Arančin blok
O BLOKU

2017
2016
2015
2014
2012

rss
Vaše pravidelná dávka Cambridge 14.11.2014
Dobré ráno, Čechy! (A dobrý večer, Kalifornie!)

Čas letí a my jsme tu dnes začali už Týden 6/8, což znamená, že brzo nastane vánoční oddech od mých deníčkoidních emailů. Teď se ale vrátím na konec Týdnu 4, tzn. do minulé středy. V jednu hodinu mě místo obyčejného oběda v naší prastaré jídelně čekal oběd s Masterem, tedy jakýmsi ředitelem Peterhousu, a jeho chotí. Z pozvaných studentů jsem do Master's Lodge (Seznam tohle slovo překládá jako chata, bouda, ale to se aspoň v tomhle případě šeredně plete) dorazila jako první. Pan Dixon s manželkou už čekali v přijímacím salonku, lokaj mi nalil trochu bezinkové šťávy a začala se drobná konverzace. Když přišlo dalších asi pět studentů, provedl nás Master po domě, ukázal nám svou pracovnu a pochlubil se některými kusy nábytku s příběhem ("Tenhle skládací stůl měl s sebou můj předchůdce na cestách, když ho během revoluce vyhnali z univerzity. Tahle část je ze želvoviny, blablablabla..."). Po obědě následovala ještě procházka pečlivě udržovanou zahradou a kolem druhé hodiny jsme byli všichni ve skvělé náladě propuštěni. Ta moje byla posílená ještě tím, jak jsem se těšila na večerní výlet do Londýna. V šerém říjnovém dávnověku mi přišel email od letošního prezidenta CU Czech and Slovak Society Martina Výšky, že 5.11. se na České ambasádě v Londýně koná Velvet Reception ku příležitosti oslav 25. výročí revoluce. Kolidovalo to s Čechy pořádanou Liquor Party v Cambridge, takže většina místních našinců se rozhodla londýnské akce neúčastnit, ale já jsem vzhledem ke svému hladu po velkoměstě a poměru k alkoholu jednoznačně volila ambasádu. Na nádraží se mi trochu protočily panenky, když jsem za zpáteční lístek vyplázla 23 liber, ale stálo to za to. Česká i slovenská ambasáda se nachází v Notting Hillu - místě, o kterém jsem dosud jen slyšela. Vystoupila jsem z metra a jala se hledat příslušnou budovu. Zabočila jsem do dlouhé tiché ulice plné krásných bílých domů a byla jsem celá natěšená, že do jednoho budu moct vstoupit a zvát ho naší ambasádou. Ukázalo se ovšem, že hledám ve špatných místech. Vrátila jsem se na rušnou hlavní a zjistila, že objekt mého zájmu se nachází hned na začátku oné ulice snů, ovšem rozhodně do ní nepatří, neb je to nejošklivější stavba široko daleko. Velká, šedivá, těžkopádná a nenápaditá. Vstoupila jsem, ohlásila své jméno a vzala si skleničku nějaké variace šampaňského. Pokukovala jsem kolem sebe a přemýšlela, že jsem možná měla někoho přesvědčit, aby jel se mnou. Jak se místnosti začaly plnit lidmi, kde se vzal, tu se vzal, Schwarzenberg. To jsou věci, říkám si, a najednou Špidla. Překvapeně jsem zamrkala, ale to už se vynořil Topolánek. No nevím, co tam všichni dělali, ale těmito třemi to určitě nekončilo. Po úvodních slovech velvyslanců Žantovského a Wlachovského, řekl několik obecných pravd i předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek a všichni jsme se přesunuli do prostorů Slovenské ambasády (to je jen přes zahradu), kde nás čekala kulturní vložka v podobě zpěvačky Jany Kirschner. Na improvizované pódium se vyškrábala těhotná brunetka v tmavě modrých šatech a za doprovodu kytary zapěla jednu slovenskou a jednu českou píseň. V mezičase jsem se začala bavit s jedním sympatickým mezinárodním párem. Slovenka Mariana a její britský přítel Edward přijeli taky z Cambridge a teď jsme se společně vrhli na podávané kachno-knedlo-zelo a bryndzové halušky. Vzhledem k nepřítomnosti vysokých stolečků ale představovalo toto láskyplně přijímané jídlo celkem výzvu. Mariana i Edward zvládali držet v levé ruce sklenici s červeným i talířek a pravou rukou obsluhovat vidličku. Zkusila jsem je napodobit, ale samozřejmě jsem se řádně polila mastnou šťávičkou. S příštím talířkem jsem si šla radši sednout na pohovku ve vedlejší místnosti, kde bylo na stolečku vyskládáno asi 15 výtisků čerstvého životopisu Václava Havla z pera velvyslance Žantovského. Pro jeden si přišel i pan Topolánek, dokonce si ho nechal podepsat autorem (smáli se a domlouvali, kdy půjdou na pivo). Do Cambridge jsem se vracela s Marianou a Edwardem, kteří mě ještě na King's Cross pozvali na čaj.

Tady ale není mírně (a místy i nemírně) aristokratických akcí nikdy dost, další mě dostihla hned v úterý. Není nijak překvapivé, že Peterhouse má vlastní matematickou společnost. Trochu zvláštní nicméně je, že jediným účelem této společnosti je sejít se jednou za rok na velkou drahou večeři. Naše uskupení se jmenuje 11th November Society, protože takováhle večeře se poprvé konala právě jedenáctého listopadu. Snaha je toto datum zachovat, ale letos se to prý povedlo poprvé po mnoha letech. Většina pánů přišla ve smokinzích a přinejmenším tři měli dokonce manžetové knoflíčky ve tvaru a barvách malého peterhouského erbu. Nevím, kdo dělá ty zasedací pořádky, ale zase mě posadil vedle Dr Zsáka. Po diskuzi o důvodech rozpojení Československa došlo na klasické téma jazyků. Už při imatrikulační večeři mi můj DoS povídal: "Je taková česká věta, něco jako tři sta..."

"Tři tisíce tři sta třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo přes tři tisíce tři sta třicet tři stříbrných střech."

"Amazing!"

A teď na to došlo znovu.

"To si poslechněte," zvolal Dr Zsák nadšeně a já musela celému stolu odříkávat stříkačkový jazykolam. "A co maďarština, má taky nějaké takové věty," tázala jsem se natěšeně.

"Hmm... Ano, ale ne tak skvělé," aneb Jak jsem se zase nenaučila žádnou novou maďarštinu.

Po čtvrtém chodu přišlo na řadu portské. Když jsme obligátně připili královně, musel na něco dalšího připít každý v místnosti (no, nemusel, Ed nepřipil na nic, ale to je případ sám pro sebe). Vedle sedící Brit mi poradil, že by to mělo být buď vtipné nebo mrtvý matematik. Tak jsem šla na jistotu a vybrala si Fermata. Ostatní pozvedli číše pro Peterhouse, univerzitu, diferenciální rovnice nebo exponenciální růst. Giovanni zakončil slovy: "Na všechny přípitky, které byly lepší než ten můj."

Ne všechny kolejní matematické společnosti jsou ale takhle jednoúčelové. Třeba taková trinitská matematická společnost pořádá každý týden přednášky, a jsou to jedny z mých nejoblíbenějších. Na začátku dostanete sklenku portského, sednete si do příjemné, dřevem zařízené místnosti, posloucháte skvělý výklad a popíjíte. Co víc si přát? Tohle pondělí mluvil Dr James Cranch na téma Which real numbers are pleasant? Hodně jsem tam chtěla jít, ale stalo se to, co se tady stává pořád, totiž že se vzájemně překrývalo několik skvělých akcí. Kolikrát jsem si stěžovala prezidentovi Astronomické společnosti Standovi Fořtovi, že jejich pravidelné úterní přednášky se mi kryjí s tréninkem. Tentokrát mi Standa na facebooku významně psal: Aranko, tenhle týden máme talk v pondělí! Samozřejmě jsem šla a myslela jsem, že pak ještě zajdu na ta reálná čísla, ale pan prezident mě pozval na večeři se speakerem, kterou jsem nakonec upřednostnila. Profesor Donald Kurtz, rodilý Američan, žil dlouhá léta v jižní Africe, když ale zavraždili jeho kolegu přímo v univerzitním kampusu, rozhodl se s manželkou, že nebezpečnost přesáhla všechny hranice, a odstěhoval se do Evropy. Jeho přednáška s názvem Planets and pulsations: The new Keplerian revolution byla příjemná, ale mého nejoblíbenějšího přednášejícího s ní nepřekonal. Rozhodně nejen můj nejoblíbenější přednášející, teoretický fyzik David Tong, pracuje tady v Cambridge, takže máme to štěstí, že ho během různých večerů můžeme slyšet hned několikrát za trimestr. V Lentu bude druháky učit elektromagnetismus, takže jestli to budu zvládat, budu se snažit k nim připojit. Včera (hmm, předvčerejškem, už zas přetahuju u počítače) jsem dokonce vynechala společnou česko-maďarskou formal v Queens', abych mohla jít na Tongovo povídání Extra Dimensions and Topological Insulators. Potkala jsem tam kolegu z tanečního klubu Benceho, který udělal přesně totéž. Dnes mluvila v Centru pro matematické vědy taky jedna z lépe známých postav, a to matematička Vicky Neale. V současné době působí na Oxfordu (neboli at "the other place", jak se tady říká, opět ne zcela bez analogie s "vy víte kým" - strach tady ale nebude hlavním důvodem), ale myslím, že původně je z Cambridge. Nicméně tuhle přednášku jsem si nechala ujít, protože jsem zrovna byla v knihovně celkem plodně zabraná do grupového example sheetu 3. Když mi došly všechny psací prostředky, vyškrábala jsem posledními zbytečky inkoustu životně důležitou poznámku, že grupa symetrií krabičky od Toblerone je isomorfní A_4, a vydala jsem se na poslední trénink před svou první taneční soutěží, která je už tuhle sobotu. Mimochodem Christian mi začal říkat, ať na sebe nejsem tak tvrdá :)) Jo a taky jsem dnes měla první klarinetovou hodinu s Davidem Campbellem. Šedesát liber, no ještě že to platí univerzita...

Na závěr ještě dvě reklamy. O půlnoci z dneška na sobotu bude můj bratr "mít zase něco drobného na ČRo", hádám Vltavu, tak si ho nalaďte, nebudete-li moct usnout, a v pondělí 17.11. ve tři hodiny odpoledne si můžete na ČT2 pustit mojí spolužačku ze základky Alenu, které tímto ještě jednou blahopřeju k letošní České hlavičce! (Pro mojí rodinu - to je ta blonďatá holčička, se kterou jsem bydlívala na školách v přírodě v pokoji; pro ty, co byli na see-you-soon party - to je ta sexy blondýna, která nikoho z vás neznala.)

Jako přílohu tentokrát posílám fotku olejomalby, která se nachází před bočním vstupem do naší knihovny a skoro vždycky mě rozesměje. Vůbec nechápu, odkud se mi do hlavy naprosto nenápadně vkrádá myšlenka, že by ten člověk mohl být ze Skotska..

Skot

Přeju příjemný vstup do zimy,

Aranka