Arančin blok
O BLOKU

2017
2016
2015
2014
2012

rss
Reportáž č. 2 - Začínáme 13.5.2014
V pondělí v osm ráno jsme měli sraz s paní Bělkovou před recepcí našeho krásného Westin Bonaventure Hotelu. Vydali jsme se po hlavní ulici dolů směrem ke Convention Center, kde se celá ta slavná soutěž koná, a cestou jsme se stavili na snídani. Kafíčko, slanina, vajíčka, lívance, javorový sirup… Ani jsme to nezvládli všechno sníst. Po příchodu do Convention Centra jsme si vyzvedli účastnické medaile (skvělé! Medaile jen za to, že jsme dokázali přiletět!) a zamířili nahoru do hlavní, klasicky překlimatizované haly, kde jsme si měli nachystat postery pro blížící se hodnocení. Kdo si popřipínal a ponalepoval svoje plakáty na přidělené kartony, obstaral si jednoho z mnoha přítomných inspektorů, který schválil (hopefully) vše vystavené a na znamení své spokojenosti podepsal opravňovací papír a připíchl ho pod poster toho kterého účastníka. Mám pocit, že z naší amaveťácké trojice se mi podařilo získat všechny potřebné podpisy jako první (SOČka, která přiletěla před námi, měla nainstalováno už od neděle), a to přesto, že jsem musela vystát směšně velkou frontu v HUBu, jen abych si mohla půjčit nůžky. Pak jsem si ještě nechala nalepit žlutý povolovací štítek na laptop a zbýval poslední, více méně zbytný úkol, který jsem si přidělila sama, totiž nechat si povolit jiný abstrakt než oficiální, kvůli tomu, že do oficiálního se nedaly pěkně napsat rovnice. Ptala jsem se na to svého inspektora, který říkal: „Jasně, pohoda, tohle klidně taky můžete rozdávat veřejnosti, když text je stejný.“ Přišlo mi to ale jako příliš snadné řešení, když jsem viděla velké žluté nálepky s hvězdami na jiných abstraktech, a tak jsem to šla radši double-checkovat do HUBu. Jak jsem předpokládala, tam se to nelíbilo – řekli mi, že si to mám jít vyřídit do 306. Když jsem dorazila do 306, velmi jsem zapochybovala, že jsem ve správné místnosti, protože tam skoro nikdo nebyl a ten kdo tam byl, nevypadal, že by o mě jevil velký zájem. Zeptala jsem se nějaké paní na řešení potíží s abstraktem, ale povídala, že prý jsem špatně. Zkusila jsem tedy místnost 307, ale tam mi řekli, že musím do 406. 406 se zdála být spíš provizorní dílnou než čím jiným a chlápek, co to tam měl nejspíš hlídat, mě poslal do 404. Abych to neprodlužovala, 404 už byla ta jediná, správná a vyvolená, ale graficky lepší abstrakt mi v ní stejně nepovolili.

Když jsem o něco později vyjížděla výtahem do jedenáctého patra Westin Hotelu, všimla jsem si venkovního bazénu, který se zdál být určen hotelovým hostům. Zeptala jsem se na něj dole v recepci a bylo mi potvrzeno, že když vystoupím ve třetím patře a půjdu kousek do čtvrtého, bude bazén naprosto k mým službám. Převlékla jsem se do plavek a nemohla jsem se blažeností dočkat, až si odložím věci u lehátka. Ani se nepamatuju, kdy jsem byla naposled v bazénu, a to mluvím třeba i o Podolí. A tohle byl prosím venkovní bazén, bazén bez křičících dětí, bazén zalitý sluníčkem, bazén mezi mrakodrapy, bazén s průzračnou vodou, bazén, kam jsem si bez starostí o uloupení mohla vzít počítač – bazén snů. Udělala jsem pár temp, vrátila se spokojeně na souš a přemýšlela, jestli o tomhle pokladu povím svým dvěma kolegům, kteří na něj z výtahu ve své věži nevidí (Westin má čtyři věže – modrou, zelenou, žlutou a červenou), nebo jestli budu ošklivá a nechám si tohle pěkné místečko pro sebe. Než jsem se ale stihla rozmyslet, cvakla vrátka a hoši byli tu. Z učení fyziky tím pádem sešlo, protože já jsem bohužel ten trapný typ, co k soustředění na ne až zas tak extrémně zajímavé věci potřebuje ticho a klid, což se rozhodně neslučuje s nadšením kluka z malého českého městečka, který je prvně v životě v Kalifornii a hlavně přemýšlí, jak to celé nafotit tak, aby facebookoví kamarádi co nejvíc záviděli.

Večer jsme šli do CC na zahajovací ceremoniál, který byl pojat jak jinak než ve velkém a pompézním americkém stylu. Jako předskokan byl najat jakýsi umělec, který na velký černý papír maloval portréty slavných vědců. Zároveň se nad něj promítaly nápovědy naznačující, o kterého vědce by tentokrát mohlo jít. Než jsem přišla, tak už jich prý nakreslil několik, já viděla jen toho posledního. Podle nápověd bylo jasné, čí portrét zrovna tvoří, ale i když už toho bylo na papíře celkem hodně, nemohli jsme tu podobu nějak najít. Malíř držel napětí jak to jen šlo, když tu najednou otočil plátno o 180 stupňů a… Einstein byl na světě! Musím říct, že nic víc uchvacujícího už jsem ten večer neviděla. Po mnoha proslovech mnoha různých lidí na mnoho různých témat přišel dlouho očekávaný přehled účastnických států. Technici pokaždé promítli název země, kraťounké video, které v neděli na pin party natočili její zástupci, a dvě fotky krajiny či hlavního města. K tomu se zvedli jeden až tři lidé a běželi na pódium s tabulí, na které bylo opět z pin party nakresleno několik věcí nejlépe vystihujících danou zemi (my tam měli krtečka, lipový list, 68 s hokejkou a pivo). Stáli jsme v zadní řadě, a tak aby byla naše tabule lépe vidět, vylezla jsem Honzovi, už tak skoro dvoumetrovému, na ramena, a ještě jsem ji zvedla do výšky. Bohužel ale za nějakou chvíli přišel jakýsi hlídač a důrazně mi povídal, ať slezu dolů. Když oficiální část skončila, vyfotili jsme se ještě s rozjuchanými Brazilci (víc už dováděli snad jen Mexičani, křičící dokola „Mechiko! Mechiko! Ra! Ra! Ra!“) a nechali se autobusem odvézt zpět do hotelu, kde mě čekal milion mailů k vyřízení a v půlce z nich bylo napsáno „as soon as possible“. Ani jsem se pak nedivila, když jsem si našla na levém spánku první tři šedé vlasy, i když pořád doufám, že to byl jen špatný odlesk divného světla od nepřesně vybarvené hnědé.