Arančin blok
O BLOKU

2017
2016
2015
2014
2012

rss
Čtení na dlouhé podzimní večery 25.11.2014
Milí a drazí,

za posledních pár zpráv se mi nastřádalo několik věcí, které je záhodno doplnit či opravit.

1) Jak jsem zjistila na jedné z přednášek Numbers and Sets, kdy si Anneke a Brian posílali zprávy kódované RSA, Brian se píše s měkkým i.

2) Obyvatel Litvy se nazývá Litevec, zapomeňte všechny mé marné popůlnoční pokusy.

3) Grupa symetrií krabičky od Toblerone je isomorfní D_12, ne A_4, jak jsem si naštěstí uvědomila hned ráno po odeslání mailu (no jak se řekne Litevec, to jste byli moudří všichni, ale aby mi někdo opravil chybu v example sheetu, to ne...).

4) Zapomněla jsem u večeře peterhouské matematické společnosti doplnit, že v pozdějších hodinách, kdy bylo již dávno po oficióznější části programu, dospělo několik kluků k oblíbené hře některých palučinských vedoucích, mezi něž se rozhodně neřadím, totiž ke kekelu. Jestli jste to nikdy nezažili, tak jste vážně o nic nepřišli. Cílem hry je vydržet déle než vaši soupeři pít (v pozdějších kolech už je přesnější použít slovo "konzumovat") nějaké šílené břečky, které vaši kamarádi zrovna namíchali (začíná se něčím jako osolené mléko, končí se směsí rumu, pepře, popelníku a kopřiv, popřípadě čímkoli jiným, co je na hranicích vaší fantazie a v dosažitelné vzdálenosti).

5) Slovníková výslovnost pojmu element se shoduje s výslovností mého přednášejícího. Ale trvám na tom, že se to nedá poslouchat.

6) Jídlo v Peterhousu není zas tak hrozné. Přijela jsem na svá studia o dost dřív, než většina mých spolužáků, ale jakmile se dostavili, zvýšil se počet možností, co si dát, a i kvalita šla nahoru. Jediné, co je nutné si pamatovat, je, že pokusy o asijskou kuchyni jsou skutečně jen pokusy, jinak musím říct, že třeba ryby jsou tady fakt skvělé. V Čechách jsem ryby nikdy moc nejedla, ale tady jakmile v jídelně vidím, že si můžu nějakou dát, hned po ní sahám. V naprosté většině případů jsou ryby upravovány tak, že v nich nejsou žádné malé otravné kostičky, které jsou tady jedinou věcí, která mě od téhle dobroty může odradit (ale zato spolehlivě). Taky zákusky máme moc dobré, jenom na polévku se vždycky podívám s obavami a radši ji nechám jejímu osudu.

7) Byly tady nějaké poznámky k mému stručnému popisu pure a applied math (v pojetí naší univerzity), takže bych si dovolila drobné rozšíření jedné věty ze třetího mailu, která bude po úpravě znít: V praxi našich prváckých přednášek to dělení znamená hlavně důraz na rigoróznost důkazů na jedné straně a upuštění od něj na straně druhé, [...].

Tak úvod bychom měli odbytý, teď zas do klasického stylu. Ptala se mě Kačka Vančurová, jak bydlím, tak jednoduchá odpověď: dobře. V příloze je fotka St. Peter's Terrace, kde mě najdete v prvním ze sedmi vchodů, konkrétně v prvním patře (ve druhém podle anglo-amerického číslování poschodí). Můj pokojík je ten hned nad vchodem, tedy ten s balkónem. On to technicky vzato asi není úplně balkón a taky tam pravděpodobně nesmím chodit (je tam dost zvláštní přístup skrz okno), ale čert to vem, je tam pěkně, tak co bych se odříkala. Můj pokoj s vysokým stropem je jeden z nejmenších, ale naštěstí to neznamená, že je malý, nýbrž že všechny ostatní jsou velké. Nespatřuji v tom nicméně mnoho nevýhod, ba naopak: od té doby, co mi v půlce října konečně zapnuli topení, se to tu dá dobře a rychle vytopit a myslím, že kupování druhé peřiny, o kterém mi vykládali někteří druháci, mě v zimě nečeká. Druhou přílohou je vnitřek SPT1, dokonce přímo moje dveře.

SPT vnitřek SPT 1

Včera večer jsme měli první koncert s kvintetem. Nakonec v programu stálo Cambini Quintet, ale padl taky návrh Hrušková Quintet, protože mám prý "the coolest surname". Jak napovídá už předchozí věta, hráli jsme Cambiniho (Blaserquintett Nr.1), ale ještě před ním Iberta (trois pieces breves) a po něm Vintera (Two Miniatures). Ani nevím, jestli úmyslně, ale šlo to od nejlépe nazkoušeného po nejhůře nazkoušené. Zcela přesně a upřímně: Vintera jsme začali hrát asi týden před koncertem. Takovouhle "práci" nemám ráda, ale v tomhle případě si asi nemůžu úplně stěžovat, protože je pravda, že jsem se mohla víc snažit, abychom měli dostatečně dlouhý program vybraný dost dopředu. Ne že bych v tom nic nepodnikala (a ne že bych výslovně neříkala: "Hlavně ať se nestane, že si rozdáme novou věc týden před koncertem."), ale mohla jsem udělat víc. Nicméně repertoár, kterého jsme nakonec docílili je podle mě fakt pěkný. Překvapil mě hlavně ten Vinter, o kterém jsem nikdy předtím neslyšela, a jehož Dvě Miniatury s názvy Z Norfolku a Z Devonu mi připomínají staré české filmové pohádky. Hodně se mi to líbí, ale na youtube to bohužel není k nalezení. Nicméně jestli spotifiujete, tak si to pusťte.

Náš kvintet, to jsou 4 Britové (flétnista Jack, hornista Dan, hobojistka Freya a fagotistka Louisa) a já. Jednoznačně nejlíp hrají Jack a Louisa, já s Freyou jsme ve zlatém středu a Dan, to je fakt případ po všech stránkách. V říjnu si po úspěšném konkurzu napsal na facebook: "Počkat... Cambridge University si myslí, že jsem dost dobrý pro instrumental scholarship? Velmi milé, velmi idealistické, vděčně přijato." Vidím to podobně. Ale tak dejme tomu - že nehraje jako bůh, to ani já, ale kdyby aspoň nebyl tak hloupej a pronášel svoje úplně stupidní a bezpředmětné poznámky ke zkoušce s méně vážnou tváří. Já nevím, jestli se to ti hornisti učí v hodinách místo stupnic nebo co... Jack je technický talent od přírody a pořád se hrozně předvádí, nicméně jediný, kdo mu to žere, je Dan. Závěr: nejradši mám Louisu a Freyu. Louisa studuje medicínu v Emmanuel College, kde jsme taky měli včerejší koncert (mimochodem vstupné bylo dvě libry - hustý!). Měla jsem tak možnost, když jsme před vystoupením v téhle koleji zkoušeli, nahlédnout do další z jídelen. Zjistili jsme, že najít odpoledne nebo večer, kdy máme všichni volno, je pro nás příliš těžký úkol, a tak teď zkoušíme většinou od 7:30 nebo od 7:45 a pak jdeme společně na snídani. Jídelna v Emmanuelu vypadá jako staré rakouské nádraží. Místnost s vysokým stropem je zdobena štuky a vymalovaná v bílé a bledě modré. Vidíte si do talíře mnohem líp než u nás.

Tak že by zas něco k matice? Povedla se mi minulý týden neuvěřitelná věc! Oprava přednášejícího na Cambridge - check. To jsme takhle měli grupy a Julia dokazovala komutativitu jakéhosi prvku. Napsala, že se rovná grupě generované jiným prvkem, tak na to koukám a říkám si, že to je nějaká blbost. Tak na to koukám ještě a ještě, ale nic se nemění, pořád je to blbost. Tak jsem se odhodlala, nadechla a řekla jsem v posluchárně zaplněné dvě stě padesáti lidmi: "Promiňte, nemá támhle být místo = spíš 'je elementem'?"

"Ee.. Ano," pravila Němka a přepsala to.

No žádná velká story, já vim, ale bušilo mi srdce ještě pět minut. No představte si, kdybyste se takhle exponovali a ve skutečnosti to měli blbě vy. Mám pocit, že se to u nás ještě nestalo, ale skoro. Jednou jeden kluk při vectors and matrices řekl: "Promiňte, nemá támhle být U místo V?" Přednášející se pečlivě zadíval na místo, na které student poukazoval, ale po chvilce pravil: "Ne, to je skutečně V." Posluchárnou se ozvalo zahučení podbarvené potměšilým úsměvem všech, kteří nic neřekli. Na místě tazatele bych asi shořela ve svém ruměnci. Nicméně co se nestalo, přednášející pokračoval v důkazu, když najednou... "Počkat, ano, tamto vlastně mělo být U." Jak tak o tom přemýšlím, tak při vectors and matrices je asi nejvíc takovýchto drobností (no zrovna to U a V bylo docela podstatné, ale většinou to jsou drobnosti). Dnes třeba Mr. Peake přiřkl jednomu vektorovému prostoru index 2, přestože jsem si celkem jistá, že to mělo být -2. Než jsem se ale odhodlala tentokrát něco říct, byl už výklad natolik jinde, že jsem to nechala být, protože to byla skutečně drobnost.

Nicméně fakt, že jsem si všimla nějaké chybičky při přednášce, ještě neznamená, že během pěti minut geniálně řeším všechny zadané úlohy. Třeba ve třetím grupovém example sheetu, který má tentokrát naštěstí jen deset otázek, mi pořád chybí první část úlohy devět (ukažte, že centrum konečné grupy G, kde |G|=p^a, je netriviální). Už několik dní dopředu jsem měla naplánováno, že v sobotu večer půjdu do Christ's na Casablancu. Promítali to od sedmi a potom od desíti. Přestože bych stihla i dřívější čas, rozhodla jsem se až pro desátou, protože mi bylo jasné, že pořadí film-matika bude fungovat o dost hůř než matika-film. Tak jsem přišla z večeře, sedla jsem ke stolu a pustila se do té proklaté devítky. Řeším, řeším, vůbec na nic použitelného nepřicházím a pořád pokukuju po hodinkách. Žádné výmluvy, říkám si, nekoukej pořád na ty hodinky, moc dobře víš, že máš času ještě fůru, tak řeš, a vyřeš, ať máš film za odměnu. Tak teda řeším, řeším, ale furt nic, až si konečně jednou zas dovolím podívat se, kolik je, a ono za minutu deset! To mě naštvalo skoro ještě víc než fakt, že stále nemůžu přijít na devítku. Tak já se na to už týden těším, abych tam pak nešla jenom proto, že se zapomenu? Rychlostí blesku jsem si naboso obula kozačky, chňapla jsem mapu, protože v Christ's jsem ještě předtím nebyla, a vyběhla jsem z SPT. Ani jsem nesušila sedlo od posledního deštíku a už jsem jela do centra. Trochu jsem si prodloužila hledání, když jsem se kolemjdoucích jako správný matematik ptala s Christ's v mysli na King's, ale nakonec jsem asi dvacet minut po desáté dorazila do promítací místnosti. Naštěstí jsem přišla ještě před tím, než se začaly dít klíčové chvíle filmu. Viděla jsem Rickův bar ještě než do něj vstoupil Čechoslovák Viktor Laszlow (aneb jak si sečtělý Američan představuje typické české jméno) a podívanou jen mírně narušoval fakt, že jsem si nebyla úplně jistá, ve které zemi se to celé odehrává. No ale člověk nemůže mít všechno, žejo.

V sobotu byly ale na programu kromě filmu a matiky ještě šachy. Fakt, že je Peterhouse nejmenší cambridgeskou kolejí, má mnoho výhod, ale najdou se i nevýhody. Třeba ta, že pro všechny sporty vybíráme z velmi malé základny lidí, takže kolejní družstva jsou většinou nevalné úrovně, to šachové nevyjímaje. Zapsala jsem se na začátku roku jako náhradnice do družstva v případě, že by ale fakt nikdo jiný nemohl. V sobotu odpoledne jsme hráli proti Emmanuelu, tak jsem šla omrknout, jestli je dost lidí a... Musela jsem nastoupit. Situace byla dokonce tak zlá, že jsem hrála na čtvrté šachovnici z pěti. Dostali jsme od kapitána (kterým je mimochodem onen Litevec z trinitské večeře) příkaz dostavit se s mírným časovým předstihem, abychom si trochu zahráli a on mohl určit, na kterou desku nás postaví. Přišla jsem asi čtvrt hodiny před zápasem, pomohla jsem postavit figurky, dala jsem si jednu blicku s tím vysokým, hubeným a neskonale nudným klukem z engineering a naprosto jsem ho rozsekala. I to se ještě někdy stává. Tím se určilo kdo kde hraje a za chvíli už tu byli soupeři. Hrálo se 75 minut, ale moje partie je rozhodně nevyužila. Soupeř hrál bílými nějaké zahájení, které mi vůbec nic neříkalo, a ve čtvrtém tahu jsem to nějak překombinovala a zahrála Sd6, i když se to vůbec nehodilo. Přišla jsem o pěšce, rozbilo se mi centrum a soupeř už to měl jednoduché. Mimochodem to byl taky pěknej blbec. Celou dobu se tvářil hrozně otráveně, zíval a každý šach hlásil pořádným "check," které zaplnilo celou místnost desetkrát víc, než bylo potřeba. Každý dospělý člověk, který má Elo přes 1400 a říká při vážné partii nahlas šach, je debil. Dostali jsme 4:1 poté, co kapitán Arnas zremizoval na druhé šachovnici s plavovláskou, která si celou dobu střídavě kousala nehty a popotahovala, a náš borec na první, který hraje i za univerzitu, taky dotahal do remízy. Já jsem ale odešla ještě před koncem, takže když jsem na večeři uviděla Arnase, přisedla jsem si a ptala se na výsledky. Taky nějak došlo na rating a pan kapitán byl překvapen, že nějaký mám (to je ovšem velikostí Peterhousu a stylem učení šachů v Litvě - jak jsem se později dozvěděla -, ne tím, že bych ten den hrála zas tak hrozně).

"A kolik," ptal se.

"To je tak málo, že se to ani nehodí říkat," odpověděla jsem.

"No pochybuju, že to je míň než mám já, tak kolik?"

"Nejvíc jsem měla 1385."

"Počkej, to asi nebude ten stejný rating."

"Prostě Elo ne, jaký by to asi měl být rating?"

"V tom ratingu, který mám na mysli, mají nic moc hráči 1700, slušní 1900, mistři asi 2200 a velmistři tak 2600."

"No tak to je ten stejný rating."

"A v tom vůbec můžeš mít takhle málo??" Aneb Jak jsem dovzdělala našeho šachového kapitána.

Když už jsme u sportů a "sportů", tak v tančení jsem snad úspěšnější. V OTNT soutěži minulý týden jsme sice vypadli ve valčíku hned v prvním kole, přestože jsme z něj měli docela dobrý pocit, ale zato v rumbě, kterou jsme vůbec netrénovali, jsme se naopak do druhého kola dostali. Vzhledem k tomu, že jsme tančili samé openy, jsme se v ničem přes to druhé kolo neprokousali, ale nevadí; soutěž tuhle neděli, která je naše letošní první meziuniverzitní, bude mnohem podstatnější. Z nějakého obskurního důvodu tančíme s Christianem Intermediate, takže jak můj Němec pravil: "It could be very short day," ale aspoň na to mám klubové soutěžní šaty a ne nějaké second-handové sukýnky. Ze standartu budeme tančit waltz, valčík a quick-step a z latiny rumbu, jive, cha-chu (které tady všichni říkají jenom cha) a paso doble (to jsem netušila jak moc je tahle paráda na břišní svaly; když se postavím do naší výchozí pozice před začátkem hudby, mám toho po pěti vteřinách víc než dost).

Myslím, že to máte zas na nějakou chvíli počteníčko, tak to tady pomalu utnu, ale určitě mi na příště ještě zbývá spousta námětů k psaní. Další mail bude pravděpodobně poslední z Michaelmasu, protože už 9.12. mi letí z Heathrow aeroplán zpátky do Prahy, kde musím zajít na tu Gone Girl, kterou mi nezávisle na sobě doporučovali gymploví spolužáci Lukáš a David (jestli se to bude líbit i mně, tak to bude fakt pecka, protože v průnicích našich vkusů se ocitnou skutečně jen perly; příkladem toho budiž, jak David popsal svůj dojem z Trierovy Melancholie, filmu který mě bezmála uchvátil, slovy "kdybych dvě hodiny pozoroval zasychající omítku, využil bych svůj čas lépe").

Přeji příjemný přechod do zimy

Aranka

P.S. Přikládám ještě jednu fotku Peterhousu a podzimní strom v Jelením parku, který rozprostíraje se za Fitzwilliam Museem spojuje kolej a William Stone Building.

Peterhouse Deer Park