Arančin blok
O BLOKU

2017
2016
2015
2014
2012

rss
Reportáž č. 1 – David’s One 12.5.2014
Večer před odletem jsme šli se spolužáky Lukášem a Davidem do Bia Oka, a to stylově a tématicky na Pulp Fiction, kultovní americký film z devadesátých let odehrávající se v LA, plný památných poznatků jako: „Víš, co je na Evropě nejzajímavější? Ty drobný rozdíly. Teda – maj tam to stejný jako my, ale je to jiný. Víš třeba, jak říkají čtvrtlibráku se sýrem?“

Po pozdním návratu domů mi zbyly asi jen 4 hodiny na spaní, protože ráno jsem musela brzo na letiště. Lehce po tři čtvrtě na šest už jsem si za stovku nechávala balit kufr do v menších vrstvách průhledné fólie, která mi ve vrstvách větších (a hlavně při jejich vytváření) neskonale připomíná Odulu a jiné hrozné pavouky z nejrůznějších fantasy knížek. Se zavazadlem připraveným k vysátí jsem směle vyrazila k odbavení a podala letušce za přepážkou pas. Po zodpovězení několika zřejmých dotazů jako jestli letím s vízem nebo s ESTou ale přišel drobný zádrhel.

„Adresa pobytu v Los Angeles?“

„Nóó, to úplně nevim, nešlo by to bez toho?“

„Bez toho nemůžu vytisknout palubní vstupenku.“

Ajaj, co pamatuju, tak adresa v místě pobytu se vždycky vyřešila už někdy během koupě letenek, ale ten, kdo tentokrát letenky zařizoval (asi AMAVET, řekla bych), to zjevně nechal až na mně. Jistě, někde v mailu, jsem tenhle údaj asi měla, ale to bych ho teď hledala půl hodiny… Nakonec jsem zavolala jednomu ze svých dvou spolucestujících, o kterém jsem věděla, že je již odbaven, aby mi s adresou pomohl. Ukázalo se, že daný hoch ještě neprošel celnicí, a teď mi spěchal k přepážce pomoct. Podal letušce papír, ze kterého si vše opsala, a ta nám za to ozdobila příruční zavazadla letištními nálepkami.

Po projití pasovou kontrolou, za kterou již nesmějí tzv. mávači, jak je nazývají letištní zaměstnanci, jsme se s mým zachráncem vydali k bráně B3 a cestou probírali maturitu, které máme oba už kus za sebou, ale podstatnější kus nás ještě čeká. Těsně před bránou nás čekala prozatím poslední a nejdůkladnější kontrola. Vyndat laptopy z baťohů, všechny věci nechat proskenovat a sebe případně prošacovat, pokud bezpečnostní rám nespokojeně pípal. Ještě chvíli jsme čekali před odbavovacím pultem, ale tu už nás letušky British Airways začaly pouštět do letadla. Byla jsem tak ospalá, že jsem s hlubším odpočinkem ani nečekala na vzlet a probudilo mě až nepříjemné vyrovnávání tlaku v uších, když jsem posléze ve spánku polkla – ale i to jen nakrátko. Když jsem se prospala dost a konečně zvedla hlavu, zjistila jsem, že všichni spolucestující mají před sebou prázdné kelímky a misky a došlo mi, že jsem prošvihla snídani. Když se sbíraly odpadky, poprosila jsem stewarda, jestli by mi ji přeci jen ještě nedonesl. Času bylo dost, protože jsme právě začínali nabírat kritické zpoždění. Místo běžných dvou hodin nám totiž cesta do Londýna kvůli dopravním zácpám a špatným povětrnostním podmínkám trvala skoro dvě a půl hodiny. Za jiných okolností by to snad tolik nevadilo, ale AMAVET bohužel naplánoval velmi málo času na přestup. Z třetího terminálu, na který jsme přiletěli, nás autobus odvezl na pátý, odkud měl letět přípoj BA do LA. Jenže když jsme dorazili k pasové kontrole…

„Sorry, you are too late for this flight,“ aneb Jak mi poprvé uletělo letadlo.

Pán za přepážkou nás poslal k jinému pánovi za jinou přepážkou, který tak dlouho ťukal do počítače, až nám vyťukal náhradní let o 4 a kus hodiny později a každému zvlášť ještě desetilibrový poukaz na light refreshment, za který jsem si posléze v jakési francouzské restauraci pořídila uzeného lososa, míchaná vajíčka a brusinkový džus. Z pátého terminálu jsme museli autobusem zpátky na třetí, kde taky začaly první americké průklepy. Kam jedete? Proč tam jedete? Co tam budete dělat? Jaká je to soutěž? Čím jste v běžném životě? Taky jsme si museli nechat vytisknout nové palubní vstupenky, tentokrát u American Airlines, protože náhradní let byl jejich. Během nově získaného času na Heathrow jsme na nějakou chvíli naposledy zakusili taky trochu alkoholu, když jsme se přimíchali k ochutnávkám jakéhosi letištního whisky festivalu. Pán s tácem pečlivě zkontroloval věk obou mých spolucestujících, zatímco mně plnoletost od začátku věřil. To skoro abych se urazila, když třeba vezmu v potaz jen to, že Honza má asi 2 metry.

Původním letem BA bychom do Los Angeles dorazili v 12:45 místního času (UTC-8), obnovený čas příletu jsme tedy odhadovali na 17:05, ale nakonec jsme to stihli ještě trochu rychleji (tedy necelých jedenáct hodin cesty, počítám-li dobře). Když jsem v roce 2006 letěla do Kalifornie poprvé, vyžadovalo to přestupy dva – první ve Frankfurtu a druhý na jednom z největších světových letišť, v Atlantě.

V LA nás jako první přivítala obrovská fronta před slavnou imigrační kontrolou (záměrně nepříjemní úřednici, všetečné dotazy…), která nás zdržela natolik, že už jsme nestihli první oficiální uvítací party, ale hned pondělní večerní ceremoniál to plně nahradil. Když jsme se v neděli večer úplně utrmácení konečně dokodrcali do Westin Bonaventure Hotel, už mi ani nezbyly síly zajít na nějakou večeři do města, jen jsem otevřela kufr, vyčistila si zuby, nedokázala plně pochopit systém sprchy a šla spát.