Arančin blok
O BLOKU

2017
2016
2015
2014
2012

rss
Nice to meet you 4.10.2014
Milí příbuzní, přátelé apod.,

zde podávám první ucelenější hlášení ze svého prvního roku v Cambridge. Začněme v pondělí 29.9. ráno. Z domu jsem odešla už před osmou, protože v 7:50 jsem měla být na Kulaťáku na vyndávání stehů. Když mi je slavnostně přestřihli, a dokonce mi místo obrázku za statečnost rovnou dali i výsledky z histologie (pro které tedy naštěstí nemusí máma během mé nepřítomnosti chodit), vydala jsem se na zastávku tradiční 119. Na letišti jsem si chtěla nechat zabalit svůj nový motýlkový kufr, který mimochodem utrpěl úraz kolečka, ještě než vůbec prvně viděl letadlo, ale balič ho znalecky potěžkal a pravil, že si myslí, že je příliš těžký. Nedávno letěl můj spolužák ze střední na studia do Kalifornie a vzal si s sebou nějaké oříšky, kvůli kterým mu samozřejmě posléze dělali problémy. Zvedala jsem oči v sloup a říkala si, že KAŽDÝ přece VÍ, že do Ameriky se jídlo vozit nemůže. Teď v Praze mě napadalo, kolik z mých kamarádů by zvedalo oči v sloup u mě, protože KAŽDÝ přece VÍ, že žádné běžné zavazadlo přepravované dopravním letadlem nesmí mít víc než 32 kg. Jojo, každý kromě mě. Takže jsem skončila probíráním kufru a hledáním zbytečných osmi kilo. Povedlo se.

Po příletu do Londýna jsem sedla na metro a vydala se do Bank of England, kde jsem potřebovala vyměnit kupu starých bankovek za nové. Znavena cestou jsem usnula a přejela přestupní stanici, což by obyčejně snad tak nevadilo, ale zkuste si přejíždět s batohem na zádech, deštníkem v ruce a 32kilovým kufrem, který nejste schopni vynést do běžných schodů za míň než 5 minut a rozhodně ne desetkrát za den, takže o to pořád musíte někoho prosit. Nakonec jsem se ale šťastně dostala do Staré lady nebo jak že jí to tady říkají, kde mě nejprve čekala drobná bezpečnostní obhlídka. Bála jsem se, že se jim nebude líbit, s kolika librami jsem přišla (s hodně), ale zdá se, že už jsou na to zvyklí a zařízení. Částky do tisíce liber vyměňují jak na běžícím páse, mezi tisíci a deseti tisíci librami chtějí dva průkazy totožnosti, které si vyfotí a uloží, nad deset tisíc liber už vám to ve stejný den nevyřídí. Takže pohoda, prostřední varianta byla bezpochyby bezbolestnější, než na jakou jsem byla připravená. Z banky jsem zamířila rovnou na nádraží a za chvíli jsem už vystupovala na již známém nádražíčku. Přestože jsem byla původně rozhodnutá neutrácet za takovou zbytečnost jako je taxík, rozbité kolečko mě přesvědčilo, že bych možná měla. Dala jsem řidiči kufr a chystala jsem se usednout do vozu, ale samozřejmě jsem automaticky zvolila špatnou stranu, na které bych se musela odvézt sama. Obešla jsem auto a omluvila, že jsem z "wrong country". Zkušený řidič pravil: "Which country?"

"The Czech Republic."

"No tak to možeme hovoriť česky."

V Porters' lodge mi dali klíče od pokoje v St. Peter's Terrace a cambridgeskou univerzitní kartičku, která slouží u mnoha dveří jako klíč, zajistí vám slevy téměř všude, kde si jen můžete vzpomenout, a se kterou platíte v jídelně a v baru. Jediná chybka se vyskytla u vydávání klíčů. Vrátný, dveřník, klíčník nebo jakkoli ho chcete zvát, našel v seznamu mé jméno, ale překvapivě povídá: "Ale vy už jste tady, vy už jste se nastěhovala." Nahlédla jsem do seznamu a skutečně se zdálo, že jsem ve městě již dva dny a klíče jsou dávno vydány. Nebudete tomu věřit, ale věc se má tak, že v mé nejmenší ze všech cambridgeských kolejí je ještě jedna slečna se stejným příjmením, honosící se křestním jménem Maia (záhy jsem jí potkala v jídelně; prý v ČR nikdy nežila, ale celá její rodina je ze Žižkova). Nakonec jsme tedy našli správný řádek s dobrou iniciálou a mohlo by se zdát, že tím byly potíže provždy vyřešeny, ale nebylo tomu tak. Když jsem si nechala u Chrise aktivovat svou kartičku, pán v jídelně objevil, že byla propojena se špatnou osobou. Hádejte s kým! Tohle už jsem taky spravila, ale obávám se, že podobné drobnosti se budou objevovat neustále.

Ve středu odpoledne přijeli další dva čeští prváci - Lucka Studená a Adam Přáda. Oba studují přírodní vědy, Lucka v St. John's a Adam v Trinity. Ten večer jsme byli domluveni s jedním českým matematikem, letos už druhákem, že půjdeme na večeři a zrovna do Trinity, protože tam studuje stejně jako Adam. Napsala jsem tedy čerstvě dorazivším, jestli se nechtějí připojit a vytvořili jsme krásný český kvartet. Večeře v Trinity byla moc dobrá, mnohem lepší než peterhouské večeře v předchozích dnech. Prozatím mám pocit, že jsou u nás dobré obědy a hnusné večeře, kdo ví proč. Připojil se k nám i ruský student Pavel, který byl docela fajn, bavili jsme se celý večer a druhý den s námi ještě pokračoval v gastronomical tour v Peterhousu (dokonce fotil fotku, kterou naleznete v příloze). Ve čtvrtek večer nás ještě Lucka vzala do St. John's, kde si to všichni pochvalovali, ale mě jejich kuchyně nikterak neuchvátila.

jídelna

Chtěla jsem si založit účet v bance, ale potřebuju k tomu potvrzení ze školy, že skutečně studuju a bydlím tam, kde říkám. Do banky jsem šla v úterý, o potvrzení jsem žádala ve středu ráno a bohužel se mi ho ještě nedostalo, pročež si nemůžu vyřídit ani britské telefonní číslo, protože k tomu potřebuju účet. Pohádka o slepičce a kohoutkovi. Aspoň jsem si mezičasem za 150 liber koupila kolo. Taky peřiny byly jednou z prvních věcí, kterou jsem řešila. Třeba v Trinity mají peřiny i s povlečením, které jim uklízečky jednou týdně převlékají (zato po jídle musí třídit příbory, talíře a skleničky do různých komínků, kdežto my jen dáme celý tác do stojanu), ale v Peterhousu je bohužel zvykem studenty zbytečně nerozmazlovat povlečením, a už vůbec ne tím, že by ho bylo na co povléct. Vlastně prostěradlo jo, to jo, matrace tam byla. Takže hned v úterý jsem se vydala do Sainsbury's, kde jsem si koupila jak peřinu, tak dva polštáře. Ano, dva. Po jednom je kdo ví proč neprodávali. Asi věděli, že když si od nich koupím ještě sadu s povlečením, vyjde to tak akorát, protože povlak na polštář jsem si z Čech přivezla, kdežto na peřinu ne. Měli na výběr jen dvě možnosti - růžovou a bílozelenou sadu. A teď se podržte, vybrala jsem si tu růžovou. Představa, že bych v tom studeném pokojíku měla ještě studeně vypadající peřiny, mi poskytla rozhodnou ruku pro sáhnutí do vedlejšího regálu.

Včera a dnes dopoledne jsem hrála na konkurzu do komorního souboru. Konal se v Music Departmentu, který je na druhé straně řeky Cam než moje kolej, centrum a vůbec většina věcí. Klarinetů se hlásilo pět, já z nich šla na řadu poslední. Hodnotitelé byli dva a byli moc milí, skoro jsem před nimi ani nebyla nervózní. Cestou do konkurzové místnosti mi klavírista povídal, jak si mám dát ty tempa jak budu chtít a potřebovat, že se přizpůsobí, ale v první větě rozhodně zklamal. Byla bych to ráda hrála rychleji, jsem na to zvyklá, protože zahrát Saint-Saensovu Sonatu v kuse je dost náročné na nátisk. Naštěstí jsme první větu nehráli celou, kdo ví, jak by to v tomhle tempu na konci vypadalo. Po druhé větě jsem dostala nějaké čtení z listu. No přehrála jsem to, ale dost kostrbatě, mělo by to být lepší. Když jsem vyšla zpátky na chodbu, klavírista pravil, že to bylo fakt dobrý a myslí, že to dostanu. Namítla jsem, že jsme nebyli vždycky úplně spolu (což je pravda a pokaždé jsem měla takové bodnutí jako "pět bodů dolů!"), ale on trval na svém, že přinejmenším oproti ostatním jsme spolu byli skvěle. Jmenoval se Harry Ogg, ve skutečnosti to byl snad dirigent a říkal, že byl v Čechách a spolupracoval s Peškem, který pak zas přijel do Anglie. Když jsem se včera večer jela podívat, jestli už někde visí výsledky prvního kola (vlastně podle všeho měly viset, jela jsem je spíš najít), narazila jsem v Music Departmentu čirou náhodou na svou college mother, která se zajímala o totéž. Rachel nám ale řekla, že výsledky nikde nevisí a že je do půl hodiny pošle emailem, tak jsme sedly na kola a jely do kolejního baru, kde za mě ten večer měli platit moji peterhouští náhradní rodiče. Přišly jsme s Natalií k číšníkovi a já si objednala malibu. Muž za barem se optal, jestli to chci s něčím, ale já byla spokojená s čistým malibu. Natalia a jedna její mezitím přišedší kamarádka měly asi dojem, že jsem číšníkovi plně nerozuměla, a rozvíjely otázku nabídkami možností: s colou, se sodou... A já jen opakovala, že v pořádku, dám si jenom malibu. Určitě? A víš, co to je? Donutily mě upít trochu z kelímku, který číšník právě připravil. Cucla jsem si a podesáté jsem potvrdila, že to je skutečně to, co chci. Asi jsem jim připadala jako mimozemšťan nebo alkoholik. Nechť to slyší Tamara, která mi na jednom z pomaturitních večírků první předvedla tohle milé kokosové pití ;-)

Peterhouse

A už máme šest hodin, tak to se budu muset omluvit a vyrazit na večeři potkat britské studenty, z nichž většina dorazila dnes odpoledne. Jinak mi zrovna přišel email - the Instrumental Awards Scheme wants me :))

See you

A*

P.S. Večerní aktualizace: prý budu hrát v dechovém kvintetu, i když jsem chtěla trio s cellem nebo hobojem, pff... Ale v příštím termu kvintet se smyčci, to by mohlo být dobré(: