Arančin blok
O BLOKU

2017
2016
2015
2014
2012

rss
Co říci závěrem 13.8.2012
Drazí příbuzní, tak jsem se vám včera vrátila. Všechny lety proběhly hladce, jen Lufthansa nás trochu málo krmila a hlavně tentokrát postrádala brusinkový džus, můj oblíbený letadlový nápoj. V noci z pátka na sobotu se našlo jen pár odpadlíků, kteří (byť pozdě) zalezli do postele, většina z nás se potulovala French housem, jezdila ze schodů po klouzačce z matrací, dodělávala Problem Sety, balila si nebo hrála kulečník. Naproti vchodovým dveřím visel seznam, který pečlivě vyjmenovával všechny, kdož se potřebovali dostat na letiště, a rozděloval je do několika skupin podle toho, který shuttle či bus odjížděl v jim určený čas (anglicko-české rýmovánky - kam jsem se to až dostala...). První byl na řadě Ethan, jemuž určené vozidlo zastavilo před naším domečkem ve čtvrt na pět. Všichni se šli loučit a náš panamský Ind si stěžoval, jak je nespravedlivé, že musí Stanford opustit jako první právě on. Přišlo mu to nespravedlivé natolik, že se mu jako jedinému podařilo zmeškat let a musel se vrátit do French housu (ovšem až po tom, co naprostá většina účastníků odjela, takže mu to stejně nebylo moc platné). Pak následovalo několik autobusů v půl - v půl šesté, v půl osmé... Všichni se chodili znovu a znovu loučit ke vchodovým dveřím, všichni brečeli a běhali za odjíždějícími autobusy (já jsem si při jednom takovém běhu trochu natahla achilovku, takže jsem pak poněkud pokulhávala, ale cestou na letiště se o mě začala pokoušet u mě ne úplně běžná motion sickness, na jejíž zahnání jsem soustředila všechny své smysly a síly natolik, že už nezbylo prostoru pro bolavou nohu, a to naštěstí ani poté, co se mi v San Franciscu zase udělalo dobře). Při balení jsem zjistila, že prostě nejsem schopná nacpat všechny své věci do pouhých dvou zavazadel se zatraceně konečnými rozměry, a tak jsem nechala v koupelně úhlednou hromádku sestávající z šamponu, pleťové vody, odličovacích tamponů, pěny na holení a několika dalších podobných předmětů, které jsem považovala za nejméně potřebné a v podstatě bezcenné. Před půl desátou jsem si dovezla svůj dvacetikilový kufřík k autobusovému kufru, do něhož už ho naštěstí vyzdvihl (div divoucí) sám řidič. Objala jsem Sierru a Shayona a zalezla si sednout vedle popotahující Na He. Za necelou hodinku mě pak spolu s Amy vyložili na international terminal, kde jsem nejprve zamířila k panu baličovi, který mi za devět dolarů omotal mou červenou skořepinku bíle průhledným plastem (vždycky mi to připomíná pavoučí omotávání kořisti). Našla jsem si check-in frontu, v níž už stála jedna německá rodinka, sedla jsem si na kufr a čekala. Jelikož si SUMaC dal záležet, aby měli všichni cestující dost času na projití všemi kontrolami a nalezení všech gatů, byla jsem na letišti tak brzo, že ona zmíněná fronta, která se po mém příchodu rozšiřovala jen velmi zvolna, čekala dlouhou dobu vůbec na nějakou letušku, která by se o ni zajímala. Nakonec ale opravdu dvě slečny přišly a začaly posílat naše zavazadla po jezdících pásech do neznáma. Když jsem po svém omotaném kufru položila na váhu i drobný příruční batůžek, zjistila jsem překvapeně, že má nadváhu (nikdy bych si nebyla myslela, že tahle věcička na mých zádech má víc než dovolených osm kilo!), ale letuška si naštěstí ničeho nevšimla a připevnila mi na poutko povolovací nálepku. Po projití všemi dalšími kontrolami mi stále ještě zbývalo víc než dvě hodiny času a protože byla zrovna doba obědová, začala jsem se rozhlížet, kam by se tak dalo zajít. Většina podniků prodávala ne příliš chutně vyhlížející sendviče, a tak jsem nakonec zakotvila v jakési japonské restauraci, ze které to nádherně vonělo. Zvykla jsem si za poslední čtyři týdny nesoudit jídlo podle vzhledu a všechno zkoušet, takže jsem si objednala zelené nudle za deset dolarů, jejichž snímek v jídelním lístku se mi v kombinaci s cenou docela zalíbil. Během ne úplně krátkého čekání jsem pozorovala kuchaře, který dvacet centimetrů přede mnou připravoval nejrozmanitější druhy suši. Když mi konečně donesli mou hromádku oběda, hladově jsem se na ni vrhla a velmi brzo rozeznala, že tohle není zrovna jídlo mého života. Kdybych před sebou neměla až příliš jasný obraz svých deseti dolarů a následujících letů s nedostatkem poživatelné stravy, byla bych snad odešla po prvních třech soustech, ale nakonec jsem to dožvýkala skoro do poslední nudle. Abych si trochu spravila náladu a utratila poslední peníze, zašla jsem do protějšího spa a objednala si desetiminutovou masáž krku a zad. Deset minut mi přišlo málo, ale na víc už jsem neměla a lepší něco než nic. Když jsem shodila svých osm kilo ze zad, ujal se mě jakýsi šikmoočák a musím přiznat že po prvních pěti vteřinách v jeho péči mě napadlo: "A tohle mám vydržet ještě deset minut?!" Takhle už mě nikdo netýral ani nepamatuju - zdálo se, že onen mužík ví úplně přesně, jak masírovat co nejbolestivěji. Když jsem se ale po jeho pobídnutí nakonec zvedla z té jejich prapodivné klekačky, pocítila jsem onen zvláštně příjemný pocit "nic mi nebylo a je mi líp". "Teď už budete v pořádku," odpověděl šikmoočák trochu nečekaně na mé poděkování. Zaplatila jsem, došla ke svému gatu a snažila se nezaspat boarding time, což se mi ovšem podařilo jen částečně. Letadlo patřilo mezi má oblíbená, ve kterých si můžete na malé obrazovce umístěné na sedadle před vámi vybrat film, na který se chcete dívat, a tak jsem v přestávkách mezi spaním zhlédla Pravidla moštárny, dokument o Marilyn Monroe a po jednom díle z HIMYM a The Big Bang Theory. Když jsem vystoupila ve Frankfurtu a ubírala se s ostatními cestujícími k jakýmsi jezdícím schodům, zaslechla jsem náhle za sebou "...ne tak vo tomhle jsme se nebavili, já myslim, že..." Otočila jsem se rychlostí blesku za právě rozpoznanou češtinou a vytřeštila oči na neznámého muže hovořícího do mobilního přístroje. Čekala jsem, že první české slovo uslyším od nějaké letušky, a tak mi teď kombinace nepředvídaného, vytouženého a toho, čemu jsem už bohužel odvykla, vyrazila dech. Po chvíli jsem se otočila zpět po směru mé cesty a uvědomila si, že jsem asi musela vypadat jako idiot, ale co. Důvody jsem měla vysvětlitelné. Cestující přestupující na letadlo do Prahy byli odchyceni ještě před vstoupením do letištní haly a odvedeni do autobusu směřujícího k tomu pravému terminálu. Jeli jsme plochou plnou pobíhajících letišťáků a míjeli parkující letadla. Nakonec nás vysadili před nějakým výtahem, kterým jsme dojeli k pasové kontrole, za kterou už zbývalo jen pár metrů k našemu gatu. Během této krátké cesty jsem si všimla jakéhosi muže stojícího vždycky někde poblíž, který si mě čas od času prohlížel a pak u pasové kontroly mě i oslovil. "Vy jste ze Stanfordu?" ptal se, mírně kynouc ke svetříku se stanfordkým znakem, který jsem měla uvázaný kolem pasu. "Ne, byla jsem tam jen přes léto," vysvětlila jsem a ukázalo se, že onen pán je stanfordským profesorem, zabývá se polovodiči (čím taky jiným v Silicon Valley, že?) a teď zrovna letí na konferenci do Brna. (Byl to Eric Darve z Mechanical Engineering, doma jsem si ho vygooglila.) Cestou do USA jsem potkala v letadle dva Poláky - to mě nechtěly ostravské kurzy a vůbec má milá Evropa pustit pryč; cestou domů jsem potkala profesora ze Stanfordu - to mě nechtěla pustit Californie. Za chvíli už jsem ale byla v Praze a zkoušela znovu mluvit česky. Za ten měsíc, co jsem jen psala, navykla jsem si na češtinu spisovnou, a tak mi najednou přišlo neuvěřitelně podivné mluvit, jak jsem vždycky byla zvyklá. Za chvíli se to ale srovnalo a já zaplula zpátky do svého evropského času a života. Tak skončil můj měsíc za oceánem a tak končí i moje e-maily. Jestli byly některé nudnější, berte to jako nutné zlo, díky němuž bylo možno přesněji vykreslit atmosféru SUMaCu. Děkuji za čtení, A*