Arančin blok
O BLOKU

2018
2017
2016
2015
2014
2012

rss
První dny v Budapešti jako mém bydlišti 5.10.

Milí čtenáři,

před dvaceti čtyřmi dny jsem se přistěhovala do Budapešti, abych si zde udělala doktorát. O tom, jak jsem si vybírala své nynější působiště a o jakých dalších možnostech jsem přemýšlela, se plánuji rozepsat v samostatném textu. Teď ale o prvních dnech v mém novém bydlišti.

Dorazila jsem v úterý večer na Západní nádraží (Nyugati pályaudvar), které se nachází na východním břehu Dunaje a na které teď z Prahy jezdí všechny obyčejné vlaky. Ty noční jezdí na Východní nádraží (Keleti pályaudvar) a k Balatonu vás odveze vlak z Jižního nádraží (Déli pályaudvar). Žádné Severní nádraží (Északi pályaudvar) v Budapešti není, což by se dalo okomentovat mnoha způsoby, ale radši se do toho nebudu pouštět.

Z Nyugati jsem to nabrala jihovýchodně do příjemného domečku své kamarádky Réky, který jsem dvě noci sdílela ještě se dvěma ze tří Réčiných sester a s jejich maminkou, takto učitelkou chemie. Všichni na mě byli moc milí a ve středu večer jsme chtěli jít s Rékou a její maminkou na cvičení do blízké školky či co to bylo za budovu, ale bohužel tam praskly nějaké trubky s vodou, tak jsme s Rékou jen párkrát oběhly nejbližší okolí a její maminka nám mezitím doma udělala kotel palačinek (když jsme pak nacpané až po uši seděly u jídelního stolu, pravila „tak jsme chtěly jít cvičit a místo toho jsme hrozně jedly"). Palačinkami, budapešťskou pomazánkou a jídlem, co mi koupil nebo připravil někdo jiný, jsem se vůbec během prvních dvou týdnů v Maďarsku živila převážně.

Ve středu jsem se byla podívat na byt, který se nacházel kousek od již zmiňovaného Západního nádraží a který si za mě byla prohlédnout Réka už v srpnu. Tvrdila tehdy, že to tam bylo dost špinavé, ale že to je byt s potenciálem, a tak jsem napsala domácímu, zda tam hodlá uklidit, než se mu nastěhuje nový nájemník. Odpověděl, že samozřejmě, že nájemníci předchozí se vystěhovali předchozího odpoledne, neponechavše mu času dát byt před Réčinou návštěvou do kupy. Znavena odpovídáním na maďarské inzeráty jsem se tehdy rozhodla to rozseknout a požádala jsem ho o číslo účtu, ale nedal mi ho a pravil, že by bylo nejlépe, abych byt viděla ještě sama na vlastní oči, než se do něj nastěhuju. Nechápala jsem, proč by chtěl rozjíždět tak nejistý podnik jako je třítýdenní čekání na příjezd studentky, která si nakonec možná rozmyslí, že se chce nastěhovat úplně jinam, když za tu dobu může mít byt dávno pronajatý, protože je příhodně umístěn uprostřed města a nabízen za poměrně příjemný nájem. Zde je potřeba říci, že Budapešť má s bydlením podobné potíže jako Londýn a Praha, ne-li větší. Co se pronájmů týče, z majitelů bytů neprovozuje Airbnb jen ten, komu se nechce každé tři dny odemykat novým hostům a radši bude mít s nižším příjmem více pohodlí. Samozřejmě mě napadlo, že domácí nechce, abych mu posílala peníze na účet, kvůli neplacení daní, ale nepřijala jsem tuhle myšlenku jako uspokojivé vysvětlení, protože daň z nájmu se dá jednoduše neplatit i když záloha přijde majiteli bytu na účet.

Ve středu jsem se tedy vydala prohlédnout si Nyugati flat, jak ho Réka označovala, osobně. Byla jsem více méně dopředu rozhodnutá, že pokud se nebude jednat o nějakou příšernost, tak to beru, protože jsem nechtěla zneužívat pohostinosti, které se mi dostávalo u Réky doma. Příšernost to nebyla. Byt vypadal tak, jako většina bytů ve středu Budapešti, totiž měl vysoké stropy a ložnice byla vybavená galerií. Skvělý. Bohužel i dům samotný vypadal jako většina domů ve středu Budapešti, totiž zanedbaně. Míň skvělý. Réka mi v srpnu psala, že to v bytě dost srmdělo, což se při mojí prohlídce nedalo říct. Smrděl tam nanejvýš nový lak na koupelnových a záchodových dveřích. Snažila jsem být opatrná a všechno důkladně prozkoumat. Starý oranžový plastový lustr v ložnici byl vybaven závity pro tři žárovky, ale žárovku měl jen jednu. Když jsem na to poukázala, mladík mého věku, který mě bytem provázel, přiznal, že si není jist, zda nezaplněné zdířky vůbec fungují, a rychlým pokusem jsme zjistili, že nikoli. Následně se mi pokusil prodat úvahu, že ta jedna žárovka osvětlí celou místnost pohodlně a lustr v tomto stavu spotřebuje třikrát méně energie, než kdyby byl zaplněn dle návrhářových představ (což byla více méně pravda), ale trvala jsem na tom, že nechci být obklopena polofunkčními věcmi (ovšem pouze v případě, že jsou zároveň nevábné, ale to jsem mu zrovna nevysvětlovala :-p), a nakonec jsme se dohodli, že jeho otec přijde lustr spravit a nepodaří-li se mu to, pořídím nové osvětlení a každý zaplatíme půl.

Ve čtvrtek odpoledne jsem se nastěhovala. Nejradši bych bývala zůstala v hezkém, čistém, útulném domě Réčiny maminky napořád, ale bylo třeba posunout se o krok dál. Pan domácí si dal záležet, aby mi ukázal, že všechno v bytě funguje: rozsvítil každé světlo, pustil vodovodní kohoutky, zapnul sporák a troubu. Teď se mi asi budete smát, ale bylo to poprvé, co jsem na vlastní oči viděla někoho pracovat s plynovou troubou. Co pamatuju, všichni moji příbuzní měli elektrickou. Tohle ověřovací cvičení se ukázalo být užitečným, neboť ne všechno fungovalo (brzká náprava byla přislíbena a později taktéž provedena). Také se během něj přihodila taková drobnost, kterou jsem v tu chvíli ve své blažené mladičkosti a nezkušenosti považovala za zcela okrajovou. Nebo jsem spíš doufala, že bude okrajová. Mladý muž zapnul lednici, otevřel ji směrem ke mně, abych viděla a cítila, že svítí a chladí, a natáhnul se pro dvířka mrazáku, která byla ukryta vevnitř. Otevřel mrazák opět směrem ke mně, čímž mi naskytl pohled na nějakého hmyzáka, který se, zjevně notně vylekán, rozeběhl směrem k těsnění.

„Hele, brouk," poznamenala jsem tónem rozrušeným jen velmi mírně.

„Kde?" Než mladík stačil změnit úhel pohledu tak, aby viděl do mrazáku, hmyz zalezl do jeho dvířek.

„Pozdě, už je v těch dvířkách," vysvětlovala jsem s lehce zdviženým obočím naznačujícím otázku. Domácí přibouchl dveře lednice.

„Zmrazíme ho. Doufám, že to byl jenom ten jeden."

„Taky doufám," odpovědělo mé mladičké, nezkušené já, které tehdy ještě na první dobrou nepoznalo švába a nevědělo, že slovní spojení 'jenom jeden šváb' je na podobné úrovni jako 'hranaté kolečko'. Dnes jsem o tři týdny starší a mnohem, mnohem zkušenější.

Pak došlo na podpis smlouvy. Měla jsem vážně dost na spěch, protože jsme s Rékou šly do hlavní budovy Maďarské akademie věd na večeři u příležitosti znovuzaložení Klubu Oxbridgeských absolventů, ale pan domácí chtěl opět smlouvu pečlivě řádek po řádku nahlas přečíst, aby bylo jasné, že je všem všechno jasné. Opatrnost se ve mně prala s touhou mít všechno co nejrychleji z krku. Sedli jsme si ke stolu a já i mladík jsme s vážnou tváří vytasili svoje občanky a další dokumenty. Připadala jsem si jako v gangsterce. Réka mi v srpnu psala, že dotyčný mládenec při její návštěvě zmínil, že Lászlo, tedy jméno, pod kterým byt nabízel na facebooku, je pouze jeho „fb name". Tahle informace mě zrovna nenadchla, ale teď jsem při pohledu na Lászlovu občanku mžikem pochopila, že inzeroval pod vymyšleným jménem, aby zakryl svůj ukrajinský původ.

Takže Vjačeslav začal předčítat nájemní smlouvu. Většina z toho byla dle očekávání nuda, ale pak jsme narazili na zajímavý řádek: Tento byt není k pronájmu těhotným ženám a rodinám s dětmi.

"Počkat, počkat," zastavila jsem ho, „tenhle byt není k pronájmu těhotným ženám?"

Vjačeslav, už tak očividně lehce nesvůj, znervózněl ještě víc.

„Musíte pochopit, že těhotné ženy a rodiny s dětmi jsou pro moje rodiče přítěží."

„No a co když třeba otěhotním? To se jako budu muset vystěhovat nebo co?"

„Tak moji rodiče by vám samozřejmě neřekli, že máte odejít do druhého dne, dali by vám nějaký čas najít si nový byt..."

„A kdyby se to stalo ještě než vyprší roční lhůta, na kterou mi byt pronajímáte, tak to byste si v takovém případě nechali tu stotisícovou zálohu?" (pozn.: Sto tisíc forintů. Ne korun.)

„Ano."

Měla jsem silné podezření, které jsem si potvrdila ještě téhož večera, že taková podmínka v nájemní smlouvě a vykopávání těhotných nájemnic, jak ho Vjačeslav popisoval, jsou zcela protizákonné, ale v danou chvíli jsem se spokojila s tím, že kdyby došlo na nejhorší, vždycky mu můžu pohrozit udáním pro neplacení daní, takže jsem podepsala smlouvu a začala se konečně nevídanou rychlostí soukat do večerních šatů.

Tady budu muset udělat přestávku ve vyprávění, neboť můj vlak, kterým jedu do Prahy na komunální volby, právě překonal Kolín. Vynasnažím se pokračovat, až se budu v neděli vracet. Mezitím běžte taky volit, pokud jste ještě nebyli!