcete-li na mě někde natrefit, tak budu ve středu 10.12. na plese Calypsa (juchů!), ve čtvrtek 11.12. na bratrově promoci (juchů!), ve čtvrtek 18.12. na Bakalově Zvědavé nadílce (co tam těm dětem budu říkat pořád nevím, ale až to budu mít, tak mi klidně můžete napsat, budete-li to chtít použít ještě někde jinde; téma je příběhy hvězd a čísel), v pátek 19.12. na členské schůzi Oazy, 26.12. na zvonečkovém koncertě v Rudolfinu a 6.1. v Ruzyni, nasedajíc do letadla směr má milá alma mater.

Užijte si ode mě Michaelmas-Lent oddech a v lednu jsem zpět se svým zpravodajstvím.

Aranka